Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1928n.)

Ne – protiva poznání abstraktního a konkrétního je jen logická. Poznání věcí, jednotlivin, poznání konkrétní se zakládá na poznání abstraktním. Příklad: Máte psychologii abstraktní, která jedná o duši a vědomí, o představách, soudech, citech, vůli, obrazivosti, paměti. Ano, ale ty všechny kategorie přece neexistují o sobě, jsou jenom vyabstrahovány; v živém člověku jsou ty všemožné prvky a činnosti spojeny vjedno. Každý člověk je celý svět, mikrokosmos, a nejsou dva lidé stejní; co tu máte různých letor, charakterů a nadání, různosti pohlavní, věkové, profesionální, národnostní a rasové! Už také psychologii konkrétní máme, například psychologii dětství, geniálnosti, umění /211/ a náboženství, psychologii osobnosti a tak dále. Ale dřív muselo být poznánmí abstraktní, abychom mohli roztřídit a metodicky zpracovat tu konkrétní skutečnost psychických jednotlivin. Vývojově a logicky poznání abstraktní jde před poznáním konkrétním.
Aspoň pokud jde o poznání vědecké.
Ano; ale každé skutečné, soustavné poznávání je vědecké nebo k vědeckosti aspoň míří. Není protikladu mezi poznáním abstraktním a konkrétním, poměr je čistě logický a metodický: obojí druh věd je ustaven studiem týchž předmětů, totiž konkrétních věcí.
Vemte si tento příklad: v přírodě neexistuje život, nýbrž živé individuality; existují lidé, zvířata, rostliny. Podle těch tříd máme antropologii, zoologii a botaniku; ale vedle těch věd a logicky před nimi se ustavila biologie, abstraktní věda o životě. ...
(Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 207-08.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Zaběhaná „vědecká“ zásada odhlížet od jedinečných odlišností (považovaných za „nahodilé“) nemohla být nikdy dodržována s naprostou pravidelností, už třeba jen z toho důvodu, že odchylky v některých případech mohly poukázat na omyl nebo chybu. Jinak řečeno, někdy se mohla zdánlivá „nahodilost“ ukázat jako mimořádně důležité upozornění na nějaký nový, dosud nepředpokládaný fenomén, jehož pečlivým sledováním lze odhalit novou zákonitost. Souvisí to s tím, že se historicky ukázalo, že žádný vědecký „zákon“ nemůže být považován za definitivně a univerzálně platný, neboť je závislý na určité „teorii“, v jejímž rámci a na jejímž základě (za jejíhož předpokladu) mohl být formulován (přičemž každá teorie je – a musí být – založena na také na určitých předpokladech a principech, které musí být myšlenkově konstruovány, ale nemohou být přímo odvozovány z čehokoli „faktického“, ale jenom někdy mohou být na fakticitě ověřovány, a tudíž vždycky zas jenom dočasně a provizorně, tj. s výhledem, že někdy později bude nutno je revidovat.) Touto cestou (tj. tímto přístupem a postupem) však nikdy nebude postižena skutečnost ve své plnosti, a to nikoli jen ve svých „vcelku bezvýznamných a drobných odchylkách“, nýbrž dokonce ani ve svých právě nejvýznamnějších rysech a kvalitách. Ona údajně „vědecká“ (ve skutečnosti pochybně „vědecká, tedy pseudovědecká) tendence považovat za „podstatné“ jen „zákonité“ ( a veškeré „jedinečnosti“ marginalizovat jako nevýznamné „odchylky“) má katastrofální důsledky pro samu vědeckost, která místo skutečného výkladu, skutečné interpretace bude vždy znovu sahat k pouhému „odvysvětlování“, tj. redukci všeho, co má vyšší úroveň, na nějaké prvky z nižších úrovní. Možná, že platí, že jedinečnost je tím důležitější, čím vyšší je úroveň událostního dění; ale je také možné, že se to tak jen může jevit, jsme-li v zajetí určité tradice resp. určitého typu přístupu ke skutečnosti.
(Písek, 080914-2.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Běžně se mluví např.. o „jedinečných okolnostech“ (nebo podmínkách apod.); z toho je zjevné, že nejde o žádné sjednocení (o žádnou sjednocenost), které by bylo vlastní oněm okolnostem (nebo podmínkám atd.); míra jedinečnosti je vnější povahy, týká se něčeho dalšího, co není součástí ani složkou oněch okolností. Jedinečnost tedy spočívá v něčem takovém, jako je mimořádná příznivost (nebo nepříznivost) určité konstelace okolností, určité situace, a to znamená příznivost (nebo nepříznivost) pro někoho nebo pro něco, tedy v určité perspektivě, z určitého hlediska. A může to být jednak hledisko toho, kdo to zjišťuje a poměřuje, ale také z hlediska, které onen zjišťující a poměřující subjekt jakoby internalizuje, bere za své resp. vžívá se, vmýšlí se do něho (a pak toto hledisko jakýmsi zvláštním způsobem „objektivuje“ spolu s tím ohniskem či přímo subjektem, do jehož perspektivě se vžívá nebo vmýšlí.
(Písek, 061101-2.)

Alfred North Whitehead (1932)

Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. Pojem chápání minulosti znamená, že minulost je živel, který zaniká, přičemž zůstává nějaký prvek v následném stavu a je takto objektivován. To je celý ten pojem. Získáte-li obecný pojem toho, co se míní zánikem, pochopíte, co se míní pamětí a kauzalitou, co znamená, když máte dojem, že to, co jsme, je nekonečně důležité, protože jsme svým zánikem nesmrtelní. To je jedna klíčová myšlenka, kolem níže se rozvíjí Proces a realita, a domnívám se, že se v mnohém smyslu naprosto shoduji s Bradleym.
Mám dojem, že Bradlůey se dostává do úzkých proto, že používá jazyka, jenž byl vytvářen z jiného hlediska. Většina zmatků ve filosofii asi vzniká užíváním jazyka, jenž byl vytvořen z jednoho hlediska, k vyjádření učení, které je založena na úplně jiných pojmech.
… Aristoteles má velmi důležité a podnětné myšlebnky o analýze vznikání a o dění. Myslím, že v jeho myšlení je mezera, že stejně jako vznikání vyžaduje analýzu také zanikání. Filosofové brali pojem zanikání příliš na lehkou váhu. Máme trojici pojmů: bytí, vznikání a zanikání. Platón tuto otázku formuluje (Platón klade všechny základní otázky, aniž na ně dává odpověď) tím, že zavádí pojem něčeho, co stále vzniká a nikdy není plně skutečné. Svět neustále vzniká, a když vznikne, probíhá a zanikne. Avšak tento pojem zanikání se jeví jako jakési pohoršení. Broad dokonce říká, že minulost vskutku není nic, simpliciter. A tu Platón zase klade otázku, když poukazuje na to, že nebytí je formou bytí, že cokoliv lze říci o věcech nejsoucích, určitým způsobem vypovídá, že mají bytí. Když toto po/41/znamenává v Sofistovi, má na mysli pouze své formy, jež zahrnují alternativní možnosti. Ale jako všechny Platónovy poznámky rozvíjí a rozšiřuje to myšlení. Můžeme to rozvéíst v tom smyslu, že svět ve svém průběhu zaniká, a když zanikne, přesto trvá nějaký jeho prvek v budoucnosti mimo něj.
Skoro celý text Procesu a reality lze číst jako pokus analyzovat zanikání na stejné rovině, jako je Aristotelův rozbor vznikání. …
(Proces a realita, in: 3581, Matematika a dobro a jiné eseje, Praha 1970, str. 40-41.)
(orig.: 2879, Essays in Science and Philosophy, New York 1948, p. 89.)

Alfred North Whitehead (19..)

You cannot shelter theology from science, or science from theology; nor can you shelter either of them from metaphysics, or metaphysics from either of them. There is no shortcut to truth.
[Religion in the Making; New York: Fordham University Press, 1996; p. 79.]
(převzatá citace ex: Sweeney)