Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Johann Wolfgang Goethe ()

Mephistopheles:
Grau, teurer Freund, ist alle Theorie,
Und grün des Lebens goldner Baum.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 61.)

Johann Wolfgang Goethe ()

Schüler:
Mein Abscheu wird durch Euch vermehrt.
O glücklich der ! den Ihr belehrt.
Fast möcht’ ich nun Theologie studieren.
Mephistopheles:
Ich wünschte nicht Euch irre zu führen.
Was diese Wissenschaft betrifft,
Es ist so schwer den falschen Weg zu meiden,
Es liegt in ihr so viel verborgnes Gift,
Und von der Arzenei ist’s kaum zu unterscheiden.
Am besten ist’s auch hier, wenn Ihr nur Einen hört,
Und auf des Meisters Worte schwört.
Im Ganzen – haltet Euch am Worte !
Dann geht Ihr durch die sichre Pforte
Zum Tempel der Gewißheit ein.
(0198, Faust, Leipzig ?, S. 60.)

Fritjof Capra (1975)

Myšlenku „účasti místo pozorování“ zformulovala moderní fyzika v současné době, každý adept mystiky ji však zná už dávno. Mystické poznání se nikdy nedá získat jen pozorováním, ale jen plnou účastí, celou bytostí. Pojem „účastník“ je tedy charakteristický i pro východní světový názor. Východní mystici dovedli tento pojem do extrému, do bodu, kdy pozorovatel a pozorované, subjekt a objekt jsou nejen neoddělitelné, ale stávají se i nerozlišitelnými. Nespokojují se jen se situací analogickou k situaci v atomové fyzice, kde pozorovatele a pozorované není možné oddělit, je však snadné je rozlišit, Jdou mnohem dále a v hluboké meditaci se dostávají k bodu, kde se rozlišení mezi pozorovatelem, a pozorovaným ztrácí úplně. Subjekt a objekt splývají do sjednoceného, nediferencovaného celku. Upanišady o tom říkají:
Kde je dualita, tam člověk vidí druhého; tam cítí druhého; tam chutná druhého ... Ale čím a koho by viděl tam, kde se všechno stalo jen jeho vlastním já? Čím a koho by cítil? Čím a koho by ochutnával?
Takto tedy vypadá konečné pochopení jednoty všech věcí. Podle mystiků se dostavuje v takovém stavu vědomí, ve kterém se individualita člověka rozplyne v nediferencované Jedno, kdy se transcenduje světa smyslů a zapomíná se představa „věcí“. ...
(Tao fyziky I, př. Peter Zamarovský, Praha 2003, str. 141.)

Jan Patočka (1945-50)

„Subjekt“ jako adekvační důsledek, jako konstrukce. Subjekt obsahuje vždy to, čeho třeba k adekvaci: nutnost – obecnost, celkovost – nebo opět jen to jednotlivé, co na žádnou celkovost nedostačuje: „dané“ jsoucno.
V každém případě problém subjektu pojat jako problém jsoucna, které se vztahuje k jiným jsoucnům, přičemž jsoucno znamená jsoucno objektivní či objektivovatelné.
V racionalismu je jsoucno subjektivní chápáno sub specie pojmu substance.
V empirismu posléze skepse k substanci, ale zato „volně se vznášející určení“, „kvalita“ atd. I zde staré metafyzické pojmy, jenže věc se rozpadá. Racionalismus zdůrazňuje více stránku substrátovou, empirismus více eidos či eidé.
Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto kartesiánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 469.)

Jan Patočka (1945-50)

Dodnes se opakující pokusy zachytit subjekt kategoriemi kvality, relace, substance.
Naproti tomu, vyjdeme-li z pojmu pravdy v její podstatné neadekvaci, přiblížíme se teprve k „subjektivitě“ subjektu, aniž jsoucno proto karteziánsky roztrhneme ve dvě části, ve dvě substance bez komunikace.
Subjekt nikoli jako substance nebo kvalita, nýbrž jako místo neadekvace, kde se stýká neobjektivovatelné s objektivním a umožňuje objektivaci.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši 1, Praha 1996, str. 469.)