LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (19)

Je zvláštní fakt, hodný hlubšího zamyšlení, že filosofie existuje – vezme-li se její pojem přesně – jen u určitých společností, a to těch, které vznikly na půdě nebo v tradici staré středozemní OIKÚMENÉ, kde se rozšířilo řecké myšlení, jeho školy, jeho literatura, jeho popularizace, náboženská a theologická polemika s ním, poezie filosoficky určená či aspoň dotčená). Jen na této půdě máme posavad skutečné filosofické tvůrčí myšlení, tvůrčí v tom smyslu, že jeho objevy (myšlenková schémata pochopení toho, co jest, pojmy a modely bytí) určují všecky myslící.
Tento zvláštní fakt zdá se mi souviset se samotnou historickou povahou filosofie. Filosofie, myšlení svým vystoupenímtvoří dějiny, tento zvláštnízářez v celkovém dění lidstva. Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co v skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svého uznání, prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody / a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc
mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavět se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi.
(Pokus o českou národní filosofii …, in: 7406, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, s. 21-2.)

Emanuel Rádl (1933)

Ptejte se, k jakému boji sociálnímu, politickému, mravnímu, náboženskému je výzvou spis filosofický – a dostanete odpověď o jeho významu.
(0948, Dějiny filosofie I., Jan Laichter, Praha 1932, str. 7.)

Jan Patočka (1941)

Přicházíme k další důležité kapitole, kterou je četba filosofických autorů. Tu je potřeba některých zvlášť zásadních poznámek.
Filosof nečte knihu tak jako filolog. Filologie je mu vždy jen pomůckou, aby pronikl k posledním smyslu textu, kterého se dobude samostatnou spekulací. Filologovi je text v knize obsažen, jde pak jen o to dobýt ho na základě patřičných znalostí jazykových a historických. Pro filosofa závisí smysl textu též na hloubce jeho vlastní úvahy, vlastní spekulace. Filosofická četba tedy není pouhé konstatování, že filosof ten a ten napsal to a to, nýbrž je činná spekulativní práce.
Aby taková vskutku byla, musí být soustavná, spíše hluboká než rozsáhlá (ačkoli čím rozsáhlejší, tím lépe) a hlavně musí být od počátku dobře vedena. Málokdo si dovede sám od počátku vybrat četbu, která mu dá skutečné filosofické vzdělání, jež jej postaví do myšlenkové řady evropské duševní tvorby v jejích nejvýraznějších etapách. Ovšemže má svůj půvab a svou důležitost, když někdo padne na „svého“ autora zcela sám od sebe, když v něm najde potravu duše, která zažehuje spontánně jeho zájem; ale autor takto nahodile vybraný může přece jen být periferní zjev, může být reflexem, nikoli originále, jeho cesta může spíše svádět než vést. Proto je třeba, aby byla možnost dát mladému člověku brzy do ruky hlavní díla světové filosofické literatury, aspoň v překladu pro první podnícení zájmu; zvláště pak třeba jej přivykat tomu, aby raději četl stránku z Platóna než celé kompendium o Platónovi a platónských otázkách, k němuž časem, vytrvá-li ve svém zájmu, a svým místem přece jen dojde. Najde-li mladý čtenář v některém autoru zalíbení, nechť čte všecka jeho díla, a to s poznámkami a se vším úsilím o porozumění, jakého je vůbec schopen. Pouhé kursorické čtení filosofických textů je většinou ztráta času.
(Mládí a filosofie, in: Péče o duši I., Praha 1996, str. 124-25.)
(původně: Kalendář svtředoškolského studentstva na rok 1941-42, Praha 1941, s. 23–29.)

Jan Patočka (1968)

Filosofův styl je otázka, která úzce souvisí s literární formou filosofického díla. Je opět pro filosofii příznačné, že nemá pevně ustálený styl. Od té doby, co matematika a astronomie nejsou součástmi filosofie, každého by muselo jako bizar/11/nost odpuzovat astronomické dílo ve verších ; ve starověku a jeho humanistické nápodobě to existovalo.Ve filosofie je klasické dílo ne zrovna ve verši (leda volně pojatém), ale básnickou formou, ještě dnes stále účinné – Nietzsche, Kierkegaard, Holzapfel, Sartre mohou být uvedeni za jiné. Filosofie vyčerpala snad všecky literární formy a vždy je svým, tj. podstatným způsobem modifikovala ; z eposu udělala naučnou báseň, z dramatu dialog, z románu filosofický román, a to různého žánru (Rousseauův Emil a Nová Heloisa, Hegelova fenomenologie, Kierkegaardovo Buď – anebo a Etapy na cestě života). Má sice též formy specifičtější, přednášku, aristotelskou methodos, pojednání, které mohlo samo opět přijmout nejrozmanitější formy, třeba geometrickou, esej, dále formu systému, výkladu, kde obsah podmiňuje formu a naopak ; jindy naopak formou gnómy, aforismu, fragmentu. Je pochopitelné, že také zde leží vysoce zajímavé překladatelské problémy, poněvadž ve formě překládaného díla závisí přirozeně i myšlenkový duktus a stavební prvky, s nimiž dílo pracuje. Na problémech filosofické formy se ukazuje rovněž zvláštní postavení filosofie v duchovní kultuře, právě tak jako na filosofickém jazyce, který není ani jazyk obecný, ani speciální, odborný ; filosofie jako by si vypůjčovala všemožné formy odjinud, odm literatury „krásné“ či od vědecké učebnice a pojednání, ale všecky přetváří a obměňuje nezaměnitelným způsobem. Bylo by dobře, kdyby filosofický překladatel měl i pro tyto věci smysl a věnmoval jim pozornost, jež jim náleží.
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.10-11.)

Friedrich Nietzsche (1882)

Pomatenec. – Neslyšeli jste o onom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: „Hledám Boha! Hledám Boha!“ – Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. Snad se neztratil? pravil jeden. Což se zaběhl jako dítě? řekl druhý. Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se? – tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. „Kam se poděl Bůh? vzkřikl, já vám to povím? My jsme ho zabili, – vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – i bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, – kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abych ho byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu, – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!“ – Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla. „Přicházím příliš brzy, řekl potom, ještě nenastal můj čas. Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla až k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí, – a přece je to jejich čin!“ – Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: „Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?“ –
(7023, Radostná věda, Praha 1992, § 125, str. 123-25.)