Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Rozdíl mezi rozvrhem (plánem) jen „intendovaným“ (neříkám „zamýšleným“, protože nejde jen o záležitost mysli a vědomí) a rozvrhem (plánem) již provedeným (vykonaným) nespočívá pouze v diferenci mezi esencí a existencí, jak tomu tradičně rozuměli třeba myslitelé středověcí. Abychom si tento rozdíl ozřejmili, je třeba pečlivě analyzovat a také pojmově vymezovat, co rozumíme rozvrhem (plánem) a co naopak jeho „uskutečněním“. Nechme nyní zatím zcela stranou otázku lidské subjektivity (a tedy záležitost oné „mysli a vědomí“); soustřeďme se na to, že každá pravá událost (a nejzřejmější to bude na příkladě živých bytostí) od počátku nějak směřuje ke svému uskutečnění, a to prostě proto, že každá pravá událost je celkem, je integritou celého svého průběhu, ovšem integritou, která je v průběhu událostného dění v každém okamžiku uskutečněna v různém rozsahu. Na svém počátku je nějak rozvržena, ale protože se musí (a také vůbec může) uskutečňovat jen v jistém reálném kontextu, na který musí nějak znovu a znovu reagovat (neboť i ten kontext se mění), její „cíl“ nemůže být totožný s jejím „koncem“ – každá pravá událost může skončit také jinak, než jak by odpovídalo jak jejímu rozvrhu, tak jejímu „cíli“ (který s oním „koncem nesmíme ztotožnit, na rozdíl od prastaré tradice).
(Písek, 071013-3.)

Ladislav Hejdánek (2010)

Tradiční způsob, jak byl chápán „cíl“ (hodně pod vlivem Aristotelovým, ale také se značnými významovými posuny), sugeroval, že télos-finis (tedy zároveň cíl a zároveň konec) je v nějaké formě „dán“ už na počátku, tedy daleko předtím, než „pohyb“ (proces atd.) skutečně dospěje až k tomu „konci“. Odtud také Aristotelova entelechie: ten télos je po celou dobu nějak už „uvnitř“ (en-) toho pohybu či procesu, toho „dění“, které je „zacílené“. Sáím jsem slyšel určitou (spíše jen naznačenou, nikoli detilně provedenou) kritiku tohoto pojetí od J.B.Kozáka, který v přednáškách odmítal takovýto pevný télos a odtud odvozovanou entelechii, ale trval na tzv. téličnosti, tj. zacílenosti.
(Písek, 101115-3.)

Konrad Lorenz (1983)

Zdá se, že není možné přesvědčit esoterického ideistu, že naše snaha poznat tento svět v celé jeho sekulární identitě, pokud je to pro nás možné, neznamená žádné přezírání všeho transcendentního. Ještě těžší je, jak zdůrazňoval již Nicolai Hartmann, objasnit, proč je přímým popíráním transcendentního, když snášíme svět platonských idejí z jeho výšin mimo prostor a čas dolů a tvrdíme, že tyto ideje do běhu světa zasahují jako vrozené vzory a účelné hnací síly. Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184.)

René Descartes (před 1650)

Omnem igitur collocabit industriam in distinguendis & examinandis illis tribus cognoscendi modis, vidensque veritatem proprie vel falsitatem non nisi in solo intellectu esse posse, sed tantummodo ab aliis doubus suam saepe originem ducere, ……
(pag. 66)
Zaměří tedy veškeré úsilí na rozlišení a prozkoumání těch tří způsobů poznání, a když uvidí, že pravda či nepravda může ve vlastní smyslu být pouze v samotném intelektu, zatím co v oněch dalších dvou má často jen svůj původ, …
(str. 67)
(7192, Regulae ad directionem ingenii – Pravidla pro vedení rozumu, Praha 2000, str. 66 a 67.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)