Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Karl Barth (1959)

… Das ist unter diesem Aspekt die nicht hoch genug zu schätzende Befreiung, die ihm widerfährt.
Sie widerfährt ihm (2) als seine Rettung aus dem Ozean der sich ihm scheinbar in unbegrenzter Zahl anbietenden Möglichkeiten durch seine Versetzung auf den Boden der Wirklichkeit des Einen Notwendigen, die als solche auch seine einzige Möglichkeit ist. Es handelt sich tatsächlich um eine Errettung. Denn jener Ozean wäre des Menschen sicherer Untergang. Der Christ als solcher wird aus diesem Untergang errettet. Mit der Horizontlosigkeit, Kontur- und Gestaltlosigkeit eines nach allen Seiten geöffneten, allen Winden preisgegebenen und so der Auflösung und Zerstreuung verfallenen Daseins, mit dem Stolz und mit der Kläglichkeit eines uferlosen Meinens, Denkens und Strebens ist es für den Christen vorbei.
(6609, Die kirchliche Dogmatik, IV, 3, § 71, S. 762.)

Karl Barth (1962)

… Teologie odpovídá na Slovo, jež Bůh promluvil, mluví a chce znovu mluvit v dějinném příběhu Izraele, který se naplnil dějinným příběhem Ježíše Krista – nebo v obrácené formulaci: které Bůh promluvil, ještě promlouvá a opět chce promluvit v dějinném příběhu či události Ježíše Krista, v níž docházejí cíle dějiny Izraele. … Slovo boží není tedy zjevení ideje takové smlouvy a styku. Je Logos těchto dějin a tedy Logos, Slovo Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova, který je Otcem Ježíše Krista. Řeč těchto dějin, toto Slovo má evangelická teologie vždy nově slyšet, nově chápat, dávat mu vždy nově promlouvat. – Pokusíme se v nutné stručnosti naznačit, co tyto dějiny vypovídají. /189/
Vyprávějí nejprve o jednom Bohu, který z jedné lidské kmenové pospolitosti – pro příklad celému lidstvu – vytvoří svůj lid tím, že na ní pracuje a mluví k ní jako její Bůh, že s ní zachází a rozmlouvá jako se svým lidem. Jahve: „Jsem, který budu“; nebo „Budu ten, který jsem“, nebo „Budu ten, který budu“; tak se tento Bůh jmenuje. …
(Uvedení do evangelické teologie, in: 6254, Luděk Brož, Cesta Karla Bartha, Kalich, Praha 1988, str. 188-89.)

Ladislav Hejdánek (2005)

To, co bylo ještě před vynálezem a prvním zaváděním pojmovosti a pojmů „míněno“ takovými slovy jako „pravé“ či „pravda“, by mělo být potom „pojmově uchopováno“ (jak napovídá blízkost sloves „pochopiti“ a „uchopiti“) a v důsledku toho také modelováno příslušnou „konstrukcí“, tj. intencionálním „předmětem“. A právě zde vzniká závažný problém jednak obecný, jednak konkrétní, tj. vztažený ke zmíněným termínům „pravý“ a „pravda“. Jde o to, zda bylo a je možno vždycky „pojmově uchopit“ vše, co bylo předtím (nebo prostě mimo, jinak) míněno předpojmově (event. nepojmově). Protože musíme vycházet s historické skutečnosti, že pojmovost byla vynálezem poměrně pozdním a že tedy musíme předpojmovosti přiznat schopnost mínit mnohé, co pak řečtí myslitelé chtěli mínit za použití pojmů, musíme předpokládat, že pojmovost pronikala do předpojmového myšlení jen pomalu a jen jakoby v určitých okrscích „smyslu“, zatímco smysluplnost předpojmových souvislostí a kontextů byla ve velkém rozsahu zachovávána. Předpojmovost (a dodnes mimopojmovost) představuje jistě velmi rozsáhlou oblast, kterou jen zčásti můžeme postihnout termínem (a pojmem) „narativita“; přesto může mít jistý nápomocný význam, když se na chvíli soustředíme na onu dvojici narativita x pojmovost. Mezi obojím nepochybně není naprostá nekompatibilita, jak je zřejmé jednak z toho, že ani nejpřesněji pojmově promyšlený výklad se nikdy nemůže obejít bez prvků narativity (tj. nemůže být naprosto zformalizován), ale jednak také z toho, že pojmovost může do narativního výkladu (do narativní promluvy) zasahovat jen postupně a jakoby v původním smyslu, tedy aniž by původní narativní výklad byl hrubě narušován a ničen. (Kdybychom chtěli tento zajímavý vztah jednak jistého napětí, ale zároveň jisté synergie a symbiózy resp. synúzie rozpoznat a aplikovat i na tu oblast předpojmovosti a mimopojmovosti, která přesahuje pouhou narativitu, musili bychom se pokusit o přesnější vymezení resp. přesnější „pojmové uchopení“ povahy obojího; k tomu však by bylo zapotřebí rozsáhlého předběžného výzkumu, o kterém se navíc domnívám, že by současnými myšlenkovými prostředky zatím nemohl být uspokojivě dovršen.) (Písek, 050201-2.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Především máte tendenci onu historickou (přesněji: dějinnou) opozici myšlení řeckého a hebrejského takřka ztotožňovat s opozicí myšlení předmětného a nepředmětného. Pravda, nijak na tom nestavíte, ale stejně to je spojeno s jistým nebezpečím. Hebrejské myšlení (až do doby helenismu) je předpojmové, a to znamená „nikoli předmětné“, ne však „nepředmětné“ v samostatném pozitivním významu. (Předpojmové je totiž veškeré myšlení mytické – a to přece není žádná zásluha ani žádné pozitivum!) Význam hebrejské tradice spočívá v tom, jak pozoruhodné byly pokusy o překonání mytického myšlení, podniknuté ještě narativním způsobem, jakousi narativní ,metodou‘; dnes se stále zřejměji ukazuje hluboká oprávněnost tohoto zaměření, ale také jeho závažná nedostatečnost pro naše dnešní potřeby. Návrat k předpojmovosti a k narativitě (a tím spíše k mýtu a mytičnosti) nám je dnes už uzavřen, je nemožný, protože naše myšlení (evropské a Evropou poznamenané) je už nenapravitelně restrukturováno pojmovostí. Moje teze zní: jestliže řecký typ pojmovosti navazoval především na – ve starém Řecku již silně oslabené – mytické myšlení a představuje jakousi racionalizaci mýtu (ve smyslu maximálně dosažitelné emancipace z podmíněnosti narativitou), musí být zásadně možné dlouhodobou usilovnou prací ustavit nový typ pojmovosti cestou jakési racionalizace (přesně: zpojmovění) toho, jak staroizraelská myšlenková elita ještě prostředky narativními překonala – a mnohem účinněji – mytickou orientaci na minulost (na pravzory atd., zatímco řečtí myslitelé jen odbourávali historky o bozích a pokoušeli se „boha“ vymezit pojmově, a to znamená „geometricky“). A to představuje dvojí obrovský úkol: jednak se musíme pokusit rozhodující vybraná témata starozákonní (zejména Abramovo vyjití a exodus z Egypta, ale i řadu dalších) myšlenkově interpretovat dnešními (ovšem těmi nejlepšími) prostředky a otevřít tak cestu k interpretacím zítřejším (a už ne pouze theologickým, nýbrž týkajícím se celého našeho života i myšlení); ale za druhé – a především – zrevidovat tradiční formy dogmatu a oddělit v nich (přesněji: pokoušet se postupně stále intenzivněji oddělovat) to významově podstatné a nadále držitelné od zbytečných a často matoucích vlivů řecké racionalizované a do filosofie zavlečené mytologie, zejména v jejích do (pseudo)theologičnosti transformovaných extrémech (především dogmatických pojmových konstrukcích vysloveně metafyzické povahy). To poslední je ovšem věc, kterou rád přenechám theologům (či jak si dnes píší: teologům); nehodlám to dělat za ně, protože to je jejich věc. Filosofie si tu ponechává jen svou kritickou funkci, která bude vždy znovu odhalovat zbytky metafyziky (a původně řecké pojmovosti) tam, kde si toho theologové sami nejsou dost vědomi.
(Z e-mailu Ivaně Valúchové.) (Písek, 050306-1.)

Karl Barth (1946)

Dieser Text ist darum wichtig und gehört darum hieher, weil er das erste Dokument einer bekenntnismäßigen Auseinandersetzung der evangelischen Kirche mit dem Problem der natürlichen Theologie darstellt. Die Theologie und auch die Bekenntnisschriften der Reformationszeit haben die Frage offen gelassen. Sie ist tatsächlich erst in den letzten Jahrhundeten dadurch akut geworden, daß die natürliche Theologie aus einem latenten immer mehr zum manifesten Maßstab und Inhalt der kirchlichen Verkündigung und /410/ Theologie zu werden drohte. Die Frage wurde brennend in dem Augenblick, als die evangelische Kirche in Deuitschland unzweideutig und auf der ganzen Linie vor eine bestimmte, neue Gestalt natürlicher Theologie, nämlich vor die Zumutung gestellt wurde, in den politischen Ereignissen des Jahres 1933 und insbesondere in der Gestalt des Gottesgesandten Adolf Hitler eine Quelle besonderer, neuer Offenbarung Gottes zu erkennen, die, Gehorsam und Vertreauen heischend, neben die in der heiligen Schrift bezeugte Offenbarung getreten sei und die von der christlichen Verkündigung und Theologie neben jener als biend und verpflichtend anerkannt werden müsse. Mit dieser Zumutung und damit, daß man ihr weithin Gehör schenkte, begann bekanntlich der sog. Deutsche Kirchenkampf. Es hat sich seither gezeigt, daß hinter dieser ersten Zumutung noch eine ganz andere stand. Gemeint war schon 1933, obwohl sich das damals erst undeutlich abzeichnete, entsprechend der Dynamik der politischen Bewegung, die Proklamierung? jener neuen Offenbarung als der einzigen und also die Verwandlung der evangelischen Kirche in den Tempel des deutschen Natur- und Geschichtsmythus.
(2757, Klärung und Wirkung, Union Verl., Berlin 1966, S. 409-10.) [6274, KD II/1, S. 194.]