Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Alfred North Whitehead (1937+)

Filosofie je rozsáhlá, špatně vymezená disciplína, která k rozvoji lidstva přispívá mnohými službami.
(Dewey a jeho vliv, in: 3581, Matematika a dobro aj., Praha 1970, str. 45.)
(Anglicky: Essays ..., New York 1948.)

Martin Heidegger (1963)

A co dnes? Čas fenomenologické filosofie se zdá být ten tam. Fenomenologická filosofie se dnes pokládá za něco minulého, co je zaznamenáváno již jen historicky vedle jiných směrů. Avšak v tom, co je jí nejvlastnější, není fenomenologie žádný směr. Je to v průběhu časů se proměňující a jen tím setrvávající možnost myšlení odpovídat nároku toho, co má být myšleno. Bude-li fenomenologie takto zakoušena a uchovávána, pak může jako název zmizet ve prospěch věci myšlení, jejíž zřejmost zůstává tajemstvím.
(Moje cesta k fenomenologii, in: Konec filosofie a úkol myšlení, Praha 1993,
str. 49.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)

Jan Patočka (1969-70)

V tomto smyslu si Husserl představoval, že filosofie bude moci restituovat starý ideál philosophia prima, ideál jednotícího, jednotného lidského vědění. Viděli jsme jak se to Husserl snažil provést ... To je idea fenomenologie jako philosophia prima, která Husserlovi tanula na mysli.
Husserlova philosophia prima soustředila v sobě nejrozmanitější momenty filosofické tradice, mimo jiné transcendentální motiv Kantovy filosofie. Husserlova fenomenol,orgie chce být transcendentální fenomenologií, protože jejím předmětem nejsou předměty empirické reflexe, nýbrž předměty reflexe, jež podává zkušenost v její nejzákladnější a nejobsáhlejší formě, kde každý předmět se dostavuje před zrak této naprosto radikální reflexe, tedy také předmět věd o subjektu. Snažili jsme se v minulých hodinách podat podrpbnou a do kořene jdoucí kritiku této ideje fenomenologie tím, že jsme podrobili kritice celé základní pojmosloví Husserlovy transcendentální fenomenologie a odmítli metodu zachycení naší zkušenosti v originárně zachycující reflexi.
Otázka, která na nás v této situaci doléhá, je nyní toto: co znamená toto kritické odmítnutí Husserlovy transcendentální fenomenologie? Transcendentální fenomenologie je pro nás slepá ulička. Ale znamená to, že padl rovněž celý Husserlův podnik, totiž zajistit filosofii pomocí základní disciplíny, nějaké philosophia prima, dát jí zase předmět, obsah a metodu? Padla tím celá fenomenologie? Je odmítnutí transcendentální fenomenologie zároveň pádem fenomenologie jako philosophia prima? Musí být tato pretenze také opuštěna? Nemusí eventuálně na místo fenomenologie nastoupit jiná disciplína v této pretenzi, je-li vůbec ještě dnes možné filosofii opakovat? To je jeden z problémů, v nichž teď stojíme.
Jaký byl filosofický svorník té naší kritiky? Jaký byl základní motiv, kolem kterého se kritika točila? Těch kritik byla celá řada. /99/...
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 98-99.)