Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Je mi stále zřejmější, že událostné dění ve svém chápání chybně zjednodušujeme res. redukujeme na postupné střídání aktuálních fází, zajisté příslušně seřazených. Tím ovšem zcela odhlížíme nejen od toho, jak spolu jednotlivé aktuálně přítomné (zprvu ještě nenastalé, později již odeznělé fáze) souvisí, ale zejména od toho, jak každá taková aktuální fáze – opět aktuálně – souvisí s ostatními neaktuálními fázemi, tj. jak s těmi ještě nenastalými, tak s těmi, které už proběhly. Musíme jednou konečně nahlédnout, že událost se neděje postupně, nýbrž tím, jak se všechny její fáze ve svém dění, tj. ve svém přicházení a odcházení, navzájem drží ve společenství, v jednotě, bez níž by oné celkové události nikdy nebylo a být nemohlo. Zejména je třeba si náležitě uvědomovat, že každá z jednotlivých „fází“ události se děje po celou dobu příslušného událostného dění, tedy že se děje už tehdy, kdy se teprve připravuje ke své aktualizaci (a je součástí jeho budosti), ale na druhé straně stále ještě i tehdy, když už tou aktualizací prošla a stala se součástí „bylosti“ onoho událostního dění. Chybou a omylem tedy nebylo jen popření změny, jak je známe u Eleatů, ale také rigidní, ale příliš vágní důraz na „tečení“ všeho, jak je zdůrazňoval Hérakleitos. Dalo by se říci, že opravdu nelze dvakrát vstoupit do téže řeky, pokud onu totožnost (identitu) řeky budeme redukovat na právě ty určité kapky (či molekuly) vody, jichž se nějak dotkneme, ale tak řeka tady přece jenom je, zachovává svůj tvar (byť nikoli neměnný) a tedy i jakousi svou totožnost (identitu). Ta všeobecná změna není totiž beztvará, nýbrž vytváří a zachovává určité tvary, určité struktury, a to nejen pro hledisko vnějšího pozorovatele. Ptrávě proto nemůže zůstávat u termínu „změna“, ale musíme mluvit o „událostech“ a o událostném dění.
(Písek, 120421-1.)

Konrad Lorenz (1983)

LORENZ Fulgurace, vznik čehosi totálně nového, nikdy dosud nebývalého, je předpokladem rychlého tempa vývoje. Něco takového musí existovat, protože jinak by to probíhalo mnohem pomaleji; také zpětná vazba výsledku tu musí být – ta tu musí být už u hypercyklu Manfreda Eigena. Co je však podstatou onoho vývoje k vyššímu, oné kreativity, to nevíme. Myslím, že nejen nemáme brát jméno Boha nadarmo, ale vůbec je nemáme vyslovovat. Ještě tak nejtaktnějším poukazem je Sókratovo „daimonion“. Mluvíme-li o NĚM osobním zájmenem ON, je to už rouhání. Faktem je, že evoluce směřuje všeobecně vzhůru. ...
(7663, Karl R. Popper – Konrad Lorenz: Budoucnost je otevřená, přel. Jaroslav Kohout a Eva Stuchlíková, Vyšehrad, Praha 1997, str. 17.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Ve světě kolem sebe vidíme stále nějaké změny a pohyby. Je jich tolik a tak rozmanitých, že jsme tím někdy až zmateni a máme tendenci se více všímat jen skutečností, které se mění málo nebo zdánlivě vůbec nemění. Přesto se zdá být tato orientace na to, co je spíš trvalé, vlastně nepůvodní, dalo by se snad říci nepřirozená. Žába, která odněkud pozoruje své okolí, přezírá všechno neměnné, ale je soustředěna na to, co se hýbe. Pokud se nějaká moucha v její blízkosti zdržuje veškerého pohybu, žába si jí vůbec nevšimne, ačkoli jde o její důležitou potravu. Ovšem ne každý pohyb takovou žábu upoutá, nýbrž jen některý typ; pohybující se stéblo nebo lístek její pozornost nevzbudí. Kdybychom si připravili takový pokus, v němž bychom žábě zblízka ukázalo nějakou uspanou, ale živou mouchu nebo kobylku a tou bychom pravidelně pohybovali sem a tam, žába by si jí asi rovněž nevšímala. Z toho je patrno, že už i nižší obratlovec je schopen náležitě rozlišovat mezi pohyby nějak významnými a z jeho hlediska nevýznamnými. Člověk jako bytost myslící a rozumně rozvažující by to musel upřesnit: je rozdíl mezi pohyby neorganickými a pohyby, prozrazujícími život. Nebo ještě lépe, mezi děním událostným a děním neudálostným, tedy pouhými procesy.
(Písek, 141226-1.)

Konrad Lorenz (1983)

… Všemožně jsem se v první části této knihy vynasnažil, abych ukázal, že základem tvořivého dění na tomto světě není žádná důkladně promyšlená osnova, podle níž by vývoj během milionů let důsledně postupoval stupeň po stupni.
Carl M. Feuerbach se ve svém spise „Die Abstammung des Menschen im Lichte der Esoterik“ (Původ člověka ve světle ezoteriky) pokoušel zaníceně a skutečně překrásným jazykem vyvrátit Darwinovu „opičí teorii“: Všechno postupovalo ,improvizovaně‘, bez plánu a bez cíle, nic nebylo předem naprogramováno, ,zvláštní primát člověk‘ v tom nebyl žádnou bohem chtěnou výjimkou! Tak říkajíc bez přípravy, v neřízené svobodné hře improvizujících sil tápe příroda v ne/185/proniknutelné mlze, ,přirozeným výběrem v boji o život‘, naslepo se potulujícími náhodami a mutacemi v příslušných vnějších okolnostech prostředí do nechtěn a nejisté vzdálené budoucnosti.“
Zde je – s cílem dovést Darwinovu teorii o původu druhů ad absurdum – s pozoruhodnou básnickou silou vyjádřeno, co tvořivá evoluce skutečně činí. Ať je ona tvořivá síla, která dává vznikat zcela novému vyššímu z nižšího, čímkoli – tvoří „bez přípravy“! Jak jinak by měl tvořit tvůrce, jenž je imanentní svému výtvoru? Není to herec, který jen říká slova napsaná velkým básníkem; je to básník sám, který zde hovoří. Není to výkonný hudebník, který reprodukuje skladatelovo dílo; je to sám skladatel, který se nechá unášet fantazií. Vidíme tvořivé výkony, jichž jsou schopni nadaní lidé, jako zvláštní případy celosvětového tvůrčího procesu, oné hry všeho se vším, jíž vzniká něco, co zde nikdy nebylo. Má-li v sobě tvrzení, že člověk je obrazem božím, něco pravdivého, pak se to týká tohoto tvořivého konání.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 184-85.)