LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 20   >    >>
records: 100

Socialismus – jeho budoucnost

Ladislav Hejdánek (2007)
Tázat se po budoucnosti socialismu je vlastně jako tázat se po budoucnosti křesťanství. V obou případech jde o otázku, kterou historizující pozitivista musí odmítnout, protože na ni není schopen odpovědět. A pokud ji neodmítne, musí si ji přeinterpretovat, přesněji: musí otázku redukovat na prognózu, spočívající v odhadech, založených na tzv. dané minulosti a na tzv. aktuálně dané přítomnosti. Proč „takzvané“? Protože to není ani skutečná minulost, ani skutečná přítomnost, nýbrž jen jakési „suché kosti“, totiž jakási pseudo-objektivita, zbavená vztahu k lidem jakožto aktivním dějinným subjektům. To konkrétně znamená, že na otázku, jaká je budoucnost socialismu, nelze odpovědět jinak, než že to záleží na socialismu samém, tj. na jeho aktivním vztahu k přicházející budoucnosti. A protože socialismu sám není žádný „subjekt“, abychom mohli mluvit o jeho aktivitě a akcích, činech, bude to záležte především na socialistech samých. Tedy stejně jako když by nám šlo o budoucnost křesťanství: bude to záležet na křesťanech samých a jejich vztahu k budoucnosti. Všude tam, kde vidíme úsilí některých křesťanů a církevních hodnostářů a theologů zachovávat všechno dosavadní a bránit se změnám, jde o úsilí přenést do budoucnosti něco (pokud možno co nejvíc) z toho, co tu už bylo a jest. A v takovém případě je – přinejmenším dnes – jakoby právem možno vynášet skeptické soudy. A zase to platí stejně na socialismus: všechny dosavadní útvary, které můžeme označit jako „socialistické“ nebo které se dokonce samy jako socialistické (třeba jen na začátku) označovaly, měly nejrůznější vady a někdy dokonce vedly k hrůzným následkům. Pokud budeme posuzovat budoucnost socialismu na základě této minulosti (která sahá až do přítomnosti), můžeme být zcela právem skeptičtí. (Což ovšem neplatí jen o socialismu, nýbrž také o všech pokusech protisocialistických nebo pokusech o obnovu toho stavu, proti kterému se vlastně socialismus již svým vznikem a pak ve svém růstu a posilování postavil. Daleko případnější než takové odhady na základě minulosti, a to už nemluvím o těch, kteří ani o nějaké objektivizující odhady neusilují, ale vycházejí ze zásadního odmítnutí všech typů socialismu a přímo z nenávisti k němu, je z bible známá rada Gamalielova. Ale my nechceme zůstávat ani u toho, nýbrž chceme se přiznat ke svým sympatiím a ke svému respektu a uznání toho základního, co k socialismu od počátku vedlo a co bychom se mohli pokusit aspoň pro sebe formulovat tak, aby to vyjadřovalo naši orientaci, ale aby nám to také dávalo k dispozici jakési měřítko či normu, jimiž bychom poměřovali jak současnou skutečnost, tak to, co se nám jeví jako trendy a tendence, které budou mít asi ještě nějaký vliv na formování budoucnosti, s kterým je třeba počítat, a to ať už tak, že toho můžeme využít, nebo naopak proto, abychom se tomu mohli co nejlépe bránit.
(Písek, 080321-1.)
date of origin: březen 2008

Chudí a budoucnost

Ladislav Hejdánek (2008)
Socialismus představuje v jistém smyslu jakousi degradaci, ne-li perverzi ústředního momentu oné „dobré zvěsti“, s níž Ježíš oslovoval své současníky nejprve mimo centrum a potom i v Jeruzalémě. Tím rozhodujícím a přímo centrálním bodem, dalo by se říci fundamentálním důrazem bylo, že ona dobrá zvěst, ono „evangelium“, je v první řadě adresována chudým. Socialismus v naprosté většině svých odrůd a proudů to reinterpretoval do podoby jakési právní zásady, či ještě lépe do podoby právního nároku. Ježíš vskutku vyhlašoval příchod nových pořádků, ale trval na tom, že tyto nové pořádky nejsou „z tohoto světa“, což podle mne znamená, že nejsou a nemohou být budovány na základě ničeho, co je běžné, samozřejmé a tzv. „přirozené“ a nějak už obsaženo v „tomto světě“, že tedy to není nic původem „světského“, nýbrž že to přichází „do světa“ resp. „na svět“, aby to ony dosavadní světské pořádky změnilo. Socialismus, jako ho známe ze všech dějinných proměn a projevů, na tyto své kořeny v Ježíšově evangeliu stále víc zapomínal, emancipoval se stále víc ode všeho, co nebylo a není „z tohoto světa“, a onen výhled chudých do lepších časů, do lepší budoucnosti zakládal na organizování nesporně početnějších chudých proti nepočetným bohatým. Socialismus tak vlastně vyhlásil docela jiné evangelium, zcela odlišnou „dobrou zprávu“, totiž že chudí tady mají své vlastní zájmy a že na uspokojení těchto svých zájmů mají plné právo. Prosazení těchto práv není žádnou samozřejmostí a není vůbec jednoduché, protože naráží na odpor mocných, bohatých a nejrůznějším způsobem také ideologicky „vyzbrojených“. Proto se chudí musí navzájem solidarizovat, sjednotit a pustit se do zápasu, do boje. Práva chudých musí být vybojována proti bohatým. Chudí celého světa se musí spojit a nesmí připustit, aby byli zneužiti ve válkách proti chudým jiných částí světa. Bohatí ať si své spory řeší sami s jinými bohatými. – Tohle všechno má ovšem svou nepochybnou logiku, a je to podloženo rozsáhlými dějinnými zkušenostmi. Proniklo to do vědomí a svědomí i všech nás, kteří víme o křesťanských kořenech socialismu (a dokonce i komunismu) a kteří na ně nechceme zapomínat jen proto, že došlo k málo čekaným zvratům a převrácenostem, kterých pohotově využívají ideologové bohatých a mocných tohoto světa. Jako příklad nad jiné poučný nám může posloužit jedna pozoruhodná věta z Rádlovy přednášky z roku 1924: „Práva chudého člověka na plnou hospodářskou rovnost s bohatými jsou tak svatá, že žádná víra není správná, která přímému uznání jejich se vyhýbá.“ (in: Sociální demokracie a náboženství, Dělnická osvěta 10/1924, str. 38.)
(Písek, 080308-1.)
date of origin: březen 2008

Pravda a budoucnost

Ladislav Hejdánek ()
Česká etymologie slova „pravda“ (ostatně jako mnoha dalších slov, jako spravedlnost, právo, pravidlo, pravítko, náprava, oprava, výprava, rozprava, praviti atd.atd.) poukazuje původně na prostorovou orientaci. Dnes je ve fyzice čas chápán jako jedna z dimenzí vedle prostorových. Ale Patočka např. deklaruje prostorové dimenze za dimenze času, tj. prostor považuje za jednu z dimenzí času (7100, doslov k „Přirozenému světu“, 1969, Praha 21970, s. 156). Přijmeme-li toto nové vidění a hodnocení času, musíme reinterpretovat onen etymologický poukaz slova „pravda“ (a všech dalších slovo se stejným kořenem) tak, aby onen poukaz k prostoru byl vztažen k mnohem základnější skutečnosti, jíž je čas. Každé jsoucno je vůbec možné jen díky času (Patočka: „čas (…) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě …“, dtto.), neboť každé (pravé) jsoucno je (pravá) událost. A událostné dění je možné jen v čase, resp. každé dění je neodlučně spjato s časem a časovostí. Proto sama pravda musí být chápána jako dění pravdy, jako něco, co přichází. Ovšem pravda nikdy není přišlá, nikdy není aktuálně tu, před námi, nýbrž podržuje si vždy svůj adventivní charakter. Dění pravdy musíme tedy rozumět jinak, než jak rozumíme dění (pravé) události – pravda se děje tak, že přichází jako nepředmětná výzva, ale sama se nezpředmětňuje. To, co se děje potom, už není dění pravdy samé, nýbrž je děním odpovědi na tuto výzvu. To zároveň znamená, že čas přicházející (a tedy dějící se) pravdy je jiný než čas lidské (nebo jakékoli jiné) odpovědi na tuto přicházející pravdu: lidská odpověď není pokračováním dějící se, přicházející pravdy, nýbrž je právě jen odpovědí na ni. Pravda se tedy vztahuje až druhotně a prostředečně na to, co "jest" (i na to, co „bylo“), zatímco v první řadě a především se vztahuje k oslovovaným subjektům. Vlastním hájemstvím, doménou pravdy je proto budoucnost; k přítomnosti (vždy k aktuální přítomnosti) se pravda vztahuje tak, že přichází jako oslovení, jako výzva, kdežto minulost stojí až na posledním místě – a může být buď „spasena“ nebo definitivně odvržena a znicotněna. (Písek, 000430-2.)
date of origin: duben 2000

Utopie a budoucnost

Ladislav Hejdánek (2010)
Georg Picht navrhuje nejen odlišit utopii od prognózy, ale zamítá běžné a povrchní chápání utopie jako nějaké snového obrazu neskutečného světa (das Traumbild einer unwirklichen Welt); chápe totiž utopii spíš jako rozvrh či projekt obrazů takových poměrů, kterých je možno dosáhnout cílevědomým jednáním. Souhlaasím s jeho vymezením, ale není mi dost jasné, proč pak mluvit o utopii (a jen na okraj: tím méně lze mluvit o „uchronii“). Prognóza počítá jen s trendy a tendencemi, které jsou aktuálně přítomné a někam směřují – je to odhad jejich směru a příslušných výsledků. Projekt nějaké nové (tj. relativně více nebo méně nové) skutečnosti, který může být uskutečněn cílevědomým jednáním, musí pochopitelně s takovou prognózou počítat, i když zajisté nikoli jako hotovou věcí. Každý uskutečňovaný projekt představuje vlastně pokus, jak ovlivnit v některém směru chod dalších věcí a tak opravit či napravit to, co předpovídá prognóza, zkrátka to zařídit tak, aby prognostická předpověď nebyla v některých bodech naplněna, aby se to, co byl předpovídáno, nenaplnilo buď vůbec nebo nikoli v té míře, jak zněl odhad. Označovat žádoucí obraz něčeho budoucího v nějakém směru za utopický se mi nejeví jako dost smysluplný, protože to chce měnit běžné chápání, aniž by bylo možno se opřít třeba o jazyk (a nějakou etymologii apod.). Mám tedy námitky jen proti termínu a jeho významovým úpravám, nikoli proti navrhovanému novému významu onoho starého termínu. Význam bych podržel, ale spojil bych jej s jiným slovem. Také další „práce“ s přeznačeným termínem mi nepřipadá jako perspektivní, např. když Picht mluví o podmíněnosti takové smysluplné „utopie“ jejím sepětím s „kritickou reflexí reálných možností jednání“, nebo když smysluplnou „utopii“ odlišuje od slepé a sebe samu oslepující utopie jako „utopii“ sebekritickou a osvícenou („als selbstkritische oder aufgeklärte Utopie“; 3049, S. 15). – Vyjasnit je však nutno také pojetí tzv. možností (a rozdílu mezi možnostmi reálnými a nereálnými). Každé jednání, každá aktivita, která není pouze následkem určitého předchozího stavu (to je v hlubokém rozporu se samotnou myšlenkou činu, jednání, akce), je skutečná jen do té míry, do které mění nejen nějakou skutečnost kolem sebe, ale do které vnáší do této skutečnosti něco nového, co by tam bez onoho činu nebylo. Jak bychom mohli mluvit o „reálné možnosti“ takové emergence nového, kdybychom přitom zároveň nemuseli předpokládat onu aktivitu, ono jednání, onen čin, který sám nevyplýval a nevyplývá ze žádné z daných okolností objektivně daných, ale je spjat se subjektem jako zdrojem něčeho navíc, totiž právě akce, aktivity?
(Písek, 101017-1.)
date of origin: říjen 2010

Eschaton (boží království etc.) | Království (nebeské etc.) | Budoucnost („živá“)

Ladislav Hejdánek (2006)
Bultmann (7596, s. 11n.) ukazuje, že Ježíšova představa „království“, které ohlašuje a které právě přichází, byla eschatologická a eo ipso „mytologická“ (nebo alespoň mytologií spolupoznamenaná). Nejen jeho formulace, ale zejména jeho chápání a interpretace musí být podrobena jistým závažným korekturám. To sice už říkala řada teologů, ale ani jejich kritika nebyla bez chyb. Spočívá to v tom, že naprostá většina theologů, a zejména těch „velkých“ theologů, neměla a dosud nemá náležitě kritický odstup od filosofických prostředků, který si každá theologie používá a musí používat. A to ovšem platí také (již) o Bultmannovi. Chyba je především v chápání „eschatického“ charakteru Ježíšem zvěstovaného příchodu „království“, a tato chyba je ovšem prastará a je spjata se samotným termínem „eschaton“: dáme-li důraz na ono „poslední“, znamená to, že nejen toto „poslední“, ale celou budoucnost klademe (a vidíme, chápeme) jako cosi, co bude skutečné teprve za (možná) velmi dlouhý čas (Bultmann o tom hovoří jako o „transcendenci“ království božího ve vztahu k dějinám a jejich imanenci – např. s. 11 při interpretaci Johanna Weisse). To je však v rozporu s tím, že Ježíš právě naopak zdůrazňoval, že příchod království je velmi blízko, ba dokonce že již nastává a nastal („je mezi vámi“). Bultman v té souvislosti mluví o naději, „kterou s Ježíšem sdíleli prvotní křesťané“, a konstatuje, že „tato naděje ... se nenaplnila“, že „chod dějin mytologii vyvrátil“ (s. 13). To však znamená, že Ježíšovo zvěstování přicházejícího království (božího, nebeského nebo bez adjektiva) je vyloženo jako dějinná předpověď (výslovně s. 11), a to navzdory oné charakteristice, která mluví o transcendenci království ve vztahu k veškeré dějinné imanenci. To je ovšem hrubý hermeneutický prohřešek, a to v každém případě, protože má v sobě vnitřní rozpor. Navíc v Bultmannově výkladu najdeme příliš mnoho stop předmětného myšlení (když např. se samozřejmostí poukazuje v moderním myšlení na kauzální výklady, počítající s tím, že na člověka a jeho vůli působí také „duchovní síly“, ale že „chod přírody či dějin ... nejsou nikterak narušovány intervencí nadpřirozených sil“). Prostě a dobře: Bultmannovi naprosto chybí porozumění pro to, že Ježíš vůbec nemá na mysli něco, co jednou přijde (ať už brzo, jak prý měl za to, anebo až na konci dějin, a to po nich, tj. mimo ně, jak to chtějí vykládat teologové, zdůrazňující onen eschatologický – a tedy „transcendentní“ – charakter), nýbrž že jeho plný důraz je na tom „hic et nunc“, na přítomnosti, v níž se něco děje, totiž právě onen „příchod“ toho, co „ještě není“. Ježíšovo zvěstování se týká tohoto příchodu, který se právě teď odehrává; není to předpověď něčeho budoucího v tom smyslu, že to jednou (po nějaké době) „bude“. Budoucnost není tím, co jednou bude, nýbrž tím, co se teď děje, protože to přichází, protože se to „stává“, protože to „nastává“.
(Písek, 060204-1.)
date of origin: únor 2006