Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karel Kosík (1969)

Na druhé straně se v posledních letech často hovoří o tom, že člověk přírodu humanizuje. Nevidí se však a nekonstatuje, že moderní člověk přírodu současně devastuje a že tedy jeho vztah k přírodě je rozporuplný proces humanizace a devastace. Stačí uvést zamořování ovzduší, pustošení vod nebo drancování půdy, tj. ničení onoho elementárního. co umožňuje, aby člověk mohl zemi obývat. To všechno jsou fakta tak otřesně závažná, že si moderní člověk bude muset znovu se vší naléhavostí teoreticky i prakticky položit otázku po své vztahu k přírodě.
(Rozhovor s K.Kosíkem, in: Generace, ed. A.J.Liehm, Index, Köln a.R. 1988, str. 331.)

Karel Kosík (1993)

Nová ideologie se sama charakterizuje jako vědomí "spěchajících trhovců". Kdo je trhovec? Kdo se vším obchoduje a hlasitě vychvaluje své zboží, automobily, párky, informace, "ideje"? Trhovec není odborník v tom či onom oboru, trhovectví je celkový a základní postoj ke skutečnosti. Trhovec povyšuje trh na nejvyšší a jedinou realitu, vůči níž je všechno ostatní podřadné, fiktivní, subjektivní a nemá – "hodnotu".
Občan nemůže bez trhovce žít, je na něho vázán, s jeho existencí stojí a padá. Produkování a konzumování je elementární předpoklad, aby se mohl zrodit občan. Z této jednostranné závislosti vyvozuje trhovec falešný závěr, že může občana pohltit a stát se jedinou, bezkonkurenční figurou veškerého dění. Trhovec si občana podřizuje a mění ho na poslušný nástroj své strategie. Jednou za pět let dovoluje trhovec svému podřízenému, občanovi, aby se objevil na veřejnosti a volebním aktem potvrdil, že hlasuje pro udržení a rozšíření trhu jako jediné reality.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.)

Karel Kosík (1993)

Kultura i evropanství se zakládají na předpokladu, že existuje pravda. Jednotlivé epochy pravdu různě definovaly, ale předpoklad zůstával: pravda existuje. Nová ideologie vyhlašuje něco převratného: pravda neexistuje. Tato představa není filosofickou myšlenkou, ale dogmatickým tvrzením, které mystifikovaně a nevědomky vyjadřuje podstatu doby ovládané nepravdou. Militantní deklarace: pravda neexistuje, vychází vstříc převrácenosti převrácené reality, která sama sebe pozvedá na rovinu jediné pravdy.
Člověk je určován vztahem k pravdě. Jestliže pravda neexistuje, mizí také člověk, a tvor zvaný člověk ztrácí určitost a určení (poslání), mění se na bytost člověku pouze podobnou. Kde neexistuje pravda, nemůže existovat ani člověk. Kde se pravda zamítá, chybí i diference, všechno splývá do nerozlišené šedi, olovnatosti, lho-stejnosti. Chaotičnost triumfuje: zmizel rozdíl mezi vznešeným a triviálním, pravým a falešným, dobrým a zlým. V této nerozlišenosti je člověku všechno dovoleno a člověk si všechno dovoluje. S potlačením pravdy byla zničena i míra, skutečnost je vrhána do bezduché nesmírnosti a bezmeznosti, ničemu nejsou vyměřeny meze: ani zlu, ani zločinu, ani nestoudnosti.
(Obrana Karlova mostu. Liter. noviny 3, [24.12.92 – 6.1.93], č. 51-52, str.5.) 01-07

Ladislav Hejdánek ()

Zkušenost lidí s genetickým šlechtěním rostlin i zvířat je prastará, ale první úspěchy s vědeckým objasněním dědičnosti se datují teprve od výzkumů brněnského mnicha Mendela, prováděných na hrachu, a později zejména od amerického vědce Morgana, který experimentoval s tzv. banánovou muškou (či octomilkou; Drosophila). Umělá selekce šlechtitelů byla založena především na práci s viditelnými či jinak evidovatelnými znaky, ale objev chromosómů dovoloval na základě sledování delší řady filiálních generací objevit a objasňovat např. vztahy mezi tzv. dominantními a recesívními znaky. To byl vlastně první krok k objevu zcela určitých vlastností, které zůstávaly (a mohly dokonce po dlouhou dobu zůstávat) v nenápadné skrytosti a teprve za docela určitých okolností se mohly projevit navenek. Muselo uplynout ještě hodně času, než došlo v našem století k převratným objevům šroubovic DNA a RNA jako dlouhým sériím genetických „informací“ a k prvním pokusům o „dešifrování“ nejprve pouhých částí jakéhosi dlouhého „textu“, jejž vlastně představují. (Nedávno byl ohlášen velký úspěch, totiž dešifrování kompletní genetické informace prvního mnohobuněčného organismu, jakéhosi hlísta.) Metaforický způsob, jímž se soubor genetických informací chápe jako „text“, se obecně ujal, stejně jako „hermeneutický“ postup, kdy se mluví o zašifrování a naopak o dešifrování příslušných informací.
Pozoruhodné, nikdy dříve netušené objevy, velmi brzo následované neméně převratnými vynálezy, umožňujícími vznik tzv. genetického inženýrství, nebyly a nejsou jen vítány, ale – jak už tomu bývá při převratných objevech a vynálezech, a zejména v dobách politických a společenských otřesů a s nimi spjatých nejistot – zdrojem spíše iracionálních obav a strachů (nezřídka ovšem s jistým jádrem oprávněnosti). To není v dějinách techniky a průmyslu nic nového a také to nesmíme přeceňovat. Vskutku závažným aspektem je spíše možnost otevření nových způsobů chápání skutečnosti a vůbec světa, když ony objevy podrobíme náležitě „širokoúhlé“ a také dosti dalekosáhlé analýze. Cesta k tomu je podmíněna tím, že k problémům přistoupíme z různých stran, neboť jen tak dosáhneme náležité plastičnosti pohledu. Tomu ovšem nenapomohou nově vznikající a šířící se mytologismy (např. pseudo-ekologické aj.), pracující zejména s iracionálními strachy. Naším úmyslem je spíše alespoň předběžná analýza metafory, které se genetici navykli užívat, když hovoří o „přepisu“, „zakódovanání“, „informaci“ apod.
(Praha, 990220-1.)

Karel Kosík (1993)

... Čeština je dokonce schopna vyjádřit přesně podstatu tohoto paradigmatu, když jeho bytí charakterizuje jako zbytnělost (obéznost, rakovinné bujení), jehož doplňující stránkou je zbytečnost, nadbytečnost, přebytečnost lidí; věk čipů ohlašuje, že člověk jako bytost určovaná vztahem k pravdě nepřichází pro tento systém v úvahu, je zbytečný a přebytečný, dalšímu vývoji pouze překáží.
(Pražské jaro, « konec dějin » a šaušpíler, in : Předpotopní úvahy, Praha 1997, str. 111.)