LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (1969)

… Oduševňování Thomase Manna připomíná poněkud vciťování, když hovoří dále o tom, že básník vkládá sebe sama do svých výtvorů, že je to on sám, kdo v nich je zachycen, a přece soudím, že v podstatě je Thomas Mann daleko za teorií vciťování, že vyjadřuje prostředky sobě vlastními myšlenku životního smyslu, myšlenku reflexe života ve fantazii. Té myšlence jsou blízko i jiní, např. náš Václav Černý, když sáhnutím k motivům německé idealistické estetiky hovoří o tom, že slovesné dílo dotváří smysl, nedopověděný ve světě skutečném. Básnické dílo by pak po stránce „poznání“ mělo hodnotu jakési hypotézy nebo filosofické konfese, vyznání, které bychom v tomto oboru, odevšad jinud vyhnané, tolerovali. Ale básnické dílo nechce vyjadřovat a zachycovat něco, /81/ co možná jest, nýbrž co jest a dokonce jest přede vším ostatním.
Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. …
(Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.)

Jan Patočka (1967)

... Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svého uznání, prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavět se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi.
(Pokus o českou národní filosofii ..., in: 7406, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, s. 21-2.)
(též in: Češi I., Praha 2006, str. 341.)

Jan Patočka (1947–50)

Tento čtvrtý bod pak znamená, že se neodpoutávám toliko od přítomného jako takového, abych se uchyloval k jiným časovým dimenzím, nýbrž od jsoucího vůbec; všecko, co jest, mi nedostačuje, celé jsoucno překračuji. Časové vědomí není nic jiného než vědomí tohoto překročení.
Překročení jsoucího však není možné, nevyskytuje-li se, neposkytuje-li k němu opory něco jiného než universum jako soubor konečných jsoucen. Aniž bychom dovedli universum učinit svým předmětem a tak se nad ně reálně povznést, aniž bychom přestávali být jeho součástí, jsme osloveni něčím, co nelze považovat za jsoucno ve smyslu obsahu universa; toto oslovení nás vůči universu uvolňuje, dovoluje nám, abychom se v něm vcelku orientovali. Očekávání, příští zcela jiného je v pozadí všeho časového pohybu. Teprve na podkladě tohoto oslovení a na základě možného příslibu radikální obnovy je možná časová perspektiva a následkem časové perspektivy skutečné zachycení plynutí jako takového – pomocí plynutí pak a jako jeho rámec také časový svět.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 629.)

Jan Patočka (≈1950)

Filosofie se však mohla stát metafyzikou teprve tehdy, když otřesení původní samozřejmé jasnosti o jsoucnu stalo se tak naléhavým, že zahrnulo nejen jsoucno, s kterým se člověk setkával (jež se stalo problematickým již v počátcích prafilosofie: otřesení mýtu, problém nezakrytosti, jsoucno, φύσις, jako opak toho, co se z něho zprvu projevuje, pochopení jsouího jako přítomného v jeho přítomnosti a její stálosti), nýbrž o nic méně jsoucno vlastní, vlastní určení a bytostnou podstatu ve vztahu k životním úkolům, k nutnosti rozhodovat a k možnosti for/611/movat svůj život. Proto až v Sókratovi [je] plně vyjádřen charakter řecké filosofie předmetafyzické.
(7190, Nemetafyzická filosofie a věda, in: Péče o duši 3, Praha 2002, str. 610-11.)