Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.

Ladislav Hejdánek Čas Č

<< < 15 / 605 > >>

záznamů: 3022

Přirozenost svobod (a práv etc.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Má-li myšlenka (a formulace) „přirozenosti“ lidských práv a svobod takovou přitažlivost, atraktivitu a také vážnost po více než dvou staletích, jak jsme toho svědky, a to navzdory všem nedostatkům již myšlenkového uchopení a rovněž slovního vyjádření, zdá se mít opravdu smysl se pokusit o myšlenkové a pak i formulační úpravy a opravy, které by prospěly nejen jejím aplikacím (nárůst nejrozmanitějších specifikovanějších práv a svobod nepochybně upozorňuje na některá nebezpečí, která z toho nedokonale „myšleného“ a eo ipso i nedokonale „vysloveného“ vyplývají), ale také a dokonce především jejímu vyostřenějšímu a pevnějšímu, pojmově co nejpřísněji vymezenému myšlenkovému uchopení. Takové úpravy se mohou ubírat hlavně dvojím směrem: buď se odvrátí od dosavadních formulací a pokusí se samu myšlenku uchopit jinak, odjinud a zasadit ji do jiných souvislostí – anebo se přidrží dosavadních formulací, ale hlavní termíny důkladně a do hloubky reinterpretuje. V obou případech ovšem hrozí totéž nebezpečí, totiž že ztratíme nebo přinejmenším zneutralizujeme, zbavíme údernosti ono „myšlené“ samo. Abychom to jen naznačili na několika příkladech: 1) Máme-li se přidržet formulace, že základních lidských svobod a práv se každému jedinci dostává „od příprody“, musíme reinterpretovat některé dosavadní významy slova „příroda“ (přírodní a přirozený), a to zcela zřejmě způsobem, který se dostane do konfliktu nejen s obecným či většinovým chápáním tohoto slova, ale také s pojetím běžným např. v tzv. přírodních vědách (které s nějakými „svobodami“ ani „právy“ nechce mít co dělat a odkazuje je do předmětné oblasti věd společenských). 2) Budeme-li trvat na tom, že mezi svobodami základními a svobodami politickými je v tom, že jedny jsou „od přírody“, zatímco ty druhé jsou založeny na lidských ujednáních (konvencích), budeme muset připustit – přinejmenším jako otázku hodnou zkoumání – zda takové svobody (event. práva) nemusíme mutatis mutandis připustit i na nižších úrovních, než jsou naše, tj. lidské. Pokud jde o „práva“ tohoto druhu, bude to vyvolávat silný odpor (a nejen přírodovědců); a pokud jde o takovéto „svobody“, bude nepochybně zapotřebí přinejmenším terminologicky odlišit pouhou „kauzální uvolněnost“ (event. „neurčitost“ – jak už o tom běžně hovoří teoretičtí fyzikové od doby Heisenberga) od otevřenosti k (nejsoucí, nedané) přicházejícímu „možnému“ novému, které nijak nevyplývá z toho, co (v minulosti) předcházelo. Je-li toto nové čímsi „přirozeným“, pak tato „přirozenost“ znamená pravý opak toho, co je běžné, trvalé, stále se vyskytující a opakující: jen FYSIS („příroda“) tu může být učiněna odpovědnou za to, že doprostřed věcí, které tu už byly a jsou, přichází – rodí se – něco nového. Svoboda, která je pak viděna jako cosi, co se rodí, je svoboda přicházející – a její zrození znamená osvobozování, vysvobozování. (Písek, 040211-3.)

vznik lístku: únor 2004

Ježíš a Pavel

Ladislav Hejdánek (1991)

Když říkáme, že již se vznikem první církve došlo ke změně křesťanské orientace v tom smyslu, že Ježíš jako svědek víry se stal předmětem víry, pak zřejmě nejstarší dokumenty pro tuto změnu můžeme najít právě u Pavla, v jeho listech. U Pavla bylo něco takového usnadněno tím, že se s Ježíšem za jeho života nikdy osobně nesetkal. Není pravděpodobné, že by sám Pavel byl jako první prorážel tuto novou orientaci; naopak máme důvody, proč se domnívat, že tuto koncepci prostě od prvních křesťanů převzal, a teprve potom ji domýšlel a energicky šířil. Nicméně právě v této záležitosti spočívá obrovský vnitřní rozpor celého křesťanského zvěstování. Evangelium jakožto dobrá zpráva není už jenom MYTHOS, není jen spásným vyprávěním, magicky mocným povídáním, ale má svůj „předmět“, který je sám tím rozhodujícím: něco se stalo, událo, a ona dobrá zpráva je zvěstí o tom, co se událo. Důraz na to, že se to událo – a že to tedy není jen nějaké posvátné dění, které se stále znovu opakuje – je v první církvi zcela nepochybný a přetrvává až do doby, kdy jsou formulována základní vyznání víry. Rozhodující tedy není posvátná nauka, nýbrž historická událost. Křesťanství je nemyslitelné jako učení o zcela vymyšleném mesiášovi. Rozhodující je, že v Ježíši z Nazaréta šlo o konkrétního, skutečného, „pravého“ člověka, nikoliv pouze o heroa nebo dokonce boha, jak tomu bylo v mýtech. A nyní tu je následující otázka: co vlastně z tohoto konkrétního, skutečného, „pravého“, historického Ježíše zůstalo v křesťanském zvěstování? Jak lze srovnat s tou nesmírnou závažností historické skutečnosti Ježíšovy tak přemrštěný důraz na správné učení o Kristu, pravověrnou christologii? Je vůbec možná nějaká věda (byť theologická) o jedinečném člověku? (Praha, 91nnoo.n.)

vznik lístku: únor 2004

Dialog

Ladislav Hejdánek (1994)

(Dialog jako převratné setkání)
Stále si ještě plně neuvědomujeme, které to byly ty nejdůležitější kroky v minulosti lidstva. Někdy je tomu tak proto, že se nám něco jeví jako tak samozřejmé, že nám ani nenapadá, že to někdy muselo být vynalezeno nebo objeveno, jindy dokonce proto, že o tom dosud vůbec nevíme, že jsme si to ještě neuvědomili anebo že jsme to už dávno zapomněli. Tak např. si málokdo připouští, že archaičtí lidé dovedli myslet, ale že jim ještě chyběly pojmy. Na jedné straně si ani nejsme dost přesně vědomi, v čem vlastně ta pojmovost našeho myšlení spočívá, a na druhé straně nám chybí fantazie, abychom si dokázali představit, jak se s někým můžeme domluvit bez pojmů. Pojmovost je řeckým vynálezem a my jako Evropané myslíme už jako dědicové řeckých tradic převážně pojmově, i když to s tou pojmovou přesností zase moc nepřeháníme. Tu přenecháváme hlavně přírodovědcům a matematikům.Jedna z nejdůležitějších funkcí pojmovosti spočívá v upevnění distance mezi akty neboli výkony našeho myšlení a tím, k čemu se vztahují. To je velice užitečná záležitost, ale nese s sebou také některé neblahé následky, které ani stará řecká tradice, ani dosavadní tradice evropského myšlení nedovedou odstranit. Myslet v přesných pojmech znamená chápat všechno jako předměty; proto mluvíme o tzv. předmětném nebo lépe zpředmětňujícím myšlení. Takové myšlení se úžasně osvědčilo ve vědách, které zkoumají neživou přírodu, ale má značné potíže ve vědách biologických a vede k těžkým chybám tam, kde jde o člověka. Ale již Řekové, kteří vynalezli pojmy, vynalezli také něco, co alespoň naznačovalo, že je možná ještě jiná cesta než cesta myšlenkového zpředmětňování. V těch starých dobách, kdy pojmové myšlení bylo ještě v počátcích a kdy okouzlovalo svými skvělými výkony a nádhernými perspektivami do budoucnosti, nebyl ještě tento druhý vynález dostatečně filosoficky interpretován. Dlouhá tradice zpředmětňující pojmovosti nedovolovala ani v následujících staletích a více než dvou tisíciletích, aby byly podniknuty dosti hluboké kroky reflexe, jež by dokázaly ukázat, že pojmovost a pojmy jsou pro myšlení pouhým nástrojem, ale skutečnou perspektivou že je to, oč v každém vážném a sebe si dostatečně uvědomujícím myšlení vposledu jde. A to je pravda, nikoliv pouhá formální logičnost, jakou právě pojmy umožňují. Tím druhým řeckým vynálezem je dialog. (V rozhlase natočeno 20.1.94.) (Praha, 940120-1a.) (Praha, 940120-1.)
Na první pohled se nám může zdát, že na dialogu nic tak zvláštního není. Dialog je totiž vlastně rozhovor dvou nebo více lidí. Lidé spolu přece mluvili odedávna, proč by to měl být nějaký vynález? Dialog, rozumí se pravý dialog, se vyznačuje jednou zcela mimořádnou okolností, spočívající v přesvědčení lidí na dialogu se podílejících, že se nejenom mohou od druhých něco dozvědět, tj. že to, co ví jeden z účastníků dialogu, může být sděleno účastníkům ostatním. Pravý dialog je vždycky spojen s přesvědčením a nadějí, že se v jeho průběhu a na jeho základě účastníkům objasní také něco, co žádný z nich předem nevěděl. Jinak řečeno, lidé, kteří vstupují do opravdového dialogu, jsou připraveni naslouchat nejenom druhým účastníkům dialogu, ale také něčemu navíc, totiž pravdě, která je všechny osloví, aniž by ji někdo z nich musel předem znát.Řekové se pokoušeli tuto zkušenost různě filosoficky interpretovat, ale bez úspěchu. Jejich výklady pro nás postrádají nezbytnou přesvědčivost. Ale dialog jako určitou cestu k pravdě resp. jako takové uspořádání myšlenkové spolupráce několika lidí, které jako by dokázalo ustavit nezbytné podmínky k tomu, aby se ozvala sama pravda a aby se nechala poznat a vyslovit, se Řekům zdařilo nám Evropanům odkázat a předat. Spolu s ním nám předali ovšem také úkol, tuto pozoruhodnou a zcela mimořádnou zkušenost také nově interpretovat. A tu je třeba říci, že zejména v posledních dvou staletích se dialog jako zvláštní fenomén stává vždy častěji tématem reflexí a úvah. Bylo by dokonce možno říci, že na tom, jak nějaký myslitel interpretuje sám tento jev, tj. samu povahu, strukturu a smysl dialogu, se vlastně rozhoduje, jaký je filosof a zda vůbec je filosof. Zkráceně bychom mohli říci, že dialog je místo, v němž se člověk, který se dialogu účastí, učí naslouchat druhému člověku, aby se připravil k čemusi ještě mnohem závažnějšímu a všechny mezilidské vztahy otevřenosti dalekosáhle přesahujícímu, totiž aby se připravil zaslechnout a naslouchat samotné pravdě, kterou ještě nikdo neříká, ale která se někdy jakoby z ničeho nic vyjevuje tam, kde si lidé vzájemně vskutku naslouchají a kde jsou sdostatek znalí a vzdělaní, aby poznali, že nejde jen o nějaký subjektivní nápad jednoho z nich.
(V rozhlase natočeno 20.1.94.) (Praha, 940120-1b.) (Praha, 940120-1.)

vznik lístku: únor 2004

Subjekt

Ladislav Hejdánek (1957)

Východiskem pojetí J. Zemana je these, že subjektem je vše, co má schopnost odrazu. Snad mu v tom byla motivem myšlenka, kterou na několika místech naznačil Lenin a na níž po řadě let postavil Todor Pavlov důležitou partii své teorie odrazu, totiž že i nejnižší formy hmoty mají schopnost odrážet. Dr. Zeman však učinil krok dál právě tím, že odrážející hmotu pojal jako subjekt v ontologickém smyslu. K subjektu tedy nemusí patřit vědomí; subjektem je nejen živočich a rostlina, ale dokonce atom a elektron. I atom a elektron mají schopnost odrážet. Ovšem právě o takových odrazech nízké a nejnižší úrovně říká dr. Zeman velice málo; stejně málo říká o postavení a působení subjektu ve světě, přestože otázku považuje za důležitou.
Nelze než souhlasit s J. Zemanem, když pojímá subjekt jako něco vlastního samotné realitě, tedy nikoli cizího, od ní různého. S tohoto hlediska nutně ovšem vyplývá drem Zemanem nevyslovený závěr: je-li schopností odrazu charakterizována skutečnost jako taková (včetně nejnižších úrovní) a je-li právě touto schopností odrazu konstituován subjekt, znamená to, že se sama objektivní realita presentuje vždy jako subjekt resp. jako množství subjektů. Ponechme stranou speciální otázku, co máme považovat za nejprimitivnější subjekt, tj. za subjekt nejnižší úrovně (bude to kvantum?) a učiňme rázné opatření proti možnému nedorozumění. Nejde tu o převrat v pojetí skutečnosti, nýbrž o nové pojetí subjektu. Jestliže je skutečnost chápána jako nesmírné množství subjektů, není tím vydávána za cosi subjektivního, nýbrž je to naopak subjekt, který je pojímán jako cosi skutečného, objektivně existujícího, objektivně reálného. Subjekt je stavebním kamenem reálného universa a proto musí sám být reálný, materiální. Abychom se vyhnuli terminologickým nesnázím, užívejme vedle adjektiva subjektivní ještě adjektiva subjektní. Realita má vždy též subjektní (nikoli subjektivní) charakter. Je ovšem vážná otázka, zda realita vskutku není ničím víc než nesmírným množství subjektů rozličných úrovní. Taková redukce by byla sotva oprávněná. Vždyť např. souvislosti, jimiž jsou subjekty mezi sebou svázány resp. jimiž je každý subjekt zakotven, vázán na veškerou ostatní realitu, jistě nelze chápat jako samostatné subjekty. Podobně je tomu se zákonitostmi, bez nichž se neobejde žádné pojetí skutečnosti. Rovněž kvality nemohou být vždy pojaty jako subjekty. Odraz sám také není subjektem, nýbrž je vždy odrazem nějakého subjektu. Skutečnost je tedy mnohem rozmanitější, tvárnější, bohatší, než aby mohla být pojata jako mnohost subjektů a nic víc. Cílem zavedení ontologického pojetí subjektu není zjednodušovat skutečnost, nýbrž objevit její novou stránku. …
Cílem zavedení ontologického pojetí subjektu není zjednodušovat skutečnost, nýbrž objevit její novou stránku. Toto pojetí má především metodický charakter: při zkoumání kterékoli skutečné věci, procesu, události, vztahu a souvislosti se budeme vždy ptát po jejich subjektu, tj. po subjektu (nebo subjektech), k němuž se podstatně vztahují. Jinými slovy, budeme se ptát nejen po jejich předmětné, objektní stránce, ale rovněž po jejich stránce subjektní, která byla moderní vědou pomíjena. Ptáme-li se po subjektu, je to výrazem našeho přesvědčení, že není jen povrch věcí, nýbrž vskutku i to, co je pod ním: neboť pod vnějšími vztahy věcnými, objektními jsou ještě relace vnitřní, subjektní. U každé věci najdeme nekonečnou rozmanitost jejích souvislostí s jinými věcmi, avšak ona sama není pouhým souhrnem, spletí, uzlem souvislostí, do nichž je zaklesnuta; je tu také něco, co je „pod“ těmito všemi souvislostmi a „za“ nimi, co je ve věci, co je subjektem oněch souvislostí, co je věc (proces, událost atd.) jako subjekt. Bylo by ovšem neporozuměním, kdybychom tuto věc samu čili věc jako subjekt chápali jako něco, co trvá uprostřed změn, které se dějí jen na povrchu. Subjekt sám je změnou, je děním resp. děje se, je procesem, událostí. Jestliže přece trvá, není to pro jeho neměnnost, nýbrž proto, že se aktivně uchovává, že se k sobě vrací, tj. že není ve své událostnosti a procesuálnosti orientován prostě odněkud někam, nýbrž od sebe někam, což předpokládá i orientaci k sobě. To je základ pro jeho sebeobnovování.
Jaký význam má skutečnost, že kupř. atom je schopen odrážet? Odraz je skutečný, jen pokud se uskutečnil, projevil uplatnil. Jak se uplatní odraz atomu? Ovšemže v reagování na prostředí, s nímž je atom nejúže svázán nesčetnými souvislostmi. Schopnost odrážet musí jít ruku v ruce se schopností takové odrážení uplatnit v reagování, v chování subjektu v dané situaci. To s sebou nese, že subjekt musí nutně mít možnost modifikovat své chování, své reakce. Čím je subjekt nižší, tím je taková možnost omezenější. Nicméně ani u nejnižšího subjektu nemůže být zcela redukována, vyloučena. Na základě této schopnosti modifikovat své reakce neboli na základě své reaktibility je subjekt tak nízké úrovně, jako je atom nebo molekula, schopen se začlenit do živého organismu nesrovnatelně vyšší úrovně jako živý a nikoli mrtvý, pasivní „stavební kámen“. Ale takové reaktibilitě atomu či molekuly nesmíme rozumě ve smyslu pouhého přizpůsobování něčemu, co tu už jest (totiž danému živému organismu), nechceme-li si uzavřít cestu k pochopení vzniku živého organismu nebo vůbec subjektu vyšší úrovně. Vyšší subjekt se může prvotně vytvořit jen tak, že řada nižších subjektů uplatní svou reaktibilitu jedním směrem, totiž směrem k integraci na vyšší úrovni. Přitom však nemohou reagovat leč na sebe navzájem a na ostatní prostředí, jehož úroveň není vyšší, ale často právě nižší než jejich vlastní. Směr k vyšší úrovni proto nemůžeme postihnout jako pouhou reakci; je to reakce, ale nejenom reakce, nýbrž zároveň akce, která vykročí z daného okruhu souvislostí a jde za ně a nad ně, Jestliže odmítneme pojmout i nejnižší subjekt jako něco aktivního, zatarasili jsme si trvale cestu k pravdivému pochopení celé složité skutečnosti.
(Subjekt a skutečnost, in: Vesmír 36, 1957, č. 6, str. 212-214.)

vznik lístku: únor 2004

Adventivní skutečnosti

Ladislav Hejdánek (2003)

V první epoše filosofického myšlení se prosadilo a upevnilo rozlišování skutečností na dva druhy: pro „pravé skutečnosti“ bylo charakteristické, že byly bez počátku a bez konce (obvykle se mluvilo o „věčnosti“, ale v různých významech: jak etymologie příslušných výrazů v řečtině nebo v latině, a ovšem i v češtině, naznačuje, věčnost mohla znamernat věkovité trvání bez počátku a bez konce, ale mohla být také chápána jako nepodléhání času, vynětí z moci času, tedy jako mimočasovost a nadčasovost, v podstatě ne-časovost). V důsledku dvou a půl tisíc let trvajícíh vývoje evropského myšlení se obojí myšlenka „věčnosti“ ukázalo jako nedržitelná; v důsledku toho byla skutečnost redukována na tz. jsoucna (dokonce bez rozlišení na pravá a nepravá), která se stále proměňují, někdy rychleji, někdy pomaleji. Toto redukující zjednodušení se však stále zřetelněji ukazuje jako hrubě nedostačující; platonizující koncepce, jak ukazuje Patočka, se vždy znovu pokoušejí o nápravu. Sám Patočka vidí v jednu (nepříliš dlouhou) dobu řešení v tzv. negativním platonismu. Ale po mém soudu je skutečné řešení podmíněno tím, že vezmeme vážně čas a především budoucnost. Navykli jsme si už vidět jako ne-prázdnou minulost: historikové všeho druhu (včetně paleohistoriků atd.) popisují, co se v minulosti odehrálo. Popisují to ovšem opět redukujícím způsobem, protože se vůbec nepokoušejí proniknout k tomu, co se opravdu dělo, a omezují se na to, co z toho vzešlo a nějak „zůstalo“. Naproti tomu jsme si obecně navykli vidět budoucnost jako prázdnou, a to proto, že z ní ještě – jak se domníváme – nic nevzešlo a tedy ani nic nezůstalo. To je ovšem velký omyl, protože např. naše přítomnost a my sami jsme do velké míry pozůstatkem včerejška, předvčerejška atd., prostě minulosti, pokud tehdy byla ještě přítomností. Ale jestliže už dnes ani sami sebe, ani celou svou přítomnost (a přítomnost všech těch, kdo jsou také „při tom“) nemůžeme a ani už nechceme redukovat na rezidua a produkty minulosti, nemůžeme nadále podobnou redukci připouštět ani do minulosti, ale zejména nikoli do budoucnosti. Teprve až se naučíme rozumět nepředmětným výzvám, přicházejícím z budoucnosti a volajícím po naší odpovědi, budeme umět lépe chápat i minulé doby, k nimž také přicházely a promlouvaly nepředmětné výzvy. A budeme chápat smysl toho dávného dění, když aktivitu těch dávných lidí pochopíme jako lepší nebo horší odpověď na jejich tehdejší nepředmětné výzvy. (Písek, 030806-2.)

vznik lístku: srpen 2003