Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1993)

Evropskému člověku (resp. člověku, který byl více či méně formován evropskými tradicemi) je skutečný mythos velice vzdálen, takže vzniká docela specifický problém metodického přístupu k něčemu tak dávnému. V zásadě je možno volit jednu ze tří cest. 1. Nejčastěji se odborníci (religionisté) orientují přednostně na jakési dosud se i u Evropanů stále ještě vyskytující relikty mýtu (resp. mýtů, neboť právě už dávno nejde o nějaký celek, nýbrž o zlomky a útržky), které jsou ovšem někdy interpretovány jako cosi nadčasového, naddějinného, co charakterizuje samotné lidství a co prý je od člověka neodlučitelné. K tomu se pak jistým způsobem připojuje obvykle dost simplifikující a málo porozumivá interpretace mýtů, jak je – opět v jakýchsi reliktech – můžeme ještě dnes shledat na nemnohých místech této planety, kam ještě nestačila proniknout evropská nebo alespoň nějak poevropštěná civilizace. 2. Druhá metoda se opírá o stará, literárně zachovaná svědectví o nejrůznějších mýtech a jejich povaze. Tato stará svědectví pocházejí od lidí, kteří byli mýtu nepochybně blíže, než jak jim můžeme být blízko dnes my, a proto se může zdát, že budou autentičtější a ještě i pro naši potřebu spolehlivější. Hlavní důraz se pak dává na taková místa, která co nejvěrněji pouze popisují či jinak věrně zaznamenávají rozmanité detaily, z nichž pak můžeme příslušné mýty a mytické struktury, zvyklosti atp. rekonstruovat. 3. Poslední, leč velmi zřídka podstupovanou metodou je orientace na takové literární doklady, které vznikly pro potřebu kritických útoků vysloveně protimytických (mytické polemiky nejsou známy, už jen z toho důvodu, že mýty nejsou schopny kritického odstupu, jaký je nezbytný pro odmítání jiných mýtů. Mýty spolu přímo nezápasily, nýbrž přelévaly se před sebe a vítězily spíše jakou nakažlivostí, tj. nikoli racionální atraktivitou). Zde je zapotřebí podrobnějšího výkladu důvodů, které nás vedou k tomu, vidět právě poslední cestu jako nejperspektivnější. (Pha, 931021-1.)

Karl Jaspers (1947)

a) Die Frage nach dem Ursprung der Sprache. Ursprung kann gemeint sein entweder als der Sinn der Sprache im Sein oder als der Anfang des Sprachwerdens. Die Sinnfrage geht auf das zeitlose Wesen der Sprache, die genetische Frage auf die zeitliche Herkunft.
aa) Sinnfrage. Der Sinn der Sprache wird klar entweder durch immanente Wesensforschung oder durch metaphysische Erhellung des Sprachgrundes:
1. Immanent zeigt sich …
2. Dem transzendierenen Suchen erscheint die Sprache als …
(3326, Von der Wahrheit, München 1958, S. 441.)

Karl Jaspers (1946)

Je však nesmyslné morálně obviňovat nějaký národ jako celek. Není národního charakteru v tom smyslu, že by jej sdílel každý jednotlivý příslušník národa. Existuje ovšem společenství jazyka, mravů, obyčejů a původu. Ale v něm jsou zároveň možné tak velké rozdíly, že lidé, kteří hovoří touže řečí, si v ní přece mohou zůstávat tak cizí, jako by vůbec nepatřili k témuž národu.
Morálně lze vždy posuzovat jen jednotlivce, nikdy ne kolektiv. Myšlení, které vidí, charakterizuje a posuzuje lidi jako kolektivy, je neobyčejně rozšířeno. Takové charakteristiky – třeba Němců, Rusů, Angličanů – se netýkají nikdy druhových pojmů, pod něž lze jednotlivé lidi subsumovat, nýbrž typových pojmů, jimž více či méně odpovídají. Záměna druhového pojetí s typologickým je známkou myšlení v pojmech kolektivů: ti Němci, ti Angličané, ti Norové, ti Židé – a libovolně dále: ti Frýzové, ti Bavoři – nebo též: ti muži, ty ženy, to stáří. Že typologické pojetí něco vystihuje, to nesmí svádět k domněnce, že jsme poznali každého jedince, uvažujeme-li o něm jako o někom, koho se ona všeobecná charakteristika týká. To je způsob myšlení, který se táhne staletími jako prostředek vzájemné nenávisti národů a lidských skupin. Tohoto způsobu myšlení, většině bohužel přirozeného a samozřejmého, použili nacionální socialisté – a to tím nejhorším způsobem – a vtloukli /39/ jej lidem do hlav svou propagandou. Bylo tomu tak, jako by již neexistovali lidé, nýbrž jen ony kolektivy. Není národa jako celku. Všechna vymezení, která zavádíme, abychom jej určili, jsou překračována povahou faktů. Jazyk, státní občanství, kultura, společné osudy – to vše nekoinciduje, ale protíná se. Národ a stát nespadají v jedno, jazyk, společné osudy, kultura rovněž ne. Národ nelze učinit individuem. ...
(Otázka viny, Academia, Praha 2006, str. 38-39.)

Karl Jaspers (1949)

Das 60. Jahr ist zweifellos der Beginn des Greisenalters. Der Jubel der Jünglings- und Mannesjahre ist nicht mehr möglich, und heute ohnehin unangemessen. Aber das Philosophieren folgt nicht der biologischen Linie, es kann gerade im Alter erst recht wachsen. Vielleicht zeigt sich sogar nur dem Alter das bleibende Wesentliche. Entgegen dem leiblichen Abstieg geht eine Kurve hinauf in das Ewige. Nicht von selbst. zumeist scheinbar überhaupt nicht; es liegt am einzelnen. Ich wünsche Ihnen, daß Sie dorrhin gelangen.
Der alte Plato, der alte Michelangelo, Rembrandt, der alte Goethe – sie haben wundersam das Tiefste berührt. Sie ermutigen uns kleinen Leute. Es ist ein Geheimnis, daß der Mensch geistig nicht alt werden muß.
(Jaspers Heideggerovi, Basel, 23.9.49.)
6990, Heidegger-Jaspers: Briefwechsel, 1920-1963, Piper, München 1990, S. 188.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Patočka (viz 7915, Péče o duši II, s. 192) říká, že „existuje mytický rámec řecké filosofie“, a vykládá to ovšem způsobem, který já v celém rozsahu (a především v tom důrazu na „vyjevování“, „vyvstávání do odhalenosti“) pochopitelně neberu. Ale je to přinejmenším pro každého – podobně jako to byla i pro mne – příležitost a inspirace o tom vážně uvažovat a tázat se, co z toho mýtu ve filosofii (a já bych dodal: také ve vědách) i nadále zbylo a možná dodnes zbývá. Mně zatím stačí, když mohu poukázat na to, jak velká úloha se připisuje „zákonitostem“, tj. tomu, co se všude uprostřed nejrozmanitějších (někdy dokonce jakoby chaotických) proměn vždy znovu opakuje; zejména v přírodních vědách je nápadné, do jaké míry se za významnou považuje možnost, že výsledek experimentu může být kýmkoli na světě – za předpokladu dodržení stejných postupů a stejného materiálu – zopakován, a to se stejným výsledkem. To je ovšem je výsledek vcelku povrchního srovnávání; ale odkud to pramení a čím se to stále udržuje? Je zřejmé, že tu musíme velmi obezřetně revidovat to, jak se běžně chápe mýtus i filosofie, event. i věda: opakování experimentálních postupů nelze jednoduše degradovat na mytické návraty k archetypům, neboť v obojím je i něco pozitivního, nejen problematického nebo negativního, a v obojím provedení vždy něco jiného. Avšak jedno by mělo být zřejmé a přesvědčivé: cílem návratů a opakování ve světě mýtu bylo čelit ohrožení, které nás může přepadnout nečekaně a způsobit naše ztroskotání (jen bozi a heroové se mohou odvážit něčeho nového a neslýchaného, a i ti za to někdy musí pykat). Naproti tomu hromadění věcných znalostí a sledování zákonitého řádu dokonce i v přírodovědě může být interpretováno tak, že vlastně hlavní pozornost je stále upírána k tomu, co se onomu uspořádávání znalostí a vědomostí stále nějak vzpírá. Je tu proto možnost dvojího zasílení: buď to, co se vzpírá řádu, chceme nějakému lepšímu řádu přece jenom znovu podrobit – anebo konečně chceme najít něco vskutku jedinečného, o čem můžeme nabýt jistoty, že se to stále a trapně neopakuje, ale že to přestavuje opravdovou novinku. Jinak řečeno: že hlavním cílem poznání není koničt u přesných vědomostí o tom, co tu už je, nýbrž že to vše je jen jakási metoda, jak posléze dospět k rozpoznání toho, co tu ještě nebylo a co je ryzím způsobem nové. Zdá se tedy, že opravdové překonání mýtu a mytičnosti spočívá v tomto nadějném upírání veškeré pozorností k tomu, co teprve přichází a co nepřichází prostě stále znovu a dokola.
(Písek, 080317-2.)