LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Evangelium Ježíšovo x o Ježíšovi

Ladislav Hejdánek (2002)
Smysl mého důrazu na významný rozdíl mezi evangeliem Ježíšovým a evangeliem o Ježíšovi (resp. o Ježíši Kristu) je spjat s několikerou perspektivou. Jedna je dána už dost nápadnou odlišností důrazů Ježíšových od důrazů pozdějších křesťanů a církve. (Např. Ježíš nevyžadoval „víru v sebe“, dokonce ani ne „víru v Boha“, ale mluvil prostě o „víře“ – k tomu se ještě vrátíme; církev naopak – a po mém soudu v rozporu s Ježíšovým evangeliem – vyžadovala a vyžaduje „víru v církev“, tj. v sebe, a dala tomu pevnou formu v Krédu. Atp.) V druhé perspektivě jde o jistý závažný dějinný vývoj, který naznačuje nezbytnost revizí církevního učení i církevní praxe (a to nejen konfesijně, dogmaticky omezeného a vymezeného učení a nejen minulé, ale i dnešní praxe); proti jakési svézákonnosti historický proměn církve (a později církví) se velmi důrazně a s velkým a promyšleným náporem postavila zprvu reformace, zejména tím, že formulovala nutnost s reformou nejen začít, ale vždy znovu v reformách pokračovat (semper reformanda). Tím je ovšem postavena otázka norem a kritérií, zda ta či ona reforma jde správným směrem nebo naopak směrem nesprávným. V tomto bodě se reformace uchýlila k jakémusi úhybu či kroku přinejmenším problematickému (i když v daných okolnostech pochopitelnému): za normu prohlásila život první církve a za svůj cíl vyhlásila návrat k první církvi. Už sama myšlenka návratu je bytostně pochybná a také nebiblická; návrat k čemukoli je (anebo může být) jen nouzovým řešením tam, kde není síly k vykročení kupředu. První církev byla církví lidí a tedy církví lidskou; nemohla být a taky nebyla bez vad a nedostatků. Žádná daná skutečnost, a tedy ani kdysi daná skutečnost života první církve, nemůže být nikdy zaměňována za normu; poslední normou nemůže být nikdy nic daného, již uskutečněného. Právě v tom spočívá relativní oprávněnost utopií a utopismu: normou může být jen to, co se ještě neuskutečnilo, ale co má být uskutečněno. Pak tu je ovšem ještě třetí perspektiva, a to je neudržitelný posun či přesun významu slova „víra“, jehož neblahým důsledkem je, že dnes běžný křesťan neví, co to „víra“ je, nebo přesněji: co Ježíš (v souhlasu s celou prorockou tradicí starého Izraele) pod tím slovem chápal. (My ovšem nemáme jinou možnost než pracovat s řeckými texty, psanými v KOINÉ, jíž Ježíš nemluvil, takže nezbývá než velmi obezřetně odfiltrovat vše, co do evangelií, ale už předtím do Pavlových dopisů proniklo jako cizí, řecký, helenistický vliv.) Reforma, před kterou jsme tedy určitě dnes postaveni, musí být rigoróznější a principiálnější, musí se tedy týkat nejen našeho života a nejen života křesťanů a církví, ale musí se zásadním způsobem týkat také našeho myšlení. (Písek, 020819-1.)
date of origin: srpen 2002

Evangelium – význam slova původní

Ladislav Hejdánek (2008)
Petr Pokorný ve svém výkladu k Evangeliu podle Tomáše (7173, NZ apokryfy, Praha 2001, str. 153) znovu opakuje: „Původně bylo evangelium označením zvěsti o vzkříšení Ježíše (Ř 1,1; 1K 15,1). Tento význam má termín EYAGGELION i v Mk 1,1. Jako označení knihy nebylo v polovině 2. století, kdy Tomášovo evangelium asi vzniklo, ještě rozšířeno. Když se v 2. polovině 2. století začal tento termín prosazovat i jako označení knihy, myslel se tím spis, který zahrnoval Ježíšova slova i jeho příběh.“ Vezmeme-li toto tvrzení vážně, vyplývá z něho, že termín „evangelium“ začal razit apoštol Pavel, a že evangelisté tento jím ražený termín prostě převzali. Pak by ovšem nebylo naprosto nepochopitelné, proč v jejich líčení Ježíš sám o sobě říká (např. když vzkazuje odpověď Janu Křtiteli do vězení), že se – to znamená už za života obou – evangelium zvěstuje chudým. V té době totiž Ježíš ani náznakem nepoukazoval na to, že musí zemřít, natož že bude vzkříšen. Musíme z toho tudíž uzavřít jedno z dvojího, totiž buď že si tohoto rozporu autoři vůbec nevšimli, anebo naopak že tímto způsobem chtěli zdůraznit, že „dobrá zpráva“ je zvěstována chudým, neboť „království“ už je mezi nimi (a tedy že je už mezi nimi bez souvislosti s Ježíšovou smrtí a s jeho vkříšením). A závěr? To, co zvěstoval Ježíš (např. když už Jan Křtitel vyl uvězněn), je jiná „dobrá zpráva“, jiné „evangelium“ než to, co zvěstovali učedníci a přívrženci Ježíšovi jako doklad, že jeho „učení“, řekněme raději „evangelium“, je vskutku „pravé“, totiž že byl vzkříšen. Pochopitelně to bylo – jako jiné „evangelium“ – hlásáno a zvěstováno už bez úmyslu potvrdit Ježíšovi kázání a učení a jeho výzvy ke změně života i smýšlení, nebo přinejmenším aniž by právě toto bylo to hlavní. Hlavním důsledkem zvěsti o Ježíšově vzkříšení bylo spasení, záchrana těch, kdo se touto novou zvěstí nechali či spíše dali přesvědčit a kdo na to vsadili svou životní orientaci a celý svůj život. To pak může být jen dokladem toho, že třeba kázání na hoře se nutně ocitlo ve stínu kázání o vzkříšení popraveného Ježíše. Evidentně tu tedy jde o dvojí „evangelium“, o dvojí „radostné poselství“, i když by nebylo korektní obojí stavět proti sobě.
(Písek, 080701-3.)
date of origin: červenec 2008