LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 3   >    >>
records: 14

Existence | Bytí | Naděje | Poutnictví

Paul Ricœur (1968)
Možná právě zde se vytváří spojení mezi tématy, která, nahlížena abstraktně, jsou vzájemně těžko odlišitelná, například bytí a existence. Je tře/78/ba umístit bytí a naději na stejnou stranu, stejně jako existenci a poutnictví na druhou. Jestliže chápeme hlubokou jednotu naděje a poutnictví, chápeme také nerozpletitelné spojení dvou otázek bytí a existence. Řadíte se k Péguymu, Emmanueli Mounierovi a všem těm, kteří se snažili uchopit hlubokou jednotu tělesného a duchovního. Celé vaše myšlení potvrzuje – vzdor trhlině nelidskosti, o které jsme mluvili přede dvěma dny – neobyčejnou blízkost, úzkou spojitost mezi vtělením, které je jakoby basovým doprovodem všeho našeho bloudění a hledání, a touto nadějí, která není nic jiného než nekonečné vydávání se na cestu.
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 77-78.)
date of origin: listopad 2000

Pojem (a myšlení) | Subjekt a bytí | Myšlení a pojmy | Bytí a subjekt

Ladislav Hejdánek (1988)
Pojem musíme chápat jako součást či složku myšlení (tedy nikoli „předmět“ myšlení, pokud je v myšlenkovém výkonu právě funkční; ovšem můžeme také „myslit o pojmu“ či „myslit pojem“, ale pak z pojmu ten „předmět“ děláme, což vůbec neznamená, že pojem sám vskutku „předmětem“ je), ovšem jako součást či složku zvláštní. Jednotu, na kterou se dotazuje Aristotelés, nemůžeme tedy vyvozovat ani z reálného „předmětu“, ani z předmětu intencionálního, nýbrž musí se rodit z myšlení samého. Tak jako Aristotelés zdůrazňuje, že soud (resp. LOGOS APOFANTIKOS, tedy výpověď) je „místem“ pravdy a nepravdy (zase přesněji: kde se „pravdí“, event. „pravduje“, a „lže“ či „klame“), tak můžeme v jisté analogii říci, že LOGOS jakožto pojem (význam), tj. v němž ještě není ani pravdy ani lži či omylu či klamu, se ustavuje a uplatňuje tam, kde může dojít ke shromažďování a sjednocování, ale kde k němu ani dojít nemusí. Tak jako pravda potřebuje nějaký „prostor“ nebo „prostředí“, kde by se mohla ujmout vlády, a tak jako tento prostor je už eo ipso otevřen také omylu a klamu či lži, jež se rovněž spolu s pravdou pokoušejí onen „prostor“ ovládnout a opanovat, tak je tu zapotřebí také jakéhosi „prostoru“ či „prostředí“, kde by se vlády mohl ujmout LOGOS, ale kde by bez LOGU zůstával jen naprostý nebo alespoň částečný chaos. Tímto prostorem je v jistém smyslu myšlení (ovšem tím se ještě zdaleka vše nevyčerpává; bude to však muset být důkladně prozkoumáno). Samo o sobě je myšlení jen posloupností proměnlivých „stavů vědomí“, možné přesněji „aktů myšlení“, jež se objevují, aby hned zase uplývaly (někdy ovšem na této úrovni ještě odmítáme mluvit o „myšlení“, u něhož už jistou organizovanost předpokládáme). A protože to je takový spíše před-myšlenkový chaotický element, je nakloněn se k něčemu přimknout, něco doprovázet, něčím se nechat strhnout a opanovat, zformovat. Proto myšlení zprvu vždy doprovází něco jiného, než je samo. Přimyká se k „zážitkům“ a činí je zážitky „vědomými“; je tak pevně spjato (někdy) s příslušnými zážitky, že se dodatečně zformuje jakousi „náhodou“ i tenkrát, když žádný aktuální zážitek nedoprovází, a pak si jej „vybavuje“, jako by tu byl, stává se vzpomínkou naň, představuje si jej, nechá si jej reprodukovat, zastupuje jeho přítomnost s skrývá tak jeho skutečnou nepřítomnost. (Písek, 020726-1; upraveno z původního textu – viz: krouž. blok, č. 88-406, dne 29.3.88; Praha, 880329-x.)
date of origin: srpen 2003

Existence | Pravda ontologická | Existence a bytí

Jan Patočka (1950)
Existenci ve smyslu Kierkegaardově nyní existenciální ontologie sice přijímá za východisko, ale zároveň přetváří její pojem radikálním způsobem. Kierkegaard zdůrazňuje, že existujícímu mysliteli je o sebe sama, že v této nekonečné starosti se však teprve odhaluje vlastní podstata, vlastní jsoucno. Heidegger místo této ontické otázky po pravé vlastní bytosti dosazuje ontologický problém, otázku po bytí; spojuje, mohlo by se říci, Husserla s Kierkegaardem. Kierkegaard vedle objektivní pravdy postavil pravdu existence; Heidegger pravdu existence pojme jako pravdu ontologickou, jako transcensus mimo oblast všeho jsoucího, tak, jak Husserl jej rýsoval ve svém pojmu /195/ fenomenologické redukce. To, oč člověku „běží“, není jeho soukromé jsoucno, jeho privátní „existence“, nýbrž oč jde s člověkem a v člověku, je bytí .
(Věčnost a dějinnost, in: 7630, Péče o duši – I, Praha 1996, s. 194-5.)
date of origin: červen 2000

Pravda a skutečnost | Skutečnost - pravá tvář | Jsoucnost a bytí | Bytí a jsoucnost

Ladislav Hejdánek ()
Díky své schopnosti reflexe a díky na této reflexi založené a jí umožněné schopnosti filosofie ustavičně znovu revidovat jak své výchozí pozice a své principy, tak způsoby, jimiž k určité skutečnosti dosud přistupovala, nebo jimiž vůbec lze podle jejích dosavadních představ k té skutečnosti přistoupit, tedy díky této reflexi a možnostem s ní spojeným, je filosofie v stavu, je s to, ukazovat skutečnost v takovém světle, v němž se jeví tak, jak jest, tj. jak vskutku jest. Tato schopnost filosofie ukazovat skutečnost tak jak jest, nebo možná daleko přiměřeněji a přesněji řečeno: tato schopnost filosofie nechat vyvstat skutečnost v plnosti její pravé tváře, její pravé povahy, může být nazvána vazbou filosofie na pravdu, ev. může být s takovou vazbou filosofie na pravdu spojována v samotném pojmu. Neboť ono světlo, v němž se skutečnost jeví tak jak jest, jeví se v pravém světle, jeví se v pravé podobě. A to pravé, pravost pravého světla a pravost pravé podoby, jest vposledu založeno na pravdě. – Vzniká otázka, zda není nezbytí pokročit ještě o krok dál. Jestliže pravda je základem toho, aby se skutečnost objevila, vyjevila, ukázala v pravém světle a tedy tak, jak jest, pak se musíme tázat, není-li někde ještě hlubší základ, který umožňuje, aby se skutečnost nejenom ukázala v pravém světle, a tedy ukázala tak, jak vskutku jest, nýbrž aby skutečnost tak jak jest, tak jak vskutku jest, vskutku byla. Pak tedy na jedné straně, je-li pravda základem toho, aby se skutečnost ve své pravé podobě vyjevila, pak ono druhé by představovalo základ toho, aby skutečnost ve své pravé jsoucnosti vskutku byla. Tedy byl by to základ pravé jsoucnosti, jsoucnost po pravdě, každé skutečnosti. A tady stojíme tedy před terminologickou otázkou, jak tento základ nazvat. Určité filosofické tradice, filosofičtí předchůdcové již vytvořili základní kroky k tomu, aby základ toho, že skutečnost vskutku jest tím, čím vskutku jest, byl nazýván bytím. Musíme prozkoumat, zda ono slovo, které na jedné straně se do značné míry vyprázdnilo, ale na druhé straně přesto ještě nese veliké břemeno konotací, které – o kterých nemůžeme předem říci, že je budeme – pokud budou nevhodné – moci snadno anebo vůbec odpreparovat, že budeme moci příslušný pojem, spjatý s tímto termínem, očistit od těchto konotací. Budeme muset také přezkoumat onen velmi nepříznivý moment, spočívající v tom, že se obvykle termínu bytí přisuzoval význam velmi abstraktní, totiž jako něčeho, co je společné všemu jsoucímu. Tady budeme muset udělat velké diference a pojmová rozlišení, a budeme muset terminologicky celou věc zvládnout, třeba oním rozlišením mezi jsoucností a bytím, apod. (Krouž.blok, 73/001, Praha, 730210-1.)
date of origin: srpen 2001

Pravda | Člověk a pravda | Bytí (blesk bytí) | Blesk (bytí)

Jan Patočka (1976)
… Lze vůbec říci, že Pravda je v člověku, že je lidská? Světlo se přece neukázalo v člověku, nýbrž nad ním; člověk není jejím tvůrcem, nýbrž někým, kdo od ní je buď opuštěn, nebo k ní připuštěn – tam, kde se dokáže vzdát všeho, na čem lpí jako na svém.
Bytí se původně objevilo jako ono „Nic“ onen šok, kterým odumřel najednou jako blesk všecek provoz na liniích automaticky provozovaného relativního smyslu, který si svou konečnost zastíral. „Nic“ se naopak objevilo jako blesk Bytí. Tento blesk (Hérakleitos říkal ,Všecko kormidluje KERAUNOS,‘ tj. hrom s bleskem) není jen studené světlo, v němž všechno strne. Bytí se naopak objevuje jako to, co všechno otvírá: vždyť nyní se odehrává onen div, že všecko jest. Toto otevření všeho právě když z prvotního odštěpeného „kvůli“ a „k čemu“ nezbylo nic, ukazuje, co vždy ještě zbývá, co vždy znovu otvírá přítomnost a s ní spolu všecko to, k čemu se lze přimknout: odkazuje nás k němu; tento div, na jehož základě stojíme uprostřed ne již nástrojů, prostředků, krámů, nýbrž uprostřed jsoucna, je spojení, otevření, které lze proto označit slovem láska. Bytí se k nám obrátilo, jako by se vrátilo – a spojilo nás se sebou, s druhými, s věcmi, s námi samými.
(Kolem Masarykovy filosofie náboženství, in: Tři studie o Masarykovi, Ml. fronta, Praha 1991, str. 77.)
date of origin: leden 2003