Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2005)

Poukaz na okolnosti, podmínky a konkrétní situaci byl vždycky chápán jako vážné ohrožení pravosti a správnosti; pravost a správnost naopak byly chápány jako předem uložené a rozvržené, a jednání i chování mohlo být považováno za „správné“ jen tehdy, když tuto předem uloženou a danou správnost či pravost respektovaly a řídily se podle ní. Zatíženost takového pojetí je dnes už zcela zřejmá, ale nějaké nové, lepší řešení se zatím neprosadilo. Ukazuje se, že základním problémem je myšlenkové uchopení „normy“ resp. její povahy, jejího „ontologického statusu“ ještě předtím, než byla aplikována, aniž by musela nutně být fixována, „zpředmětněna“ v nějaké formuli. Zatím si neumíme představit (pomyslit), jak by byla možná nějaká „norma“, která by předem neznamenala (nwepředstavovala) něco jako vzor, který je třeba co nejpřesněji následovat, napodobovat, imitovat. Pokud takový pevný, fixovaný vzor „neexistuje“, nemůže v sobě mít nic normativního – tak se nám to jeví. Tak to chápal ostatně už Aristotelés, když měl za to, že TÉLOS (konec, cíl) příčinně působí na předcházející dění, aby směřovalo právě k němu. Byla to nepochybně geniální myšlenka, která měla opravit a napravit primitivní ideu kauzality (která potom v nové době jednoznačně zvítězila), ale zůstávala stále ještě poplatná fixující a zpředmětňující myšlence pevných a neměnných pravzorů (u Platóna to byly ideje, u Aristotela formy, MORFAI). Dnes je úkolem myšlení se především osvobodit od kauzalismu nikoli pouhým jeho relativizováním a jakýmsi rozvolněním, ale principiálním obratem, proměnou myšlení: norma není čímsi daným a pevným, neměnným, nýbrž něčím, co se ustavičně znovu a novým způsobem (situačně!) rozvírá resp. jakoby odchyluje od faktického průběhu dění a jakoby poukazuje na cestu jinudy, jinam jako na „možnou“. Známe to z běžné lidské zkušenosti, ale ono to tak „funguje“ i v přírodě a dokonce na před-živých úrovních. Zvenčí jsme navyklí uvažovat a hovořit pouze o nahodilostech, nepřesnostech, teoretičtí fyzikové mluví o „neurčitostech“, v biologii a etologii mluvíme o metodě „trial and error“, o „action on random“ apod., a pokoušíme se objektivovat počátky těchto „odchylek“ jako nahodilá vybočení, z nichž některá se později – ovšem s malou pravděpodobností – mohou projevit jako perspektivnější než běžná rutina (které říkáme „zákonitost“), tj. než to, co je nejpravděpodobnější. Nepochybným pokrokem byla myšlenka, že v našem světě (vesmíru) může být vedle zjevné entropické tendence zcela spolehlivě pozorována také tendence opačná, proti-entropická, negativně entropická či negentropická. Nicméně toto pozorování samo o sobě nestačí, je třeba z toho vyvodit náležité důsledky pro základní myšlenkové přístupy ke skutečnostem. „Správnost“ může zůstat správností i tehdy, když počtem (kvantitou a pravděpodobností) převáží stereotyp, protože „správná odchylka“ od stereotypu může převládnout v budoucnosti. Ale správnost nebo nesprávnost nějaké odchylky se ukazuje až časem, což ovšem nesmí být interpretováno jen jako otázka užitečnosti a úspěchu. (Písek, 050801-1.)

Clifford D. Simak (1952)

...a život je dar, o který je třeba /15/ pečovat, a ne něco, co je třeba vybojovat od ostatních živých věcí.
(7533, Prstenec kolem slunce, Praha 1995, str. 14-15.)

Clifford D. Simak (1952-53)

Jednoho dne tmu prozkoumáme, ale teď ne.
Nesmrtelnost bude pomocným nástrojem – a to je vše. Jednoduchým, obyčejným nástrojem.
Co je v temnotě za ústím jeskyně?
Lidská nevědomost o tom, čím je člověk nebo proč existuje, jak vznikl a jaký je jeho účel a jeho konec. Staré, věčné otázky.
Snad bude moci člověk s nástrojem nesmrtelnosti tyto otázky zodpovědět, snad porozumí ukázněnému pokroku a strašné logice, která utváří a pohybuje vesmírem hmoty a energie.
Další krok může být duchovní, může jít o nalezení a porozumění duchovnímu modelu, podle kterého se řídí celý vesmír. Může člověk nakonec nalézt, ve své veškeré poníženosti, univerzálního Boha – Božstvo, které nyní lidé uctívají ve své nevědomost a silné lidské víře? Najde nakonec člověk alespoň představu o božství, která bez ptaní a slovíčkaření vyplní strašnou lidskou potřeb u víra – tak zřejmě a neomylně, jako nyní existují otázky a pochyby; nalezne člověk představu o božství a lásce, s níž se bude moci ztotožnit tak, že nebude potřebovat víru, ale ta bude nahrazena poznáním a nekonečnou jistotou?
A pokud se člověk zbaví smrti, pomyslel si Vickers, a jestliže se brána smrti uzavře pro poslední zjevení a vzkříšení, potom musí člověk určitě n anuit odpovědi. Nebo se z něho stane ztracená, plačící věc navždy putující mezi galaximi ...
(7533, Prstenec kolem slunce, Plzeň 1995, str. 198-99.)

Clifford D. Simak (1952)

„Není žádný čas,“ pravil Hezekiah. „Ne ve smyslu normálního lidského chápání času.. Neexistuje nepřetržitý časový proud, ale čas je uzavřen v závorkách, kdy druhá násladuje za první. A protože nejsou sekundy, taková věc neexistuje, samozřejmě čas nelze měřit.“
... /193/ ...
Hezekiah řekl, že není žádný čas. V normálním lidském myšlení neexistuje taková věc jako čas. Čas je uzavřen v závorkách. A každá z jeho závorek obsahuje jedno stadium vesmíru, které je v poměru k lidskému chápání tak obrovské, že rychle svádí k nemožnosti celé si ho představit.
A čas samotný? Čas je nikdy nekončící prostředek, rozprostřený do budoucnosti i minulosti – mimo to[ho], že není žádná budoucnost a minulost, ale nekonečná řada závorek, táhnoucí se na dvě strany, kde každá závorka je jedním stadiem Vesmíru.
Na staré Zemi existovaly spekulace o cestování časem, o vracení se do minulosti nebo o cestách do budoucnosti. A teď Vickers věděl, že to nelze, že tentýž časový okamžik zůstane navždy uzavřen uvnitř všech závorek, že lidská Země prochází od doby svého vzniku stejnou bublinou jednoho časového okamžiku a že ve stejném okamžiku také zemře a nezbude z ní nic.
Samozřejmě lze cestovat v čase, ale nebude ani včerejšek ani zítřek. Ale pokud se držíte určitého časového smyslu, můžete prorazit z jedněch závorek do druhých. A když tak učiníte, nenaleznete včerejšek ani zítřek, ale jiný svět.
A to bylo přesně to, co udělal, když roztočil vlčka, vyjma toho, že vlček s tím neměl co dělat – byla to pouze pomůcka.
(7533, Prstenec kolem Slunce, Laser,? 1995, str. 193.)