Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Abychom vůbec mohli mluvit o tzv. nepravých jsoucnech, musíme předpokládat, že na určité úrovni(a možná dokonce na velmi nízké úrovni, téměř od samého počátku) jsou některá pravá jsoucna schopna reagovat nejenom na jiná pravá jsoucna jednotlivě (individuálně), nýbrž dokonce na určité shluky či skrumáže (agregace) jiných pravých jsoucen. A to znamená, že musí předpokládat již na těchto relativně velmi nízkých úrovních značný význam něčeho, čemu jsme si navykli na lidské úrovni říkat "fenomén". Jde totiž o to, že – na rozdíl od kantovského pojetí např. – není za každým fenoménem nějaké "věc o sobě", nám sice nedostupná, ale s oním fenoménem přece jenom určitým způsobem spjatá (pochopitelně vylučujeme pouhé zdání či iluzi – to je jiná kapitola). Není žádné "skutečnosti o sobě", když se nám něco jeví jako dvojice nebo trojice jenom proto, že se dva nebo tři předměty (věci) nahodile vyskytují vedle sebe nebo že se nám tak jeví (např. když se nám Orionův pás jeví jako trojice hvězd, které však k sobě vlastně vůbec nikterak nenáleží a jen se tak našemu pohledu "promítají"). Souhvězdí ovšem vůbec nelze prohlásit za pouhé "zdání", neboť každý pozorovatel hvězdné oblohy se může na vlastní oči přesvědčit, že to jsou nezaměnitelné sestavy hvězd (něco jiného je poznání, že jejich skutečné vztahy neodpovídají vůbec tomu, jak se nám jejich vztahy jeví). Ale podobně, jako tomu je s naším zrakovým reagováním na ony sestavy ("viděním" oněch sestav), podobně tomu je i na nižších a nejnižších úrovních. Tak můžeme pozorovat, že molekuly (a jejich agregace) reagují (např. gravitačně apod.) na celé agregace jiné, nebo že izotopy navzájem reagují tak, aby zachovaly pravidlo tzv. poločasu rozpadu apod. Schopnost reagovat nikoliv pouze na "pravá jsoucna", nýbrž na celé agregace pravých jsoucen předpokládá, že pro reagující jsoucno se ona agregace ´skládá´, ´integruje´ do jakéhosi zdánlivého „celku“ – a to je právě onen jakkoliv primitivní fenomén či – chceme-li zajistit odlišení od lidského charakteru fenoménů – jakýsi předfenomén, protofenomén. – Na druhé straně je třeba uvážit, že nevíme, zda jednotlivá pravá jsoucna na sebe reagují a vůbec jsou schopna reagovat jinak než na pouhé fenomény (tady zase s výjimkou lidské roviny, kde se možná poprvé objevuje schopnost člověka ´vidět´ v druhém člověku bytost sobě podobnou, druhé „já“, nejenom tedy fenomén druhého člověka). Tento druhý problém musí zatím zůstat předmětem úvah a zkoumání. Je to téma vysoce důležité, neboť úzce souvisí s pojetím života; je možné, aby se – podle Whiteheadovy formulace – elektron choval v živém těle odlišně než v anorganických souvislostech jen díky tomu, že je díky specifickým vlastnostem „agregace“ jiných jsoucen ve svém okolí a tedy díky ´objektivní´ možnosti a zároveň své subjektivní schopnosti reagovat na onu „agregaci“ jako na fenomén, tedy ´celkově´, s to modifikovat své chování už na tomto základu a tedy jen díky vztahům k předmětným stránkám všech oněch pravých jsoucen, ale i na jejich stránku vnitřní? Je takový elektron za určitých předpokladů vnějších schopen se „zařadit“, vnitřně vintegrovat do vztahů mezi jejich vnitřními stránkami, tj. vstoupit do jakéhosi „tajného“, nevnějšího svazku s nimi? (Krouž.blok, list 87-150.) – (Praha, 870327-1.)

Ladislav Hejdánek ()

Úvahy o filosofii pro "naši dobu", tj. pro přítomnost, by měly vycházet z dvojího vyjasnění: 1) co to je filosofie, jaké jsou její charakteristické rysy, a 2) co chápeme tzv. "naší dobou". S obojím jsou spojeny velké nesnáze. Především na světě není žádná jiná instance, která by byla dost kompetentní k tomu, aby věrojatně posoudila, co to vlastně filosofie jest, kromě filosofie samotné. A tu je od počátku zřejmé, že v tom není, nemůže být a snad by ani nemělo být jednoty. Filosofií je mnoho a různých také proto, že si každý skutečný filosof na tuto základní a přece provždy "úběžnou" filosofickou otázku musí na svou osobní odpovědnost a na své vlastní riziko sám odpovědět. Člověk je – pokud víme – jediným tvorem, který je obdařen vědomím a zejména myšlením do té míry flexibilním, že se může tázat po celku svého života a dokonce po skutečnostech, které se jeho života vlastně přímo netýkají (přesně: které se jeho života začnou týkat teprve ve chvíli, kdy se po nich začne tázat). Teprve tehdy, když se člověk táže tímto zvláštním způsobem, se pokouší vědomě vztáhnout k tomu, co nemá před sebou, co zkrátka "není tu", protože si uvědomuje ohromnou důsažnost toho, co "tu není", pro všechno to, co "tu je". Vědomí oné obrovské důsažnosti není příliš přesné a je spjato s nejrůznějšími emocemi. Jednou z nejdůležitějších je strach, úzkost, děs … V podstatě jde vždy o děs z toho, co přichází z budoucnosti. Proč se vlastně mytický člověk děsí budoucnosti? A proč se zvíře děsí pouze toho, co "je tu"? Zdá se, že dokonce i tam, kde se člověk děsí něčeho minulého, jde ve skutečnosti o děs z toho, co se z té minulosti může vyklubat jako to, co teprve přijde – a co vlastně tím, že si to člověk uvědomuje, již přichází. A právě to má své důsledky pro náš bod 2), totiž co máme rozumět "naší dobou". Tu nemůžeme redukovat na momentální poměry, protože pak bychom nemohli porozumět jejímu "smyslu". Smysl přítomnosti spočívá v tom, jak si tato přítomnost vede ve vztahu k minulosti, tj. v čem na tu kterou minulou dobu navazuje a v čem ji naopak nechce následovat, v čem se od ní chce odlišit a skutečně odlišuje. Aktuální přítomnost však může být něčím novým (na rozdíl od pouhého pokračování v tom, co bylo) jen tak, že se orientuje také směrem do budoucnosti, nejen do minulosti. Přítomnost je zkátka skutečnou (= aktuální) přítomností jen tak, že se nějakým způsobem vztáhne jak k minulosti, tak k budoucnosti. Filosofie, která má být filosofií pro "naši dobu", tedy pro přítomnost, nemůže být proto jen nějakým výrazem, produktem doby (a už vůbec ne produktem toho, co té době předcházelo), ale musí být vždycky také určitým rozvrhem toho, co očekáváme, co chceme a co jsme už začali a ještě začínáme dělat. (Písek, 980729-1.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Český jazyk mnohdy dovoluje rozlišení, která jiným jazykům chybí, i když „věcně“ k rozlišení došlo. Tak např. česky lze rozlišit tělo od tělesa (latinsky oboje corpus), přírodu od přirozenosti (latinsky natura) apod. V určité výhodě jsou germánské i slovanské jazyky, neodvozené od latiny, ale většinou využívají možnosti vedle přejatého latinského termínu použít (pokud existuje) nebo vytvořit (event. přetvořit) slovo příslušící danému jazyku (např. Körper jako úprava latinského corpus, Natur však zůstává obouznačné, ale naproti tomu Objekt x Gegenstand, ve staroněmčině dokonce navíc Gegenwurf, atd.). Když vyšel v 5. svazku edice PomFil sborníček textů, nazvaný „Spravedlnost jako zdatnost“, muselo na základě titulu každému, kdo je v češtině doma, napadnout, že půjde o texty, záměrně odmítající spravedlnost jako normu zdatnosti a ztotožňující spravedlnost se spravedlivostí. Podobně mnoho autorů škrtá pravdu jako normu pravdivosti a interpretuje ji jako produkt nebo aspekt pravdivosti. Je to vlastně jakási analogie dávné tendence, vidět základ práva v zákonech a popírat, že by právo mělo být v zákonech respektováno a hájeno. Zvláštním způsobem z této tendence vybočuje fenomén hry: když malé dítě omylem nebo záměrně strčí do stolku s rozloženou partií šachů, nezapočítáváme tuto událost do hry, ale považujeme ji za narušení hry. Vzniká otázka, proč podobně něčí lež nebo podvod nepovažujeme za narušení „společenské hry“, ale jsme (resp. někteří jsou) nakloněni považovat to za další, nový element „hry“ (něco na způsob …). České adjektivum „pravdivý“ znamená ovšem oboje, jak pravdivost jako vlastnost člověka (opravdovost) nebo třeba výpovědi či teorie (tam už se to mísí), tak i pravdivost jako potvrzení „pravosti“ ze strany pravdy jako kritéria, jako poslední normy. (Písek, 020706-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Nejdůležitějších několik problémů, jimiž se musí zabývat v současné a nejblíže příští době, je spjato s důsledky rozpadu a rozvratu substančního myšlení. Nic netrvá beze změny, jsou jen různé rychlosti proměn. Pro porozumění změnám však nestačí srovnávat různé „stavy“ a zjišťovat rozdíly mezi nimi, ale třeba se pokusit pochopit a myšlenkově uchopit přechod od jednoho stavu k druhému, tedy kontinuálnost změny. Různé „stavy“, mezi nimiž se má odehrávat „kontinuální změna“ (a nikoli pouze střída malých odlišností), musí být do kontinuity spojovány a integrovány jen tak, že ta kontinuita odněkud začíná a někde končí, a to nejen prostorově, ale také a zejména časově. Jinak řečeno, jedním ze základních problémů je pojetí kontinuální změny, která má počátek, průběh a konec. Takové změně říkáme „událost“. A proto hned dalším velkým problémem je pojetí toho, jak dochází k počátku takové „události“. Má-li totiž jít o skutečný její začátek, nemůžeme tento začátek odvozovat po všech stránkách a ve všem z něčeho, co tu bylo ještě dříve, protože nic, co předcházelo počátku události, se nemohlo stát její součástí, dokud do jejího průběhu, do jejího celku nebylo pojato, přijato, zapojeno a organizačně učiněno její součástí. Aby totiž něco, co určité události, o kterou nám jde, mohlo být učiněno součástí jejího průběhu, je zapotřebí aktivního výkonu ze strany této události, jehož výsledkem bude nová integrita oné události. K tomu je ovšem nezbytně zapotřebí toho, aby tu ona událost už byla, aby byla už započata, aby už měla příležitost si ustavit svůj „subjekt“ jako zdroj svých akcí a aktivit; nic podobného nemůže být provedeno zvnějšku a nemůže být ani žádným následkem něčeho vnějšího. A tak se dostává k dalšímu ze základních problémů, totiž jak může událost jako celek aktivně zareagovat na cokoli „vnějšího“, a tudíž jak může ustavit svůj subjekt (resp. jak se může taková událost ustavit jako subjekt). Po mnohých staletích, po více než dvou a půl tisíciletích se tedy takřka ústředním problémem především filosofickým (ale určitě ne pouze filosofickým resp. na rámec filosofických výzkumů omezeným, protože jde také o problémy teoretické fyziky, a to jak fyziky toho nejmenšího, tak fyziky toho největšího, ale také a stále víc o problémy biologie, zejména o problém organismu jako individua, jako celku, atd.) problém startu, počátku, zahájení, a to jak v jednotlivých případech, tak v případě veškerenstva. Tedy starý problém ARCHÉ, i když nutně nově uchopovaný a formovaný (i formulovaný).
(Písek, 081101-1.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Důležitost filosofie zajisté nespočívá v budování mohutných systémů, o kterých má širší veřejnost v nejlepším případě jen povrchní a matné povědomí. Ale protože neexistuje jiná možnost, jak konfrontovat různé koncepce, je povinností každého tvůrce nového filosofického výkladu a nových „pozic“ a východisek vytvořit také velké soustavy, bez nichž zůstávají jeho myšlenky pouhými semeny nebo klíčními rostlinkami, které v jiných podmínkách a okolnostech mohou vést docela jinými směry a dospět k naprosto odlišným koncům. To ovšem nikterak neznamená, že „kousky“ „zlomky“ „střípky“ rozmanitých filosofií ve skutečnosti (tj. ve společenských, politických, vědeckých atd. poměrech) nepůsobí. Právě naopak: filosofové a jejich filosofie působí převážně svými „zlomky“ „útržky“ jakoby izolovanými, z původních kontextů vytrženými „myšlenkami“. Problémem tu je povážlivá okolnost, že si toho ve své tvorbě nejsou filosofové většinou dostatečně vědomi, a že v zápalu myšlenkové tvorby jakoby příliš spoléhají na přejnou recepci posluchačů a čtenářů. V případě přednášek a tedy osobních projevů, k nimž nutně patří také gestikulace, mimika, hlasové podbarvení atd. je ovšem nebezpečí neporozumění resp. misinterpretace mnohem menší než u psaných textů, ale zdaleka nechybí naprosto. Tak se stává, že určité formule oběhnou takřka celý kulturní svět, a přitom jsou vykládány nejen nepřesně, ale dokonce svévolně a utilitárně, ať už s plným vědomím anebo se subjektivní upřímností a přesvědčeností. Docela zvláštním nebezpečím je přitom hojně se vyskytující forma působení promluvou a textem na veřejnost, kde vlastně nejvíc vůbec nezáleží na tom, co se přesně říká (může to být prostě jen nějaká obehraná fráze, někdy i slova-signály a „kultické“ formule), zatímco rozhodující je všeobecné povědomí sounáležitosti (ať už vlastní nebo naopak cizí, až ostrakizované). Když např. Bělohradský vyzvedá roli „režimu řeči“ který disponuje „svou vlastní“ pravdou, poukazuje de facto na tuto psychologickou a sociologickou stránku; a když u toho zůstává, proviňuje se proti své vlastní filosofii (má-li jakou), neboť opravdová filosofie nikdy nemůže zůstat na pozici takto „vnějšího“ pozorovatele, nýbrž musí přijmout hozenou rukavičku (a každý „režim řeči“ je také takovou hozenou rukavičkou) a musí se s ní sám na základě svých pozic konfrontovat. Filosof nikdy nemůže zůstávat pouhým pozorovatelem a komentátorem ani svých vlastních myšlenkových experimentů, nýbrž musí nejen s nimi, ale v nich a skrze ně vstupovat na kolbiště idejí, myšlenek. (Písek, 011017-1.)