Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Pravdu nesmíme redukovaně chápat jako přesné zpodobení něčeho, čemu jsme si zvykli říkat „objektivní skutečnost“ (v pozadí tohoto nesprávného pojetí je myšlenka „adekvace), a to proto, že bychom tak pravdu učinili zcela závislou na tom, co „jest“ a jak to „jest“, co „se stalo“, k čemu došlo, prostě na tzv. „danostech“. Především to nemůžeme udělat proto, že nikdy žádnou „danost“, tzv. „objektivní skutečnost“ prostě „před sebou“ nemáme tak, abychom ji mohli s jakýmkoli zpodobením porovnat a shledat míru „podobnosti“ resp. „shody“. Můžeme srovnávat jen jedno vylíčení „skutečnosti“ s jiným vylíčením, a žádné takové vylíčení nemůžeme považovat samozřejmě a předem za lepší, ale musíme obojí důkladně přezkoumávat a k hodnocení dojít až potom. Pokud se budeme při srovnávání omezovat na detaily, můžeme se ve svém hodnocení velice zmýlit, protože pak dáme přednost vylíčení co největšího množství detailů, aniž bychom přihlédli, zda byl postižen „smysl“ toho, co je takto detailně zaznamenáno. (Už staří Řekové s jistým pohrdáním mluvili o tzv. polymatheia.) Tzv. historismus se právě vyznačuje tím, že popisuje a zaznamenává tzv. „objektivní fakta“, ale odmítá je hodnotit, tj. vyhodnocovat vzhledem k nějakému „smyslu, který jako factum brutum popsat nelze. Chyba tu je především v nesprávném chápání „pravdy“: pravda není závislá na faktických skutečnostech, leda v tom smyslu, že vyslovení pravdy je zároveň vyslovením soudu o těch skutečnostech. Pravda je kritériem resp. normou jak těch skutečností (včetně jejich daného smyslu), tak i našeho (nebo každého jiného) přístupu k těm skutečnostem, a to jak přístupu aktivního a praktického v době, kdy ty skutečnosti byly aktuální, nebo v době, kdy se o nich někdo vyslovuje a kdy je hodnotí (či má hodnotit). Pravdivý soud o nějaké události, o nějakém činu apod. se nemůže vyhnout vlastní angažované účasti na jejich hodnocení, a to vždy zahrnuje poměřování všeho faktického, daného, provedeného s tím, co provedeno být mělo; a protože k tomu, co takto musí být „poměřeno“, náleží nutně i to, jak my to hodnotíme, jak my to poměřujeme, jak k tomu přistupujeme, je toto „poměřování pravdou“ vlastně tím základním, co vposledu sjednocuje (má a musí sjednocovat) ono „zpodobení“ a „pochopení“ toho, co se stalo, s tím, co my teď děláme, ať už v rámci té situace a toho dění, které chceme „pochopit“, ať už v rámci nějaké docela jiné, pozdější situace, kdy onu již minulou chceme v aktuálním pochopení vylíčit a zhodnotit.
(Písek, 061119-2.)

Teodor Münz (2003)

Naša túžba a potreba určitej rovnosti taká veľká, že kedysi sme verili, a to aj u nás, predovšetkým naši osvietenci, že niektoré, tak zvané prirodzené práva, v ktorých sme si chceli byť všetci rovní, nám dáva príroda. Tak napríklad právo na súkromné vlastníctvo, na odpor proti útočníkovi, na slobodu slova, náboženského vyznania, na život. Optimistické osvietenstvo, velebiace prírodu, vskutku verilo, že príroda nám dala do vienka tieto práva v našej prirodzenosti, no verili tomu už spomínaní stoici, ktorí vytvorili pojem prirodzeného práva. Tieto práva sme nazvali neodňateľnými, čiže pokladali sme ich za také dôležité, že sme ich vyňali dokonca z právomoci štátu a ústavy. Mali stáť nad nimi. Postupne sme z tohto optimizmu vytriezveli. Ak by totiž tieto práva boli vskutku zakotvené v našej prirodzenosti, museli by byť nemenné, tak ako aj ona. V histórii sa však menia, a to podľa dobových požiadaviek. Dnes vieme, že príroda nám nedáva ani právo na život. Právo žiť nám dala len potiaľ, pokiaľ nám ho nikto silnejší nevezme. Ak nás už neohrozujú šelmy, tak ešte stále bojujeme na život a na smrť s nepatrnými mikróbmi. Dnes už hovoríme len o ľudských právach, a myslím, že je to správne. Ešte stále ich oprávnene vyhlasujeme za neodňateľné, no určujeme si ich my dohodou, a nie proti vonkajšiemu, ale vnútornému nepriateľovi, ktorým sme si my sami. My si berieme navzájom slobodu pohybu, prejavu, vierovyznania, my berieme druhým ich vlastníctvo, zneuznávame druhých z takých a onakých príčin, my vedieme vojny medzi sebou, mrzačíme sa a pripravujeme sa o životy. A pretože náš zmysel pre spravodlivosť, náš súcit a altruizmus, ktorý vyviera vskutku z našej prirodzenosti, sa proti tomu búria, bránime sa dohodami o ľudských právach. Buďme však úprimní a priznajme si, že nás k tomu vedie aj strach či, krajšie povedané, potreba vzájomného mieru. Dejiny nás učia, že tí zaznávaní si svoje práva prv či neskôr vydobyjú, často aj ohňom a mečom. Sme totiž bytosti, ktoré si vedia byť navzájom aj najnebezpečnejšie spomedzi všetkých – tak, ako si vieme azda aj najnezištnejšie pomáhať.
(Nie sme si rovnakí, ale môžeme si byť rovní, in: Mosty 12, 2003, č. 21, str. 3.)