Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1946)

... Ale v průběhu válečného běsnění nebylo ani této útěchy, a znamenalo to snad abdikaci člověka? Bylo /131/ to prožívání rozeklané, ale nikoli nemyslné. Co se prožívalo uprostřed bouře, byla odhodlanost na všecko na jedné, bezměrná bezvýznamnost lidského jednotlivého života, jeho nesmírná „lehkost“ na druhé straně. Jednotlivec se pohyboval mezi těmito pozicemi, které nějak podstatně náležejí k sobě: na jedné straně pouhá nepatrná položka věcná, na druhé něco, co nelze vnitřně zlomit, nýbrž jen vnějškově odstranit. Teprve toto změření vnějšího vnitřním a vnitřního vnějším dává celou tvrdost a nevyhnutelnost válečného boje. Tak se nám opět vrací pojem nitra; ale jevilo se tu nitro jen a jen jako „síla nazíraná zevnitř“? Jak by však potom bylo možné, čeho svědky jsme byli přese všecku řídkost: že právě v pádu, v oběti uprostřed boje, bez dosažení výsledku, tedy mimo ospravedlnění tímto výsledkem, může člověk být oslaven a naplněn? Z tohoto hlediska i ona nesmírná lehkost a křehkost lidského fakta nabývá zvláštního smyslu. Není to pouhá vnější nahodilost; je to mez, za kterou již nelze člověka přistihnout – a tudíž stíhat, pronásledovat; mez, na které se zůstává stát, a kdo na ní setrvává nezlomen, nerozdělen se svým posledním smyslem, naplnil sama sebe tak, jak člověku vůbec možno: zůstal svoboden. Tuto ryze vnitřní celistvost s ním prožíváme u vědomí vlastní slabosti, chaotičnosti a zahanbenosti. Odtud též ona zvláštní slabost a marnost všech oslav a vzpomínek po dosaženém výsledku; v jeho bezpečné stínu se ztrácí největší kus pravdivosti takových životů v hlubokém smyslu naplněných.
Ideologie, programy, myšlenky, nápady, pojetí přicházejí a odcházejí; idea člověku zůstává. Ale tato idea není ani učený výtvor konstruktivního rozumu, ani pohádka nějakého postranního světa. Je tím, co člověku věčně zbývá, kdykoli situace, do níž je postaven, se mu objeví jako základní ohrožení celého jeho vnitřního bytí. Nemohla neosvítit ani tuto válku. Chceme, aby osvětlovala i tento mír, jeho boj o nového člověka, o přebudování jeho společenských vztahů. A vše, co se v tomto směru děje, budiž touto idejí souzeno!
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 130-31.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Proč myjete vnější stranu poháru?
Nechápete, že ten, kdo udělal vnitřek,
je ten, který také udělal vnější stranu?
Logion 89 – 48, 13-16a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 142.)

Tomášovo evangelium ()

Ježíš řekl:
Poznej, co je před tvou tváří,
a zjeví se ti to, co je ti skryto.
Není totiž nic skrytého,
co nebude zjeveno.
Logion 5 – 33,10b-14a
(7173, Novozákonní apokryfy I. – Neznámá evangelia, Praha 2001, str. 92.)

Ladislav Hejdánek (1952)

Především tedy musíme konstatovat, že položit otázku znamená položit ji někam. Tím zdůrazňujeme, že existuje nutně určitá souvislost filosofické problematiky, bez jejíhož pozadí problém nemůže být platně položen. Je ovšem jisté, že fakticky, historicky není souvislost, předcházející položení problému, nikterak jednoznačná, jednotná, nýbrž naopak je představována řadou rozličných okruhů a tradic. Nemáme však na mysli tento historický fakt, nýbrž sledujeme podmínku, jejíž nutnost je povahy „vnitřní“; v tom smyslu pak předpokladem a podmínkou není celý faktický stav filosofické problematiky, ale naopak zcela určitý, jediný její okruh. Znamená-li ono „někam položit“ nutnost navazovat na zcela určitou situaci filosofickou, pak je zřejmě nezbytno vyvolit si z oné faktické spleti souvislostí jeden okruh vnitřně harmonující a na jeho pozadí pak problém postavit. Zároveň však musíme mít na mysli, že harmonie a jednota vyvoleného okruhu nemusí být dána pouze fakticky, t.j. že nemusí být vyvolenému okruhu ve vší plnosti už původně vlastní, nýbrž že její zdroj do velké míry může být dán také přístupem, t.j. vyvolením a jednotícím úmyslem.
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, str. )

Ladislav Hejdánek (1952)

Naproti tomu druhé pojetí výslovně předpokládá jakousi vnitřní „reaktivitu“, „citlivost“ na veškerou okolní realitu, t.j. „obrážení“ – byť sebeprimitivnější a sebe nedokonalejší – všech stránek anebo alespoň potenciálně všech stránek této reality, tedy nejen vztahů organických, nýbrž i mechanických; jinými slovy, považuje odrážení za základní fakt, který nelze označit jako organický (ale ovšem ani mechanický, jak mám za to). A nejen to; z některých míst můžeme mít za to, že T.Pavlov dokonce předpokládá určitou schopnost odrazu i u věci, která není organismem ani v nejširším (i nebiologickém) slova smyslu. Tak na př. píše o kousku železa, který právě jakožto kousek železa odráží věci, jež ho obklopují [Teória odrazu, Bratislava 1951, str. 37.]. Je ovšem nesporné, že právě na tomto místě se ocitáme uprostřed jednoho z nejsložitějších problémů ontologických: je 'kousek železa' subjektem či není? Tvoří subjektní stránky jednotlivých jeho atomů subjekt vyššího typu resp. jsou nějak – a pak ovšem do jaké míry – sjednoceny v jednu subjektní stránku, která je subjektní stránkou celého kousku železa? Ale ať už je tomu jakkoli, kousek železa v žádném případě není organismem, protože i když jako látka není homogenní, přece jen je homogenní nebo alespoň přibližně homogenní svou strukturou (t.j. pokud je krystalicky homogenní); nedokonalost homogenity jeho struktury však nikdy nejde směrem k organisaci, nýbrž ještě pod úroveň krystalické homogenity. Někdy byly vysloveny názory, jako že ani pouhá hromada písku není „pouhým“ agregátem, nýbrž že má strukturu; nicméně nikdo by si netroufal říci, nakolik je taková struktura efektivní, a ještě méně by se odvážil hledat nějaký její organický charakter. Potud tedy úsilí, vymezit schopnost odrazu i „věcem“ tak zřejmě ne-organickým (a Pavlov tak činí s plným vědomím a vysloveně), je rozhodně druhým, opačným extrémem, než je pojetí, které princip resp. plán organisační vidí mimo jednotlivé složky organismu jako celku.
(Pojetí pravdy a některé jeho ontologické předpoklady [diss.], Praha 1952, kap. 3, str. )