LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Filosoféma

Ladislav Hejdánek (2009)
Filosoféma je – v prvním přiblížení – něčím takovým jako „potenciální filosofické téma“. Nemusí být na první pohled zřejmé, a i když zřejmé a nápadné je, filosofickým se stává teprve ve chvíli, kdy je nahlédnuto a uchopeno filosoficky (nebo jinak: kdy je vtaženo do filosofických kontextů, které mu ergo musí předcházet). Vždy se proto takové filosofické uchopení vystavuje riziku, že může být interpretováno jako ustavující a nikoli jako uchopující.
(Písek, 090130-1.)
date of origin: leden 2009

Filosoféma (filosofúmenon)

Ladislav Hejdánek (2009)
Filosoféma (event. filosofúmenon) lze v prvním přiblížení možná nejlépe vymezit jako to, co je třeba (nutno) myslit, ale co ještě nebylo myšleno (Heidegger tomu říká „das zu-Denkende, aber noch Ungedachte). V tom smyslu je vlastně filosofoféma, filosofúmenon totožné s mythologématem, mythologúmenem. To, co je třeba myslit, není ještě myšlenka, ale je to něco, co po myšlení volá, k myšlení vyzývá a zavazuje, co však nemůže být myšlením vytvořeno, ustaveno, co nemůže být jeho výtvorem. Platón to pochopil, a proto se pokusil toto ještě nemyšlené, jež však musí být myšleno, aniž by mohlo být myšlením ustaveno, určit jako „ideu“. Ve skutečnosti však tímto pokusem své pochopení pokazil, zkazil, zmařil, neboť z „ideje“ učinil „jsoucno“, tedy něco již jsoucího (aby to „napravil“, prohlásil, že to je „pravé jsoucno“ – a křesťanští platonici to pak zopakovali, když nejvyšší jsoucno, summum ens, ztotožnili s Bohem, a všechny ideje umístili v jeho „mysli“). Právě proti tomuto chybnému kroku metafyziků měli pravdu myslitelé starožidovští, když domýšleli nejstarší „proroky“ (a „předproroky“) v tom, že ten jediný pravý „Bůh“, který ovšem vlastně není žádným „bohem“, musí zůstávat nejen nepojmenován, ale dokonce nemyšlen, myšlenkově „neuchopován“. A právě v tomto smyslu je a zůstává (má být a má zůstávat) filosofie touhou po tomto neuchopitelném a dokonce láskou k němu, a to nejen ačkoliv, nýbrž právě protože jej nikdy nemůže mít jako „něco“ určitého (nebo „někoho“ určitého). Pomocná a provizorní „jména“ pak nemají nikdy (a ani nesmějí nikdy mít) té důležitosti, aby se jimi lidé mohli „zapřísahat“, ani aby se takovým jménům dostávalo nějaké závaznosti, nad kterou by mohlo být zřízeno nějaké „ministerstvo pravdy“ (právě tím se církev a křesťané velmi prohřešili, tak jako se tím dnes velmi prohřešují vyznavači islámu). Ale nějakého jména resp. nějakých jmen je přece jen zapotřebí užít a užívat, ovšem jen s ustavičným připomínáním, že jde o jména náhradní. Filosofie v tomto ohledu nemá žádného výsadního práva – také její pojmenování jsou a zůstávají jen pomocná a provizorní. Nicméně jeden rozdíl tu zůstává: filosof smí takového jména (takových jmen) užít v souvislostech systematických, tj. ve svých nejen principiálních, ale také soustavných, systematických reflexích, jdoucích až ke „kořenům“ – právě ke kořenům, které zůstávají tím, co má a musí být myšleno, ale co (zatím) myšlení nebylo a není.
(Písek, 091217-1.)
date of origin: prosinec 2009

Filosofémata a strategie filosofická

Ladislav Hejdánek (2007)
Filosofie si musí jako myšlenková disciplína osvojit jakousi základní systematičnost, založenou na logice. To ovšem neznamená, že by měla svůj cíl vidět ve vybudování nějakého vnitřně nerozporného (a zvenčí nenapadnutelného) „systému“ ve formě jakéhosi „obrazu světa“ či „názoru na svět“. Filosofické bádání se však bez přísných logických postupů neobejde, už také proto, že se na rozdíl od takových exaktních věd nemůže spoléhat na to, že eventuelní chyby se dříve nebo později vyjeví v případných ověřovacích zkouškách a experimentech (kde pak nutí vědce jednak k novým ověřováním, dále k revizi případných chyb v logickém argumentování, a posléze v nutných případech i k revizi předpokladů a celkových koncepcí a „paradigmat“). To je vcelku všeobecně známo a řada autorů se tím již dost důkladně zabývala. Co po mém soudu zůstávalo až dosud více méně stranou, jsou jakési „prvky“ systematického myšlení, jakási „semena“, která jsou sice schopna i vyklíčit v rozvíjející se „soustavu“, ale pouze za určitých příznivých podmínek. Zvláštní na celé věci je to, že tyto „prvky“ či „semena“ musíme považovat za do té míry „nedefinitivní“, že jich může být použito k budování různých, navzájem nejen odlišných, ale dokonce někdy vysloveně protichůdných systémů. Rozhodnout se pro jejich použití v určitých systematických souvislostech se musí ovšem řídit ještě něčím jiným než „vlastní“ povahou systému nebo „vlastní“ povahou oněch „prvků“. Je to totiž otázka myšlenkové strategie, kterou ve filosofii nikdy nelze pominout; logika sama nás nikdy nemůže dovést opravdu někam dál, kupředu, ale může jen lépe objasnit to, co tu sice je už přítomno, ale zatím jsme si to neuvědomili. Myšlení jako cesta nemůže a nesmí být nikdy redukováno na pouhou logiku. Kdybychom nějakým způsobem dokázali z myšlení zcela eliminovat strategickou stránku, zůstaly by nám jen jakési zlomky myšlenek, totiž právě ona „semena“, ony „prvky“, které je možno zapojit do různých kontextů (i když nikoli svévolně do kterýchkoli kontextů). A právě těmto zlomkům myšlenek, které ovšem mají jakousi vnitřní mohutnost se rozvíjet, budeme říkat „filosofémata“.
(Písek, 071226-3.)
date of origin: květen 2007

Filosofémata (a proto-filosofémata)

Ladislav Hejdánek (2010)
Jak se ukazuje (resp. může ukazovat – ovšem mnohem později, až když jsme už náležitě v reflexi rozvinuli filosofický způsob myšlení), jsou kdesi v „základech“ každého skutečného myšlení „nějak“ (tedy zajisté „nepředmětně“) přítomna cosi jako „proto-filosofémata“, nicméně ta zůstávají ještě dlouho potom skryta (a tedy našemu vědomí původně nepřístupna). Nepředmětná přítomnost vůbec neznamená, že tato proto-filosofémata jsou už v nějaké podobě (např. v rozvrhu) vskutku „dána“, že jsou v nějaké (byť od běžnosti odlišné) podobě již uskutečněna a tedy v tomto smyslu „skutečná“, nebo dokonce že jsou v nějakém smyslu „apriorní“, „prapůvodní“ a tedy neproměnně a pro všechny jednoznačně „platná“; to jsou všechno konstrukce a předsudky, na které nesmíme dát, ale jejichž vady musíme po důkladné analýze nahlédnout. Prvotnost či předchůdnost takových proto-filosofémat vůbec nespočívá v jejich „času a místě“ v „minulosti“, nýbrž naopak v jejich „budoucnosti“. Ve chvíli, kdy je takové proto-filosoféma „zpřítomněno“ v myšlenkovém aktu (výkonu) jakožto složka či součást jeho budosti (tedy „osvojené budoucnosti“), stává se filosofématem, které už lze v náročné reflexi začít „odkrývat“. Toto jeho „odkrývání“ však nelze oddělit (a jen nesnadno odlišit) od jeho ustavování, od jeho konstituce. Proto se leckomu v povrchním pohledu může zdát, že zdrojem filosofémat je naše subjektivita, naše myšlenková aktivita, tedy že jde vlastně o náš výmysl; prokázat mylnost takového zdání lze jen oklikou, např. přes analýzu povahy tázání nebo ještě spíš povahy tzv. „problémů“ (určitého typu). Tak jako „problém“ se nám vyjeví, ba před nás se postaví jako něco, co „máme“, ať chceme nebo nechceme, ba ať to víme nebo nevíme, tak podobně to platí i o proto-filosofématech (a mutatis mutandis, tj. již po našem aktivním myšlenkovém „zásahu“, také o filosofématech). – Možná by bylo dobré v tom vidět jistý poukaz k tomu, jak máme chápat „logos“ té či oné události, ba té či oné situace atd.
(Písek, 101101-1.)
date of origin: listopad 2010

Filosofémata a filosofie

Ladislav Hejdánek (2011)
Filosofémata mají jakoby dvojí osud: jednak musí být nějak objevena, a to je spojeno s jejich „uchopením“ v řeči, tedy s jejich vyslovením. Každé vyslovení však má či může mít tendenci se stát floskulí, frází, tj. být zakryto a tak být vlastně jakoby ztraceno. Ale nejde o ztrátu definitivní, nýbrž jen dočasnou – za zaběhanou formulí může být příslušné filosoféma ještě dlouho potom opět zaslechnuto a znovu objeveno. Je tu ovšem vždycky jeden velmi vážný problém: je to pak vskutku ono původní, kdysi ještě neobjevené filosoféma? Nemá ten „osud“, ta „historie“ na ono filosoféma přece jen nějaký vliv? Má takové ještě neobjevené a neformulované, nevyslovené filosoféma nějakou svou „identitu“, k níž se i každé pozdější „objevování“ může a dokonce snad musí vracet? Je zřejmé, že právě takto postavená otázka prozrazuje jakési předsudečné chápání oné „identity“ v tradičním předmětném smyslu: chceme uchopit i to filosoféma jako něco předmětného, tj. zvnějšku přístupného, zahlédnutelného a proto i vymezitelného (a proto bývá tak často ono filosoféma prostě zaměňováno za nějaké jeho vyslovení, vyjádření).
(Písek, 110601-1.)
date of origin: červen 2011