LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2003)

Když mluvíme o události, musíme vzít v úvahu, zda tou událostí (1) jsme sami (resp. zda uvažujeme z hlediska události – 1), anebo zda tu událost (1) máme nějak před sebou, tj. vztahujeme se k ní zvenčí, např. jako pozorovatelé nebo jako ti, kteří uvažují z hlediska jiné události (2), eventuelně její akce, směřující k první události (1). Hleděno zvenčí, událost se odehrává ve směru od minulosti přes přítomnost k budoucnosti – právě tak to zaznamenáváme na myšlené časové ose: počátek události je tím nejminulejším, nejdávnějším, nejstarším, zatímco všechno pozdější je novější, a to, co se děje právě nyní, je tím nejnovějším; k čemu ještě nedošlo, to náleží zatím na stranu budoucnosti.. Naproti tomu z hlediska události samé (jakožto aktivně vykonávající své dění) se jeví směr událostného dění jako opačný: událost vychází z minulosti a jde vstříc budoucnosti (přesně vzato: budosti), kterou svým aktivním děním uskutečňuje resp. spoluuskutečňuje. Při tom uskutečňování ovšem používá lecčeho, co pochází z minulosti, jako materiálu (podmínkou vhodnosti materiálu je ovšem jeho relativní setrvačnost a malá proměnlivost; jinak musí událost vykonávat vliv i na to minulé jakožto materiál a napomáhat tomu, aby se jeho setrvačnost a malá proměnlivost upevnila). (Písek, 031101-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Myšlenkový model „události“ nesmí být „konstruován“ jako „intencionální předmět“, nýbrž jako – sit venia verbo – „intencionální nepředmět“. Co to znamená? Jen to, že nesmí být redukován ani na žádnou svou „jsoucnost“ (tj. žádný svůj momentální stav), ale ani na žádnou sérii svých jsoucností, dokonce ani na souhrn (hromadu) všech svých jsoucností (což se ostatně vymyká našim možnostem). Myšlenkový model „události“ nesmí nechat nepovšimnutou ten základní a neodmyslitelný charakter každé skutečné (pravé) události, totiž že v každém momentu svého událostného dění se sice ukazuje v podobě určité své aktuální jsoucnosti, ale kromě tohoto jednoho aspektu a „za“ ním („pod“ ním) „jest“ stále celou událostí, tedy že i v tomto konkrétním momentu jsou nějak (a to „aktuálně“) spolupřítomny také všechny ostatní její „jsoucnosti“, byť nikoli jako „přítomnostně dané“ a tedy „jsoucí“, nýbrž buď jako „ještě nejsoucí“, nebo jako „už nejsoucí“. ,Aktuálnost‘ všech těchto „přítomnostně nedaných“ jsoucností události v daném momentu nás nutí upřesnit, co vlastně máme rozumět „přítomností“: již minulé, ale i ještě nenastavší jsoucnosti nejsou sice „přítomné“ tak, jako je přítomná aktuální jsoucnost, ale jejich odlišná „aktuálnost“ (a působivost) spočívá v tom, že jsou v každé chvíli, v každém okamžiku či momentu událostného dění nějak „při tom“. Jestliže tedy dáme důraz na etymologické konotace slova „přítomnost“ a „přítomný“, pak je zřejmé, že ta jsoucnost, kterou bychom označili jako právě aktuální, vlastně nemůže být „při tom“, neboť to, „při čem“ by měla být, je přec ona sama. Z toho důvodu pak musí za přítomné označit všechny „ne-aktuální“ (tj. minulé a budoucí) jsoucnosti, neboť ony jsou vždy nějak „při tom“, když je kterákoli „jsoucnost“ právě aktuální. Protože však jsme se v tomto případě opřeli o etymologii (v tomto případě českou), měly bychom také pamatovat na etymologii slova „aktuální“ (původně latinského, odvozeného od ,actus‘, tj. čin, výkon – opět odvozeno od agere = dělati, býti činný). Za aktuální můžeme považovat jen tu jsoucnost, která je s to vyústit do činu, činnosti, aktu, akce (nemůžeme mluvit o tom, že by nějaká jsoucnost byla sama schopna aktu či akce, neboť takové akce je schopna jen událost celá, tj. událost jako „subjekt“). Za aktuální můžeme tedy považovat jen tu jsoucnost, která právě ve své ,aktuálnosti‘ dává průchod uskutečňující se „akci“. To by ovšem nebylo vůbec možné, kdyby „při tom“ nějak nebyly účinně pří-tomné i četné další jsoucnosti (nikoli nutně všechny), neboť sama akce je také jakousi událostí, byť jen podřazenou událostnému dění celé události. To znamená, že také akce se „děje“ v čase tak, že některé její ,složky‘ jsou právě ,zjevné‘ (přesně: právě se ukazují), kdežto ostatní musí být – ač nezjevně – nutně ,při tom‘. Zásadně pak platí, že žádná skutečná (pravá) událost se neděje po částech (v sérii ,jsoucností‘), nýbrž vždycky celá, takže např. její začátek se děje po celou dobu jejího dění, a rovněž od samého počátku se neustále děje také její konec. Událost tedy stále začíná, ale také stále končí (Písek, 040202-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Každé pravé jsoucno je událostným děním, je událostí. Každá pravá událost má svůj původ (zdroj, počátek) v něčem, co nejen ještě není, ale co se teprve musí stát (přesně: stávat, musí nastávat, musí se začít uskutečňovat a odehrávat), ale zejména v něčem, co ještě není tou událostí, kterou se pak eventuelně stane. Na tom, co se jakožto určitá událost uskuteční a jak se to uskuteční, má nepochybně svůj významný podíl také řada okolností. Takové okolnosti ovšem nemohou být považovány za sám zdroj oné události, ta událost totiž není produktem oněch okolností. Ty okolnosti se stávají více či méně významnými okolnostmi teprve tím, že si je ona událost za své okolnosti vezme, vybere, že na ně zareaguje tak, že si z nich něco osvojí, totiž právě to, čím si z nich udělá své vlastní okolnosti. Toto přivlastnění čehosi, co je sice původně mimo onu událost, ale co je do ní nějak (a většinou jen zčásti, jen v nějakém ohledu) vtaženo, zajisté onu uskutečňující se událost předpokládají, neboť je to ona, která z jich dělá své vlastní okolnosti, tj. která si z nich něco přivlastňuje. Událost (snad s výjimkou událostí primordiálních, ale ty nyní nebudeme zatím uvažovat) se ve svém událostném dění uskutečňuje jako to, čím pak bude (a jest), také tím, jak si osvojuje něco z jiných událostí kolem sebe. Proto nemůžeme předpokládat, že její vlastní, okolnostmi ještě nepoznamenaný původ už její celý průběh jednoznačně předznamenává. V přicházející (a tedy nikoli prázdné ani vágní, ale již zčásti strukturované) „její“ budoucnosti se uskutečňování události připravuje, ale ne tak, jak si to představoval Platón, že by tu byly už hotové nějaké vzory (pravzory), které by ona událost ve svém dění jen napodobovala, jímž by se jednoznačně řídila a spravovala. Právě proto se tu vůbec nehodí dávno již prefabrikovaný pojmový „zkrat“, označovaný jako „Wesen“ nebo – pro mne – „bylost“ (připomínka řeckého termínu OYSIA, ale nikoli přesně v aristotelském smyslu), totiž jako to, čím událost od svého počátku byla a čím dosud zůstává (jest) až do svého skončení. To, čím každá konkrétní (určitá) událost „jest“, je zakotveno v její neurčenosti a tedy neodhadnutelnosti předem, vlastně jen v tom, že by mohla také nebýt, a pokud ano, pak i něčím jiným, než čím se potom opravdu stává a stane. Kdybychom sáhli k tradičním termínům, mohli bychom říci, že vlastní původ události se vztahuje jen k její existenci, nikoli k její esenci, která se naopak v jistých mezích vytváří teprve v průběhu událostného dění, jež se musí nějak utvářet za pomoci reagování na nejbližší okolí a díky použití „materiálu“ k výstavbě vlastního uskutečňování. (Písek, 050210-2.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Proces je zkrátka to, co můžeme krok za krokem popsat. Naproti tomu událost je takto popsatelná jen zčásti, a to z té méně významné, méně „podstatné“ části. Ale bylo by zpozdilé vidět ten rozdíl jen jako rozdíl mezi tím, co je vidět a co vidět není. To, co je v určité situaci a chvíli právě vidět (= k čemu lze rovnou přistoupit), je jenom částí předmětné stránky, která je obvykle nesmírně složitá, takže se k některým jejím složkám můžeme dostávat jen s největším úsilím a za pomoci náročných metod a prostředků (navíc jak jdeme stále blíž k těm nižším až nejnižším strukturám, přestává mít smysl ono „vidění“ – jde pak už jen o nejrůznějšími nástroji zprostředkovaný „přístup“, ztrácející možnost vztáhnout se k něčemu individuálnímu a spoléhající na „zprůměrování“ a statistiku). Jinak řečeno: ne každý proces (resp. ne vše, co se nám jeví jako proces, co za určitých okolností rozpoznáváme jako proces) je skutečně událostí, ale každý proces je jakousi hromadou či strukturou změn, které jsou vposledu (na nižších a nejnižších úrovních) událostného charakteru. Rozhodující pro posouzení, zda jde o pouhý proces nebo o (pravou) událost, je rozpoznání, zda jde o „vnitřní integritu“, tj. o dění, jehož počátek a konec není stanoven zvenčí (např. vnějším pozorovatelem, jak tomu je u událostí dějinných). Takové rozpoznání je ovšem značně nesnadné, zejména pro přístup, zatížení výhradním soustředěním na vnější, předmětnou stránku procesu. Takové zpředmětňující myšlení je ovšem čímsi až historicky vzniklým, kdežto předpoklad vnitřní integrity dokonce u procesů, které integrovány ve skutečnosti nejsou, je nejen starší a původnější (takříkajíc geneticky zděděný, u vyšších živočichů běžný, i když tam zajisté nejde o vědomí a myšlení lidského typu), ale je jakoby samozřejmé (dokud není určitými postupy reflexe problematizováno). Myšlenka ryze předmětných procesů je konstrukcí, její původ se asi omezuje na nejstarší řecké myslitele (zejména od Eleatů jako asi prvních). (Písek, 050407-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Jaký smysl má konstrukce „události“ jako intencionálního ne-předmětu? Máme důležitou historickou zkušenost, že způsob myšlení, který se stal rozhodujícím pro ustavení řecké filosofie, ale také všech evropských věd, byl nastartován a pak vždy znovu zdokonalován na základě a za pomoci modelových konstrukcí geometrických a matematických. To nás opravňuje k tomu, abychom se domnívali, že tam, kde tento tradiční způsob pojmovosti už nevyhovuje a dokonce selhává, protože nebere v úvahu čas buď vůbec nebo jen jako další, ovšem zvláštní, protože jednosměrnou dimenzi, bude docela analogicky možno vypracovat aspoň první kroky nového pojmového přístupu, když myšlenkově zkonstruujeme něco tak jednoduchého, jako je model „události“. A protože v teoretické fyzice je běžné mluvit o „popisu“ nějakého děje, když se podaří jeho kvantifikace (tj. kvantifikace všech jeho významných parametrů), bude zajisté naším zájmem vybavit myšlenkový model „události“ alespoň nějakou vlastností, která se bude kvantifikaci vzpírat. (Písek, 050425-1.)