Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1942)

... Kritika opanovala pole a tato kritika byla silou nové doby; ne tak silná byla již v tom, co kladla místo starých ideálů. V negativním jde vývoj skokem a v pozitivním hlemýždími krůčky. Na místo detronizovaných božstev nemohla přirozeně dosadit nic jiného než svou skutečnost, svou pravdu bez závojů a iluzí; ale jen málokdy byla k tomu dosti silna. Neboť po tisíc let bylo evropské lidstvo vychováváno k pocitu bezpečí v posledních základech svého bytí. Nyní náhle mělo zde stanouti před problémy a v nejlepším případě nerozřešenými záhadami. Neboť slovo příroda, které se stalo moderním překladem slova Bůh, bylo plné nedořešených a snad neřešitelných záhad, přes všecku jasnost metod, jimiž se o ní uvažuje a k ní dochází. Kdo chtěl nového ducha pojmout vážně, musil se odhodlat k životu bez jistot o Bohu, svobodě a nesmrtelnosti. Za to dostával náhradou život, jak vychází z rukou přírody, dostával přírodu a přirozenost. Leč tak dlouho si člověk zvykal na pojem přírody pohlížet právě očima rozumu spekulativního, že se neubránil, aspoň velmi často neubránil pokušení, aby v přírodě samé viděl novou oporu, aby v ní spatřoval záruku všech svých subjektivních požadavků na svět a jeho základy, aby prostě v jejích nových aspektech a darech nehledal staré pravdy, staré ideály, starou harmonii.
A tak průběhem 18. věku nacházíme dvě tendence ústředního pojmu přírody při společném,, a přece často protichůdném díle. První z nich je ta, která vychází z Newtonovy přírodovědy a směřuje k pohledu očima ryzí matematické objektivity: příroda, kozla zbavená, jak mezi spisovateli ji vidí Voltaire, někdy též Diderot a autoři Systému přírody; na druhé straně příroda harmonická, vznešená, božská, prozřetelná, vnitřně účelná, jednotná živá příroda – kosmos antiky a renesance, ovšem se všemi korekturami, které přináší moderní vědění o jednotlivém. První svou chladnou přesilou uvrhuje bezmocného člověka v zoufalství, jako Voltaire v Básni o lisabonské pohromě, druhá jej uklidňuje a uspokojuje jako kterákoli tradiční myšlenka theologická, proti níž má ještě tu výhodu, že od něho nepožaduje násilných vítězství nad vlastní přirozeností, nýbrž pouze odkrývá to, oč se příroda sama od věků postarala.
První tendenci bylo určeno zvítězit, jak vyplývá ze samotné úvahy o metodické podstatě vědy a jejím nutné korelátu, objektivní přírodě; ale k plnému vítězství došlo přece jen až v 19. věku a v 18. století není situace dlouho ještě jasná. ...
(Dvojí rozum a příroda ..., in: 7331, Umění a čas I., Praha 2004, str. 87.)

František Palacký ()

Víte, že na jihovýchodní straně Europy, podél hranic říše Ruské, přebývají národové mnozí, původem, jazykem, dějinami a mravem znamenitě rozdílní, – Slované, Rumuni, Maďaři a Němci, o Řecích, Turcích a Škipetařích ani nemluvíc, z nichžto žádný sám o sobě není dosti mocen, aby přemocnému sousedu svému na východě odporovati mohl s prospěchem po vše budoucí časy; totoť mohou jen tehdáž, když je svazek ouzký a pevný bude spojovati všecky v jedno. Pravá životní síla tohoto potřebného svazku národův jest Dunaj; oustřední jeho moc nesmí se od řeky této nikdy daleko uchylovati, má-li skutečně vůbec platna býti a zůstati. Zajisté, kdyby státu Rakouského nebylo již od dávna, musili bychom v interesu Europy, ba humanity samé přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.
(Psaní do Frankfurtu, 11.4.1848, in: 3322, Spisy drobné I., Praha 1898, s. 20.)

František Palacký ()

Kdo slabým se cítíš, nehledej útočiště a spásy v násilí, ježto jest meč na obě strany broušený, ale hleď spojiti se s tím, co jest nejmocnějším na světě, abys jím nabýval vždy nové síly: jest to právo a spravedlivost, kteréžto, ač násilím často a dlouho dušené, po dočasném pádu zdvihají se vždy v rostoucí síle, a majíce boha samého ku pomoci, odolají konečně všem branám pekelným!
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 224.)

Hérakleitos (akmé –500-490)

[Φύσις κρυπτεσθαι φιλει.]
Povaha (věcí) se ráda skrývá.
(zl. B 123 z Themistia)
(0170, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 1944, str. 44.)
(3478, Zlomky předsokr. myslitelů , Praha 21962, str. 53.)
- – - – - – -
Die Natur liebt es sich zu verbergen.
(6982, Die Vorsokratiker, tr. Wilh. Capelle, Stuttgart 1968, S. 152 – 98, fr. 123.)
- – - – - – -
D’après Héraclite: Nature aime se cacher. (Discours, V, p. 69.)
(6297, Les Présocratriques, Gallimard, Paris 1988, p. 173 – CXXIII.)
- – - – - – -

Jan Patočka (1975)

Vznik tohoto moderního (neplatónského) racionalismu je složitý. Dalekosáhlý význam v něm má nedořešenost problému, který převzala křesťanská epocha od antiky : překonání každodennosti a orgiasmu. Platónské řešení bylo zavrženo křesťanskou theologií, ale tato theologie sama přijala dalekosáhlé prvky tohoto platónsky zahájeného řešení. /110/
Platónský racionalismus, platónská snaha podřídit i samu odpovědnost předmětnosti působí v podzemí křesťanského pojetí dále. Theologie sama spočívá na „přirozeném“ fundamentu a „nadpřirozené“ se chápe jako naplnění „přirozeného“.
Distance vůči „přírodě“, která již není tím, v čem člověk stojí, nýbrž od čeho je oddělen svým jediným bezprostředním vztahem, vztahem k Bohu, umožňuje nyní pohled na tuto „přírodu“ jako na „objekt“.
(Kacířské eseje …, in: 7190, Péče o duši III, Praha 2002, str. 109-10.)