LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 3   >    >>
records: 13

Čas

Jan Patočka (1969)
Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora po třiatřiceti letech, in: Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1970, s. 156-7.)
date of origin: duben 2000

Čas

Jan Patočka (1970)
… O našem žitém životě samém lze říci, že se odbývána různých časových stupních, z nichž nejpůvodnější [ne]lze označit jako bytí původního času sama.
Proč je čas nezbytnou komponentou výměru bytí jsoucích věcí? Časové stupně a časové horizonty jsou různé, vnitřně spjaté způsoby na jedné straně onoho vyčlenění z celku, jež znamená individuaci jsoucna, na druhé straně spojení, syntézy, která pro nás teprve definuje, určuje jsoucno. Konečná bytost je ve svém setkání se jsoucnem odkázána na syntézu, na slučování zažitého, konečně na svou vlastní časovost. Čas (prostor je jedna z jeho dimenzí) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě, ani naše jasnost o jsoucnu, porozumění, rozumějící chování a jednání a posléze poznání.
Co znamená konstatování tohoto časového rázu v charakteristice bytí? Dvojí tezi: že na jedné straně nelze /157/ jsoucno pochopit bez vztahu k bytí, na druhé straně však že bytí věcí nemůže být zjišťováno beze vztahu k odemčenosti pro to, čemu lze porozumět, pro smysl, bez něhož si nelze představit naši zkušenost. Bytí jsoucího bez tohoto vztahu však sleduje odedávna ta filosofická nauka, které říká tradice metafyzika. Problém přirozeného světa, pojatý ve své hloubce jako restituce původního rázu bytí světa a jeho komponent, je tak v souvislosti s otázkou revize metafyziky.
Moderní věda, hlavně přírodověda, je metafyzická tam, kde se neptá po způsobu bytí svých předmětů, kde prostě klade jejich realitu bez vyšetření smyslu této reality; to znamená, že metafyzika ve své přírodovědecké verzi ignoruje problém smyslu vůbec. „Smysl“ je něco, co releguje do lidských výslovných vědomých činností, do jazyka, logiky, vědy; i tam jej však činí pouhým „obrazem“ fakt.
(„Přirozený svět“ v meditaci svého autora …, in: 3681, Praha 1970, str. 156-57.)
date of origin: září 2005

Čas lidský

Jan Patočka (1947–50)
Lidský čas je právě otevřenost pro dosud neskutečné, je ochota pozvednout se od pouze daného k pravému; a tato ochota tkví, jak jsme viděli, konečně v Idei – takže čas, dalek toho, aby byl protikladem ideové existence, jak si to představoval Platón a platonismus všech dob, je naopak jejím základním důsledkem a projevem. A projevuje se v něm, v jeho zvláštní problematice, v jeho kolísání mezi daností a fantomatičností, v rozmanitých způsobech prožití času (pasivním odevzdání i aktivním objevitelství) právě též zřetelně, že čas sám není, nýbrž svobodně se tvoří, že není pouhé objektivní datum, nýbrž dílo svobody.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 643.)
date of origin: duben 2013

Čas a časový svět | Budoucnost – její „negace“

Jan Patočka (1952)
Druhá základní forma celkového pochopení časového postupu spočívá v tom, že proti této bezmoci, proti tomuto vydání všanc nedostupné minulosti, tvrdíme s hlubokou jistotou, že to nejpodstatnější, hlavní, nikdy tímto během není obsaženo. Hlavní, nejdůležitější stojí vždy teprve před námi, ať jdeme jakkoli daleko. Ale právě jeho absence může formovat naše příští, naši konkrétní budoucnost.
Tyto dva základně důležité zjevy patří k charakteristice vědomí, které se prostírá mimo animální vazbu nepřítomnost; i když s jedním z nich ve své aktuální zkušenosti nejsme právě známi, platí, že jsou vnitřně navzájem spjaty, a k tomu zvláštní způsobem: vědomí pravé budoucnosti je překonáním pouhého vědomí minulostního.
Proto vlastní lidské uvědomění času není možné bez dotyku, či lépe výzvy něčeho, co leží mimo obsah naší zkušenosti, tj. časové sukcese, kterou prochází veškerá realita. Možno paradoxně říci, že k lidskému vědomí času náleží bytostně vztah k něčemu, co je mimo veškerý časový svět i časové plynutí. Kontakt, napojení na toto zcela odlišné jsou příznačné pro lidský čas. Odtud se vysvětlují teprve některé typické rysy historického času, času našeho lidsky společenského života, zvláště jeho nestejnorodost. Historický čas neplyne „aequabiliter“ jako biologická sukcese nebo absolutní čas Newtonův. Jsou v něm momenty kontaktu s oním posledním a rozhodujícím, co čas nikdy neobsáhne, ale co jej přece může formovat a osmělovat. Proto je historický čas přípravou na „pravý čas“, na „pravý okamžik“, na „naplnění času“. Zde se teprve žije u vědomí lidského smyslu, v naplnění lidského života (ať pravém, nebo iluzivním).
Vědomí o zcela odlišném, το ετερόν, má člověk od pradávna. Je nepochybně vlastní již mytickému člověku. Jenže pasivita, která mytické prožívání vyznačuje, působí, že je zvláštním způsobem vyloženo a neutralizováno. ...
(Čas, mýtus, víra, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 134-35.)
date of origin: říjen 2011

Čas a dílo (umělecké) | Budoucnost | Umění - dílo

Jan Patočka (1960)
Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.) pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života, podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým.
(Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.)
date of origin: říjen 2001