Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

()

4. Mojž. 23, 10	ó bych umřel smrtí spravedlivých
5. Mojž 30,15 – 19	předložil jsem tobě život a smrt
Joz 2, 14	duše naše za vás nechť jsou na smrt
2 Král 2, 21	nebudeť více odtud smrti, ani
Job 7, 15	že sobě zvoluje duše má smrt
Ž 9, 14	kterýž mne vyzdvihuješ z bran smrti
Ž 33, 19	vyprostil od smrti duše jejich
Ž 55, 5	strachové smrti připadli na mne
Ž 56, 14	nebo jsi vytrhl ze smrti duši mou
Ž 68, 21	Hospodin Pán ze smrti vyvodí
Ž 116, 8	vytrhl jsi duši mou od smrti
116, 15	drahé jest smrt svatých jeho
Ž 118, 18	ale smrti mne nevydal
Př 10, 2	spravedlnost vytrhuje od smrti
11, 4
Př 14, 32	naději má při smrti spravedlivý
Př 18, 21	smrt i život jsou v moci jazyka
Př 24, 11	vytrhuj jaté k smrti
Kaz 7, 1	lepší jest den smrti, než den narození
Iz 25, 8	sehltí i smrt u vítězství
Iz 28, 15	učinili jsme smlouvu se smrtí
18	zrušena bude smlouva vaše se smrtí
Iz 53, 12	že vylil na smrt duši svou
Jer 8, 3	bude žádostivější smrt nežli život
Jer 21, 8	kladu před vás cestu života i smrti
Oz 13, 14	od smrti vykoupím je budu zhoubcem tvým, ó smrti
Mat 26, 38	smutnáť jest duše má až k smrti
Mk 14, 34
Luk 22, 33	s tebou hotov jsem i na smrt jíti
Řím 6, 9	smrt nad ním již více napanuje
Řím 7, 24	kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?
Řím 8, 6	opatrnost těla jest smrt
38	ani smrt, ani život nás odloučiti
1.Kor 3, 22	buď život, buď smrt, všecko je vaše
15, 54	pohlcena jest smrt ve vítězství
15, 55	kde jest, ó smrti, osten tvůj?
2.Kor 4, 12	tak smrt v nás moc provodí
Jak 5, 20	vysvobodí duši od smrti
Zj 9, 6	hledati budou lidé smrti, ale smrt uteče
Zj 21, 4	smrti již více nebude
2 Kor 5, 4	aby pohlcena byla smrtelnost od života
2 Sam 14, 14	všickni jsme nepochybně smrtelní
22, 16	bolesti smrtelné obstoupily mne
1 Kor 15, 53	musí smrtelné obléci nesmrtelnost
54	když smrtelné toto obleče nesmrtelnost

František Xaver Šalda (1935-36)

Povšimněte si toho, že mluvím o tradicích, ne o tradici. Tradice sama po svém pojmu je mi něco množného, ne jednotného.
… /207/
To nám budiž mementem. I já budu tedy mluvit v této přednášce o tradicích, ne o tradici. Křičí-li se každou chvíli na české spisovatele s jisté strany: Buďte tradiční! Držte se tradice!, mají plné právo odpovědět: Které tradice? Balbínovy? Nebo Chelčického? V samém pojmu tradice je, aby byla mnohotná, alespoň dvojitá. Jen tak může být živlem dynamickým a dramatickým, jen tak mohou se ta různá pojetí životní bojovné nebo smířlivé pronikat, na sobě zažehovat a vydražďovat, uvědomovat se do uvědomění určitějšího a určitějších, na sobě sílit a se tříbit; kdyby byla tradice jedna, je tu brzy stagnace a močál.
…
Tradice není špatná věc, ale musí se jí rozumět – a u nás se jí příliš často rozumělo i dnes ještě rozumí špatně. Tradice tě má zbavit tíhy rozpaků, rozhodovat se stále znova a znova před každým činem; vede tě a řídí tě směrově, asi jako řeka, které jsi se svěřil se svou loďkou – jsi-li na ní jednou, stačí již, aby ses jen ne/208/chal jí unášet a rozumně vesloval nebo kormidloval. Ale než jsi se takovému proudu svěřil, musil jsi se rozhodnout pro něj a proti proudům jiným, musil jsi se rozhodnout mezi několika řekami, které plynou každá jiným směrem. Na prahu tradičnosti, má-li mít smysl a užitek, musí stát tvé volné rozhodnutí mravní, tvá zodpovědnost, přitakání celou tvou bytostí; jinak nemá ceny. Hodnota tradičnosti je v tom, že se vyvíjí a stupňuje tvou polaritu, že tě sjednocuje vnitřně; ale aby to mohlo nastat, musil jsi se dříve rozhodnout pro určitou sjednocenost, pro určitou jednotu, ne pro jednotu vůbec. Taková jednota je prázdné gesto, pustý tlach.
(O smyslu literárních dějin českých, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 206-08.)

František Xaver Šalda (1919)

Nuže, co chybělo, nyní jest doplněno. Ve Verších rodinných a jiných, v Měsících ne řekl a domyslil, nýbrž dotvořil se šťastnou obrodou smyslů i duše uzrálý Toman svého nové básnického stylu, který je tak vnitřně celý, jako první byl násilně zlomkovitý; je tak konkretně …
(Starý a nový Toman, in: Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 27.)

František Xaver Šalda (1919)

Býti opravdu demokratem, znamená býti tvořivý, tvořivý básnicky, filosoficky, nábožensky. Opravdová demokracie hledá a nalézá svou hodnotu svůj význam v tom, že jest methodou tvorby, a methodou úspěšnější, než byly staré útvary obecnosti a pospolitosti lidské. Nevychováváme-li v sobě tuto novou tvořivou duši – tvořivější, než byla duše starého Rakouska -, budeme před tváří budoucnosti kulturní smeť, třeba bychom byli první středoevropskou republikou co do časového vzniku nebo co do síly hospodářské, vývozní, daňové, blahobytné atd. Budeme zemí prostřednosti, a ne zemí středu, tj. ideální mravní osy, na níž by se soustředila a kolem níž by se otáčela Evropa.
Jde tedy o to, abychom zrodili ze sebe a vychovali ze sebe největší počet celých a dokonalých osobností, které by nesly v sobě zákon a nepřejímaly ho z vnějšku. Ideální rekord, o nějž jest usilovati, bylo by vychovati třináct milionů takových duševních králů a královen – nic víc, nic míň! Ale dříve než budeme míti chovance a vychovance, třeba míti vychovatele, a těmi nemohou býti než naši básníci, myslitelé, umělci, filosofové, bohozkumci a bohotvůrci. Jen oni mohou vztyčiti pratypy nového lidství, lidství právě demokratického, tj. schopnějšího vzestupu a vzrůstu duševního, tvárně plnějšího a plodnějšího, obsažnějšího i výraznějšího, než bylo lidství staré. O tyto nové pratypy půjde nové demokracii nejprve: každá výchova jest umění, a jako umění konkrétnost sama; nemůže býti výchovy, kde není vzorů zcela určitých a ztělesněných, které si podmaňují tvou obraznost a vůli, které vybuřují tvou plastickou tvořivost, tvé plasma vývojové.
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 31.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)

František Xaver Šalda (1927)

Nevím, příteli. Nevím proto, že myslím všecky takové „otázky“ se vymýšlejí jen proto, aby jimi byli trápeni slušní, pokojní lidé. Poesie nežije z „otázek“ – poesie žije z tvorby opravdových lidí a celých básníků ...
(Duch české literatury etc., in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 258.)