LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1969)

Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, s. 156-7.)

Jan Patočka (1970)

… O našem žitém životě samém lze říci, že se odbývána různých časových stupních, z nichž nejpůvodnější [ne]lze označit jako bytí původního času sama.
Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jejich realitu bez vyšetření smyslu této reality; to znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. „Smysl“ je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy; i tam jej však činí pouhým „obrazem“ fakt.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora …, in: 3681, Praha 1970, str. 156-57.)

Jan Patočka (1960)

Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.) pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života, podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým.
(Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.)

Jan Patočka (195?)

Na transcendentální estetice je také patrno, jak Kant slučuje a zauzluje problémy, které je třeba analyzovat. Prostor a čas jsou sloučeny, zatímco je třeba traktovat je odděleně aspoň jako dva póly (filosoficky, ne přírodovědecky vzato!). Prostor třeba traktovat nikoli prostě jako formu smyslovosti a priori a v tom sloučit prostor vněmový, subjektivně-prožívaný i geometricky idealizovaný a fyzikálně aplikovaný.
Prostor jako soubor relací nepřestává být objektivní ani v subjektivitě (struktura relací nezávislá na termínech, jichž se relace týkají, může tedy být uskutečněna v nejrůznějších modelech).
Subjektivnost prostoru není tedy dobrým prostředkem k účelu sledovanému Kantem. Cesta k němu vede spíše ukázáním, že prostor sám není jsoucno dané jednou provždy, nýbrž bohatá struktura, která v každém svém paragrafu má historii, že tedy není ,dán', nýbrž postupně, a to neukončitelnou prací, odhalován.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. 480.)