LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Zlo (a dobro) | Dobro (a zlo) | Chyba (omyl) | Omyl (chyba)

Ladislav Hejdánek (2006)
Omyl (či chyba) v naprosté většině případů není čímsi pouze nahodilým, ale jednak mívá své kořeny a zdroje v čemsi ne zcela nahodilém, jednak sám (sama) má tendenci se opakovat a tak se udržovat. Právě proto charakterizuje Charles Péguy některé omyly jako neustávající, úspěšné, neúnavné a vždy znovu se rodící (les incessantes, successives, infatigables renaissantes erreurs). To souvisí s tím, že chyba se může vyskytnout (tj. vůbec se může stát chybou) pouze v určitém kontextu, v němž se stává chybou; chyba vytržená z kontextu chybou být přestává, prostě bez kontextu není jako chyba možná. Co to vlastně znamená? Teprve kontext dělá chybu chybou, omyl omylem – jinak se prostě něco děje, a zbavíme-li to jakéhokoli vztahu k nějakým širším souvislostem, můžeme to pouze zaznamenat a popsat, ale nic víc. Že je něco omylem nebo chybou, to není ničím bytostně vlastním izolovanému „jsoucnu“. Možná právě z tohoto důvodu měli staří (a ještě ve středověku) za to, že „zlo“ nemá žádnou samostatnou jsoucnost, ale udělali tu těžkou chybu, že naopak dobru takovou samostatnou jsoucnost připisovali. („Esse est bonum“ je jenom jinou formou formulace, že „bonum est“.) Jsoucnost sama o sobě není ani dobrá, ani zlá nebo špatná, a to proto, že to je de facto falešná abstrakce, neboť tu abstrahujeme od souvislostí, od kontextu. Teprve v kontextu se v abstrakci izolované „jsoucno“ stává dobrým nebo špatným (zlým). Ovšem velice pak záleží na tom, co tím kontextem myslíme. Mít na zřeteli kontext znamená totiž popravdě vždy také zásadní principiální ohled na událostnou, dějovou, časovou povahu každého „jsoucího“: ke kontextu náleží zajisté mnohé z toho, co předcházelo a předchází aktuální jsoucnosti, ale také mnohé z toho, co má teprve nastat, k čemu teprve dochází a dojde. To pak pro náš problém znamená, že něco, co se nyní jeví jako omyl nebo chyba, se může ukázat jako „šťastný omyl“ nebo „šťastná chyba“ – totiž v takovém případě, že kontext, v němž se původně omyl jevil jako omyl, sám měl v sobě cosi mylného, vadného, nepravého. Zvláštní ovšem je, že nový, „pravější“ kontext, v němž se nějaký omyl ukáže jako ne-omyl, tj. v němž se něčemu, co bylo považováno za chybu nebo za nesmysl, dostane jakéhosi zadostiučinění, nikdy nerehabilituje to, co bylo nejprve nebo původně považováno za chybu nebo za omyl (eventuelně za něco „zlého“), do všech podrobností, nýbrž vždycky jen něco z toho vybere, aby to ukázal v novém světle. V tomto světě nebude žádný omyl rehabilitován bez korektur, bez nápravy. A tak z toho vyplývá, že filosofie nikdy nemůže a nesmí pátrat po nějakém zcela nepochybném a žádným pochybnostem nepodléhajícím počátku a základu, z něhož by mohla vycházet; Descartes se hrubě mýlil, když hledal takový „počátek“ a když byl kvůli tomu ochoten vůbec všechno (tj. veškerý kontext, všechny souvislosti) odložit jako pochybné nebo zpochybnitelné.
(Písek, 060820-2.)
date of origin: srpen 2006

Chybování a problémy

Frank Wilczek (19nn)
If you don't make mistakes, you're not working on hard enough problems. And that's a big mistake.
(Frank Wilczek, citáty – www, notes)
--- --- --- --- --- --- ---
[Pokud neděláte chyby, nepracujete na opravdu velkých problémech. A právě to je velká chyba.
Překl. Ladislav Hejdánek, 2012.]
date of origin: květen 2012

Chyby a chybování ve filosofii

Ladislav Hejdánek (2012)
Filosofie (tj. skutečná, pravá filosofie) je experimentální disciplína; a to znamená, že tu a tam musí pracovat formou „zkoušky a omylu“. Ale i to je ještě málo: filosofie nemá omyly v opovržení, a také se jim – alespoň v určitých případech – ani nesnaží vyhnout. Filosofie nepřestává být filosofií, ani když pracuje s omylem – ovšem jen pod podmínkou, že ta práce s omylem je promyšlená, systematická, nikoli nahodilá ani jen příležitostná. To ovšem znamená, že některé omyly mohou být předem vyloučeny, zejména pokud jsou triviální. Nicméně i zde zůstává jeden vážný problém: to, co se zdá být na první pohled samozřejmé (a nedbat toho že znamená právě triviální chybu), může být založeno na jakémsi velkém, dlouhodobé, takřka principiálním omylu. Metoda založená na cestě „zkouškou a omylem“ totiž není nijak garantovaně bezchybná; některé omyly se mohou prokázat jako omyly teprve po dlouhé době, neboť se ve zjednodušujících (či zjednodušených) situacích dlouho nevyjevují na plném světle. A na druhé straně se mohou některé omyly vyjevit jako omyly velmi brzo, dokonce hned na začátku, a přesto zůstávají v jakési pozoruhodné formě „platnosti“ tak živé, jako tomu bylo již od toho počátku. A konečně jsou také tzv. „šťastné omyly“, neboť bez nich by zůstaly některé cesty nejen uzavřeny, ale zcela nepoznány.
(Písek, 120502-1.)
date of origin: květen 2012