Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jacques Derrida (2001)

/ É.R.: …Co se týká způsobu, jímž se v současné době navracíme k čistě traumatické či organické kauzalitě nebo ke stopě, abychom vysvětlily neurózy, ačkoliv Freud tuto tezi opustil již roku 1897, vidím v něm jistý regresivní postoj. Je možné /78/ ponechat určitý prostor psychice a myšlence subjektivní svobody, aniž bychom popírali ekonomické, biologické či sociální determinace.
/ J.D.: Samozřejmě, ale není mi úplně jasné, co nazýváte „určitým prostorem“, který bychom měli chtít zachránit. Musíme si vysvětlit slova „subjekt“ a „svoboda“. To, co se vzpírá a co se musí vzpírat tomuto determinismu či tomuto imperialismu deterministického diskurzu, nebudu nazývat subjekt, ani já, ani vědomí a dokonce ani nevědomí, nýbrž budu tak říkat jednomu z míst vyvstání jiného, nekalkulovatelného, události. Singularita je totiž vystavena tomu, co přichází jakožto jiné a nekalkulovatelné. Singularita jako taková (ať se jako taková jeví či nikoli) se ve své existenci samé nikdy neredukuje na pravidla nějakého strojového kalkulu a dokonce ani na ty nejnezpochybnitelnější zákony nějakého determinismu. Jak něco takového pojmenovat? Je to obtížné. Ve chvíli, kdy to nazvu svobodou, , mám vždycky strach, že obnovuji filosofický diskurs, který byl již vystaven jisté dekonstrukci (svoboda jakožto svrchovaná moc subjektu nebo nezávislost vědomého já, „cogito“, dokonce i svoboda Dasein atd.).
Zdá se mi, že jediný pokus, nejpřesvědčivější cestu k tomu, aby byla slovu či pojmu „svoboda“ dodána určitá post-dekonstruktivní hodnota – což se mi často zdá nezbytné, zejména chceme-li přijmout či nechat vyvstat to, co přichází, co přijde, v podobě jiné etiky, repolitizace přiměřené jinému pojmu politična, probíhající transformace mezinárodního práva atd. – zaznamenávám, přinejmenším zaznamenávám, v některých pasážích knihy „Zkušenost svobody“ od Jeana-Luca Nancyho.
Když jsem v průběhu posledních let musel pojmenovat věci tohoto řádu – „svobodnost“, nekalkulovatelnost, nepředvídatelnost, nerozhodnutelnost, událost, nadcházení, jiné -, často jsem mluvil o tom, „co přichází“.
/ É.R.: O tom, co přichází? /79/
/ J.D.: Ano, co se nepředvídatelně vynořuje, co se dovolává mé odpovědnosti a zároveň ji přesahuje (mé odpovědnosti před mou svobodou – již se zdá nicméně předpokládat, mé odpovědnosti v heteronomii, mé odpovědnosti bez autonomie), událost, příchod toho, co (kdo) přichází, ale nemá ještě rozpoznatelný tvar – a co tedy nutně není jiným člověkem, mým bližním, druhem, bratrem (dovedete si představit všechny diskursy, které by to, co (ten, kdo) takto přichází, znovu uvedlo do hry). Může to být stejně tak dobře nějaký „život“ nebo dokonce nějaký „přízrak“ ve zvířecí či božské podobě, aniž by byl „zvířetem“ či „Bohem“, nemusí to být jen muž nebo žena, ani …
(7333, Co přinese zítřek? (dialog), Praha 2003, str. 77-79.) 05-01

Ladislav Hejdánek (1957)

Východiskem pojetí J. Zemana je these, že subjektem je vše, co má schopnost odrazu. Snad mu v tom byla motivem myšlenka, kterou na několika místech naznačil Lenin a na níž po řadě let postavil Todor Pavlov důležitou partii své teorie odrazu, totiž že i nejnižší formy hmoty mají schopnost odrážet. Dr. Zeman však učinil krok dál právě tím, že odrážející hmotu pojal jako subjekt v ontologickém smyslu. K subjektu tedy nemusí patřit vědomí; subjektem je nejen živočich a rostlina, ale dokonce atom a elektron. I atom a elektron mají schopnost odrážet. Ovšem právě o takových odrazech nízké a nejnižší úrovně říká dr. Zeman velice málo; stejně málo říká o postavení a působení subjektu ve světě, přestože otázku považuje za důležitou.
Nelze než souhlasit s J. Zemanem, když pojímá subjekt jako něco vlastního samotné realitě, tedy nikoli cizího, od ní různého. S tohoto hlediska nutně ovšem vyplývá drem Zemanem nevyslovený závěr: je-li schopností odrazu charakterizována skutečnost jako taková (včetně nejnižších úrovní) a je-li právě touto schopností odrazu konstituován subjekt, znamená to, že se sama objektivní realita presentuje vždy jako subjekt resp. jako množství subjektů. Ponechme stranou speciální otázku, co máme považovat za nejprimitivnější subjekt, tj. za subjekt nejnižší úrovně (bude to kvantum?) a učiňme rázné opatření proti možnému nedorozumění. Nejde tu o převrat v pojetí skutečnosti, nýbrž o nové pojetí subjektu. Jestliže je skutečnost chápána jako nesmírné množství subjektů, není tím vydávána za cosi subjektivního, nýbrž je to naopak subjekt, který je pojímán jako cosi skutečného, objektivně existujícího, objektivně reálného. Subjekt je stavebním kamenem reálného universa a proto musí sám být reálný, materiální. Abychom se vyhnuli terminologickým nesnázím, užívejme vedle adjektiva subjektivní ještě adjektiva subjektní. Realita má vždy též subjektní (nikoli subjektivní) charakter. Je ovšem vážná otázka, zda realita vskutku není ničím víc než nesmírným množství subjektů rozličných úrovní. Taková redukce by byla sotva oprávněná. Vždyť např. souvislosti, jimiž jsou subjekty mezi sebou svázány resp. jimiž je každý subjekt zakotven, vázán na veškerou ostatní realitu, jistě nelze chápat jako samostatné subjekty. Podobně je tomu se zákonitostmi, bez nichž se neobejde žádné pojetí skutečnosti. Rovněž kvality nemohou být vždy pojaty jako subjekty. Odraz sám také není subjektem, nýbrž je vždy odrazem nějakého subjektu. Skutečnost je tedy mnohem rozmanitější, tvárnější, bohatší, než aby mohla být pojata jako mnohost subjektů a nic víc. Cílem zavedení ontologického pojetí subjektu není zjednodušovat skutečnost, nýbrž objevit její novou stránku. …
Cílem zavedení ontologického pojetí subjektu není zjednodušovat skutečnost, nýbrž objevit její novou stránku. Toto pojetí má především metodický charakter: při zkoumání kterékoli skutečné věci, procesu, události, vztahu a souvislosti se budeme vždy ptát po jejich subjektu, tj. po subjektu (nebo subjektech), k němuž se podstatně vztahují. Jinými slovy, budeme se ptát nejen po jejich předmětné, objektní stránce, ale rovněž po jejich stránce subjektní, která byla moderní vědou pomíjena. Ptáme-li se po subjektu, je to výrazem našeho přesvědčení, že není jen povrch věcí, nýbrž vskutku i to, co je pod ním: neboť pod vnějšími vztahy věcnými, objektními jsou ještě relace vnitřní, subjektní. U každé věci najdeme nekonečnou rozmanitost jejích souvislostí s jinými věcmi, avšak ona sama není pouhým souhrnem, spletí, uzlem souvislostí, do nichž je zaklesnuta; je tu také něco, co je „pod“ těmito všemi souvislostmi a „za“ nimi, co je ve věci, co je subjektem oněch souvislostí, co je věc (proces, událost atd.) jako subjekt. Bylo by ovšem neporozuměním, kdybychom tuto věc samu čili věc jako subjekt chápali jako něco, co trvá uprostřed změn, které se dějí jen na povrchu. Subjekt sám je změnou, je děním resp. děje se, je procesem, událostí. Jestliže přece trvá, není to pro jeho neměnnost, nýbrž proto, že se aktivně uchovává, že se k sobě vrací, tj. že není ve své událostnosti a procesuálnosti orientován prostě odněkud někam, nýbrž od sebe někam, což předpokládá i orientaci k sobě. To je základ pro jeho sebeobnovování.
Jaký význam má skutečnost, že kupř. atom je schopen odrážet? Odraz je skutečný, jen pokud se uskutečnil, projevil uplatnil. Jak se uplatní odraz atomu? Ovšemže v reagování na prostředí, s nímž je atom nejúže svázán nesčetnými souvislostmi. Schopnost odrážet musí jít ruku v ruce se schopností takové odrážení uplatnit v reagování, v chování subjektu v dané situaci. To s sebou nese, že subjekt musí nutně mít možnost modifikovat své chování, své reakce. Čím je subjekt nižší, tím je taková možnost omezenější. Nicméně ani u nejnižšího subjektu nemůže být zcela redukována, vyloučena. Na základě této schopnosti modifikovat své reakce neboli na základě své reaktibility je subjekt tak nízké úrovně, jako je atom nebo molekula, schopen se začlenit do živého organismu nesrovnatelně vyšší úrovně jako živý a nikoli mrtvý, pasivní „stavební kámen“. Ale takové reaktibilitě atomu či molekuly nesmíme rozumě ve smyslu pouhého přizpůsobování něčemu, co tu už jest (totiž danému živému organismu), nechceme-li si uzavřít cestu k pochopení vzniku živého organismu nebo vůbec subjektu vyšší úrovně. Vyšší subjekt se může prvotně vytvořit jen tak, že řada nižších subjektů uplatní svou reaktibilitu jedním směrem, totiž směrem k integraci na vyšší úrovni. Přitom však nemohou reagovat leč na sebe navzájem a na ostatní prostředí, jehož úroveň není vyšší, ale často právě nižší než jejich vlastní. Směr k vyšší úrovni proto nemůžeme postihnout jako pouhou reakci; je to reakce, ale nejenom reakce, nýbrž zároveň akce, která vykročí z daného okruhu souvislostí a jde za ně a nad ně, Jestliže odmítneme pojmout i nejnižší subjekt jako něco aktivního, zatarasili jsme si trvale cestu k pravdivému pochopení celé složité skutečnosti.
(Subjekt a skutečnost, in: Vesmír 36, 1957, č. 6, str. 212-214.)

Ladislav Hejdánek (2003)

Zatímco Démokritův „atom“ měl jen vnějšek, kdežto o „nitru“ nebylo lze hovořit (uvnitř byl totiž homogenní), a zatímco Leibnizova „monáda“ měla jen vnitřek, a o jejím vnějšku nebylo možno říci nic charakteristického (protože všechny monády si byly po vnější stránce naprosto podobné, takže je nebylo možno od sebe rozeznat), chceme termínu „subjekt“ dát do vínku význam obojího: subjekt má svou vnitřní (subjektní) stránku, ale také svou vnější (objektní) stránku. Obě tyto stránky jsou sice „srostlé“, ale neplatí pro ně přísná paralelita (resp. symetrie), jak předpokládal Hegel (v tom inspirovaný Spinozou), i když ovšem měl správně za to, že je třeba připustit přechod mezi obojím (tedy jak zvnějšnění vnitřního, tak zvnitřnění vnějšího). Vnějšek má „převahu“ v tom, že je zdrojem a garantem setrvačnosti; nitro „převládá“ v tom, že je zdrojem a garantem jednoty subjektu. Vnějšek subjektu představuje zároveň jakousi mez, hranici (ovšem prostupnou) proti vnějšímu okolí, ale je také prostředkem pro nitro subjektu, jak provádět, uskutečňovat to, co na ně „doléhá“ jako (nepředmětná) výzva a ,povinnost‘ (někdy také už ,zpředmětněná‘ (např. v podobě genomů). Subjekt je tedy nejen v pohybu, ale je i aktivní, přesněji: může být dokonce ,spontánní‘ (vzpomeňme na Masarykovo rozlišení). Pro plné pochopení povahy subjektu (v našem pojetí, tedy jako čehosi skutečného, co není „vně“ reality, reálného světa, nýbrž je uvnitř světa) je nezbytné pochopit povahu aktivity a akcí. To, čemu tradičně říkáme svět (a míníme tím úhrn všeho jsoucího, aniž by bylo předem rozhodnuto, zda jde o hromadu nebo o celek), je založeno na akcích (a reakcích) subjektů daleko spíše než na subjektech samých. To vyplývá z toho, že všechny subjekty (i ty nejnižší) jsou sice nepředmětně vyvolány v ex-sistenci, ale jsouce odpovědí na tuto vyvolanost, jsou ve svém uskutečnění nutně výsledkem svých vlastních aktivit. (A protože se nemůžeme vyhnout uznání priority aspoň té první akce, je třeba počátek čili vznik subjektu pochopit jako výsledek ,jeho‘ první akce, která mu je jakoby „připsána“, „připočtena“ za jeho vlastní.) A v tomto smyslu je svět založen na aktivitách, které ovšem mohou stupňovat svou komplikovanost a tedy také úroveň jen za předpokladu, že něco z vnějších setrvačností podrobí příslušný subjekt svým potřebám, např. svému přežití a také zrodu a zachování subjektů sobě podobných. (Písek, 031223-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Hérakleitos byl první mezi presokratiky, který tématizoval rozdíl mezi celkem a (pouhou) hromadou. Atomisté (Leukippos a Demokritos) změnili tento rozdíl na opozici mezi tzv. atomy, tj. dále nedělitelnými částečkami (různé velikosti a různého tvaru), a jejich hromadami resp. shluky; tím vlastně učinili zkoumání celku a celkovosti bezpředmětným – „celek“ je pouhým zdáním (skutečné jsou jen atomy a prázdno). I když se tento primitivní atomismus nikdy plně (teoreticky) neprosadil, měl zejména v nové době a ještě dnes značný myšlenkový vliv (v tom, že všechno složitější se „vykládá“ z jednoduššího, „vyšší“ z „nižšího“). Proto byly celky a vůbec celkovost vždy znovu problematizovány (mj. také v důsledku zjevných omylů a chyb těch, kdo naopak celkovost zdůrazňovali). Přesto se v dějinném průběhu evropského myšlení odlišování mezi celky a hromadami nejen udrželo, ale dostávalo nemalou podporu jednak z pozorování, jednak z běžných úvah na pozorování založených (ale neiniciovaných teoreticky). Tak např. došlo již v druhé polovině středověku k tomu, že termín „subiectum“, který měl dvojí hlavní význam, totiž jeden gramatický, druhý „metafyzický“ (jako už jeho řecký vzor, totiž HYPOKEIMENON), byl právě v gramatickém smyslu nejčastěji uvažován jako původce činností (běžnější je říci „pes kouše“ než „kousání je psí“). A právě to vyvolalo potřebu jiného termínu, který by znamenal totéž co „subiectum“, ale byl by zbaven této spojitosti s aktivitami; odtud se stále častěji začal vyskytovat termín „obiectum“, v římské době sice doložený, ale velmi řídce se vyskytující. Tím byl původní význam slova „subjekt“ na jedné straně významně odlehčen, zatímco na druhé straně bylo možno jej o to více spojovat s významem ohniska či zdroje akcí. Velkou důležitost měla ovšem také změna v chápání poměrně blízkého slova „substancia“, substance (tento termín byl vlastně jakousi nápodobou řeckého slova HYPOSTASIS, ale v rozsáhlé míře přebíral „metafysickou“ část konotací zmíněného slova HYPOKEIMENON, které bylo pak často do latiny převáděno právě jako substanci). Nahodilá shoda jazykových okolností ovšem také přispěla k tomu, co se později odehrálo v pokantovské době filosofickou iniciativou německých romantiků; už ve staré němčině byl scholastický termín obiectum překládán ve dvojím tvaru, a to s ohledem na to, zda jeho význam v dané souvislosti nasvědčoval etymologickému odvození od ob-iaceo nebo spíš od ob-iacio, přičemž jen v prvním případě to odpovídalo řeckému KEIMAI. Ve staroněmčině máme tedy doloženy dva způsoby překladu slova „obiectum“, totiž Gegenstand a Gegenwurf (neboť „iacio“ znamenalo „ich serve“, „házím“); první přežil dodnes, druhý byl zapomenut. A právě tím byl termín „subiectum“, tedy „das Subjekt“, ještě více odlehčen a uvolněn pro významné zatížení novými významy. „Subjekt“ se tak stal „metafyzickým“ zdrojem aktivit; došlo k tomu ovšem jen v německém jazyce a v té oblasti Evropy, která byla němčinou silně ovlivněna (tedy na severu, ale také např. u nás). V románských jazycích a také v angličtině si termín „subjekt“ nadále podržuje význam „předmětu“ či „objektu“ (a jen pomalu se jen okrajově přidružují pod německým vlivem ty druhé konotace). (Písek, 050805-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Předpokládejme, že je nějaká mez či hranice mezi nepředmětným a předmětným, mezi vnitřním a vnějším, mezi budoucím a minulým. Na té hranici jsou místa přechodu – a těmi jsou subjekty. Záleží na úrovní a dispozici subjektů, „co“ nepředmětného se zpředmětní, „co“ z vnitřního se zvnějšní, co z budoucího se stane minulým – a jak, jak kvalitně, v jakém „rozsahu“ (a na jaké úrovni). Ovšem záleží to nejen na povaze subjektů, nýbrž také na povaze okolností, do kterých jsou ty subjekty zasazeny, na jejich situovanosti. Tady je rozsáhlá éra souvislostí docela jiné povahy a jiného řádu. Zvnějšnění není pouhým převedením „téhož“ z nepředmětnosti do předmětnosti, protože – s výjimkou primordiálních úrovní – je pro ně nutným materiálem něco, co bychom mohli nazvat relativně trvalejším reliktem toho, co se – ovšem za jiných okolností – stalo dříve a pominulo (až na ten „relikt“). Relikty jsou jisté sestavy nižších úrovní, které přetrvávají původní celek, který pominul a rozdrobil se na takový „materiál“ (použitelný pro nové celky, většinou ovšem „jiné“). Mějme za to, že nic nepředmětného se nemůže samo o sobě zpředmětnit, nic budoucího se nemůže aktualizovat a pak pominout – leda prostřednictvím nějakého (nějakých) subjektu (subjektů). A takové subjekty zase nemohou při tom asistovat jinak, než že aktivně spolupracují. Subjekt tedy není jen nějaká „díra“, průlina, „světlina“, která by byla neutrální, pasivní nebo dokonce reakce neschopná, nereaktibilní, nýbrž je to jakási malá brána, která je (musí být) sama vrcholně aktivní, „pracující“ (jde právě o „spolu-práci“). – Vážnou otázkou je, je-li vůbec možná nějaká cesta zvnějšku dovnitř; už Leibniz si ji zakázal (ovšem ten zakázal i tu opačnou). Na první pohled to vypadá tak, že je nejen možná, ale přímo nutná, nezbytná. To však může být jen falešný dojem; každý subjekt (a nejvíc subjekt vyšších až nejvyšších úrovní) si uvnitř své „těla“ vytváří zvláštní útvar, v jehož rámci se „uskutečňují“ jakési reprezentační modely, na nichž se mohou formovat a trénovat složitější akce; tomuto útvaru resp. této sféře budeme říkat třeba „objektální“. To, co je uvnitř objektální sféry může někdy dělat dojem niternosti, ale vlastně o skutečnou niternost (totiž nepředmětnost) nejde – jsou zase jen jakési „objekty“, byť jen objektální (nikoli „objektivní“). Tak se sice paralelně otvírá i druhá otázka, totiž jak dochází k přechodu mezi předmětnou skutečností (ať už v rámci těla nebo mimo ně) a mezi objektální sférou, ale v žádném případě nelze problém tohoto přechodu zaměňovat s problémem přechodu mezi vnitřním a vnějším, nepředmětným a předmětným, budoucím a minulým. (Písek, 050715-1.)