LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 2   >    >>
records: 10

Čas a časový svět | Budoucnost – její „negace“

Jan Patočka (1952)
Druhá základní forma celkového pochopení časového postupu spočívá v tom, že proti této bezmoci, proti tomuto vydání všanc nedostupné minulosti, tvrdíme s hlubokou jistotou, že to nejpodstatnější, hlavní, nikdy tímto během není obsaženo. Hlavní, nejdůležitější stojí vždy teprve před námi, ať jdeme jakkoli daleko. Ale právě jeho absence může formovat naše příští, naši konkrétní budoucnost.
Tyto dva základně důležité zjevy patří k charakteristice vědomí, které se prostírá mimo animální vazbu nepřítomnost; i když s jedním z nich ve své aktuální zkušenosti nejsme právě známi, platí, že jsou vnitřně navzájem spjaty, a k tomu zvláštní způsobem: vědomí pravé budoucnosti je překonáním pouhého vědomí minulostního.
Proto vlastní lidské uvědomění času není možné bez dotyku, či lépe výzvy něčeho, co leží mimo obsah naší zkušenosti, tj. časové sukcese, kterou prochází veškerá realita. Možno paradoxně říci, že k lidskému vědomí času náleží bytostně vztah k něčemu, co je mimo veškerý časový svět i časové plynutí. Kontakt, napojení na toto zcela odlišné jsou příznačné pro lidský čas. Odtud se vysvětlují teprve některé typické rysy historického času, času našeho lidsky společenského života, zvláště jeho nestejnorodost. Historický čas neplyne „aequabiliter“ jako biologická sukcese nebo absolutní čas Newtonův. Jsou v něm momenty kontaktu s oním posledním a rozhodujícím, co čas nikdy neobsáhne, ale co jej přece může formovat a osmělovat. Proto je historický čas přípravou na „pravý čas“, na „pravý okamžik“, na „naplnění času“. Zde se teprve žije u vědomí lidského smyslu, v naplnění lidského života (ať pravém, nebo iluzivním).
Vědomí o zcela odlišném, το ετερόν, má člověk od pradávna. Je nepochybně vlastní již mytickému člověku. Jenže pasivita, která mytické prožívání vyznačuje, působí, že je zvláštním způsobem vyloženo a neutralizováno. ...
(Čas, mýtus, víra, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 134-35.)
date of origin: říjen 2011

Budoucnost a víra | Život věčný a víra | Víra a „život věčný

Jan Patočka (1947–52)
Budoucnostní pojetí je možné toliko jakožto víra. Víra je však víra, že žádné rozhodnutí není ještě poslední a neodvolatelné. Víra je podstatně víra v život. Víra v život je podstatně víra v život věčný.
Rozumí se, že věčný život není prostě život do nekonečna pokračující – „víra“ v takové pokračování je pouhým příslušenstvím mytického světa, je stálý opakováním toho, co již jest či co bylo. Věčné trvání věří ve zvláštní virtus a právo toho, co již bylo, v právo toho, co bylo, aby se opakovalo. Naproti tomu budoucnostní pojetí věří v důležitost a nutno rušení toho, co „jest“, v jeho otřesitelnost tím, čeho „není“.
V souvislosti s tím je víra zároveň v život (věčný) a vírou v to, čeho (v přítomnostním smyslu) „není“.
(Studie o času II, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 647.)
date of origin: duben 2013

Čas a dílo (umělecké) | Umění - dílo | Budoucnost

Jan Patočka (1960)
Umělecká činnost sama původně není až do renesance, ba až do 19. stol.) pochopována jako „duchovní činnost sui generis“, nýbrž jako součást života, podtrhující určitou jeho stránku, stránku slavnostně-významnou, nadběžnou a nadbanální, a podtrhující tuto stránku tím, že ji činí přítomnou i tehdy, když náš život poklesl na úroveň, kde tato významnost k němu přímo nehovoří; umělecké dílo je slavnost, trčící do banálnosti, smysl, v jehož světle se rozsvěcuje i nesmyslné a pořádá se do nových figur, je přítomnost bytí mezi pouhými věcmi. Není tedy dílo dílem jako pouhá věc mezi ostatními věcmi, nýbrž jako otevření této dimenze, která je v každodennosti zasuta, a má tedy podstatně časový smysl toho, co přichází a nikdy prostě není zde, tedy smysl „budoucí“. Umělecké dílo tedy zpřítomňuje budoucnost, a to tím způsobem, že ji odstiňuje a odlišuje ostře proti tomu, co již zde bylo; všecky tři dimenze jsou tedy v uměleckém díle angažovány, ale nejdůležitější je ona dimenze budoucí, která dává smysl, akcent, náplň oběma druhým.
(Dopis V. Richterovi z 28.4.1960, in: 7164, Praha 2001, str. 97 – č. 5/60.)
date of origin: říjen 2001

Víra a budoucnost

Jan Patočka (195?)
Budoucnostní pojetí je možné toliko jakožto víra. Víra je však víra, že žádné rozhodnutí není ještě poslední a neodvolatelné. Víra je podstatně víra v život. Víra v život je podstatně víra v život věčný.
Rozumí se, že věčný život není prostě život do nekonečna pokračující – „víra“ v takové pokračování je pouhým příslušenstvím mystického světa, je stálým opakováním toho, co již jest či co bylo. Věčné trvání věří ve zvláštní virtus a právo toho, co již bylo, v právo toho, co bylo, aby se opakovalo. Naproti tomu budoucnostní pojetí věří v důležitost a nutnost rušení toho, „co jest“, v jeho otřesitelnost tím, čeho „není“.
V souvislosti s tím je víra zároveň vírou v život (věčný) a vírou v to, čeho (v přítomnostním smyslu slova) „není“.
(„Studie o času II, in: 7190, Péče o duši 3, Spisy 3, Praha 2002, str. 647.)
date of origin: březen 2007

Čas a svoboda | Tvořivost a čas | Nové a tvorba | Budoucnost

Jan Patočka (1947–50)
Přitom je zřejmé, že ačkoli obě základně odlišná metafyzická řešení – jedno, podle něhož budoucnost existuje, druhé, podle něhož nikoli – implikují dva základně různé aspekty významu času, existuje určitá stránka problému, která zůstane stejná, ať přijmeme jedno či druhé řešení: ať je čas výsledkem toho, že celá realita je v „tvořivém postupu“, nebo ať je efektem lidské „žabí perspektivy“, v každém případě znamená, že se v universu něco tvoří; a „tvořivý ráz“ času není tedy pouhou metaforou, nýbrž patří k samé povaze ústředního fenoménu časového. V obou případech čas je tvorba, v obou případech jím vzniká v universu něco zásadně nového, v něm dosud neobsaženého, a tudíž je též manifestací svobody, ba svobodou samou.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 627.)
date of origin: duben 2013