LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 6   >    >>
records: 30

Filosofování – způsoby

Ladislav Hejdánek (2007)
Vývoj žádné vědy sice nelze redukovat na ustavičné přidávání nových poznatků k dosavadním, ale přece jen je v každé vědě možné vypracovat jakousi základnu (platnou pro tu kterou dobu, zajisté, v dějinách dochází k významný změnám každé takové základny), kterou musí každý nový adept té disciplíny zvládnout. Každý pokrok v bádání musí s takou základnou počítat a musí z ní vycházet. Ve filosofii není nic takového možné, anebo jen ve velmi vzdálené podobě. Základním požadavkem, kterému musí být práv každý nový adept filosofie, může být hned vícero takových „základen“, a ty základny nemusí být navzájem zcela kompatibilní. Je dokonce možné, že někdo může filosoficky vycházet z jedné základny, aniž by cítil vnitřní potřebu se vyrovnat s takovou nekompatibilností, a může se spokojit jen s jakousi všeobecnou obeznámeností s růzností hlavních filosofických východisek i zaměření, aniž by se nutně musel pouštět do jejich důkladného studia. Situace je dokonce ještě komplikovanější v tom smyslu, že je možno je velmi těžko rozhodnout, co vskutku náleží do tzv. současné filosofie a co jsou je nějaké relikty filosofií starších, náležících k dobám již uplynulým. Ta nesmírná rozmanitost filosofických přístupů a dnes už velká nadprodukce nové filosofické literatury je pro jednotlivce nezvládnutelná, takže určitý výběr je naprostou nutností. A každá takový výběr, nemá-li být jen nahodilý, se musí řídit nějakými zásadami, které jsou neoddělitelné od vlastních filosofických pozic. Kdo takové pevné vlastní pozice nemá, tomu chybí měřítko, pro smysluplnou a také efektivní selekci nezbytné. Každý filosof si vybírá druhé filosofy podle toho, jak ho dokáží inspirovat k jeho vlastnímu myšlení (což nemusí nutně znamenat, že půjde v jejich stopách – inspirací může být pro filosofa i myslitel, které jej provokuje s třeba i odpuzuje – důležité je, aby se to dělo na patřičné úrovni). A ještě jedna věc je velmi důležitá: jinak čte druhé autory filosof-tvůrce, jinak filosof-interpret. Interpret musí být vůči druhému mysliteli, jímž se důkladně zabývá, co nejblíže, musí mu pozorně naslouchat (pozorně jej číst), musí své vlastní myšlení krotit a brzdit, musí se „svému“ mysliteli jakoby odevzdat, být mu práv, vykládat jej co možná jím samým. To vše filosof-tvůrce nových pojetí dělat a respektovat nemusí, protože on u druhých myslitelů hledá jen to, co může k vlastní myšlenkové práci nějak použít, zužitkovat to jako materiál k vlastní stavbě, nikoli k restitucím jiných, cizích myšlenkových koncepcí.
(Písek, 071226-2.)
date of origin: květen 2007

Filosofování – jak číst

Ladislav Hejdánek (2012)
Možnosti člověka jsou velmi omezené, a to platí tím spíš pro filosofa. Nemůže číst všechno, ale musí si vybírat. Přitom velice na jeho výběru záleží. Proč vlastně má a dokonce musí filosof hodně číst a proč si navzdory tomu musí vždycky vybírat a něco nechávat stranou? To se rozhoduje podle toho, chce-li sám aktivně filosofovat (a tak nacházet své místo v univerzu) nebo chce-li poznávat myšlení jiných filosofů. Pochopitelně to nelze stavět prostě jen tak proti sobě, neboť každý filosof musí dělat obojí; jde o to, co má převažovat. Filosof, který aktivně filosofuje, musí své myšlení integrovat svým vlastním způsobem a nemůže se dost dobře opírat o jiného myslitele (nebo jiné myslitele, to ještě méně); určitou, ale do jisté míry problematickou kombinaci může představovat filosof, který se o svého (zvoleného) učitele sice opírá, ale jako o základnu pro své vlastní filosofování (v takovém případě jej započteme do určité školy, k určitému směru apod.). To je ovšem pozice (či spíše cesta), která se vyznačuje nesčetnými nedůslednostmi a kompromisy, a proto ji můžeme považovat jen za něco přechodného a ne dost důsledně proveditelného. Pak jsou tu tzv. historikové filosofie (resp. filosofů), kterým nejde o budování vlastní filosofie, nýbrž o co nejusilovnější proniká do myšlení jiných myslitelů (nejlépe ovšem jiného myslitele, a leda některých jeho následovníků či přívrženců). V obou těchto případech je výběr na tom, kdo se touto cestou vydá; že to vždycky znamená omezení na určité myslitele nebo na určitou poněkud po povrchu jdoucí tématiku a problematiku, je zřejmé. A pak tu jsou ti skuteční filosofové, jimž nejde o to, pronikat do myšlení jiných, nýbrž číst je především kvůli inspiraci a zčásti kvůli vylepšení vlastních myšlenkových prostředků. V takovém případě ovšem výběr četby jiných myslitelů nelze dost dobře ani doporučovat, a tím méně stanovovat dopředu. Inspirace může přijít odkudkoli, dokonce možná spíše od myslitelů, s nimiž čtoucí filosof silně nesouhlasí, než od těch, kterým je naopak blízký. Nebezpečí při čtení a studování blízkých a příbuzných myslitelů spočívá obecně v malé rezistenci vůči jejich cestě, která funguje jako vyjeté koleje a svádí filosofa ke krokům, které jej vlastně odvádějí od jeho vlastní cesty (pokud nějakou má). Takže takový myslitel, kterého bychom z našeho hlediska považovali za „opravdového filosofa“, si může svou inspiraci jednak vybírat jakkoli, a třeba dokonce zcela nahodile nechat na sebe zapůsobit nejen nějakým velkým, ale třeba docela zapomínaným nebo opomíjeným myslitelem, ba dokonce nějakou nahodilou formulací někoho, kde mezi filosofy vůbec nenáleží. A zejména – to bývá asi případ nejčastější – může se inspirovat i myslitelem sobě blízkým (tedy filosofem), ale na těch místech, která unikají většině jiných čtenářů, dokonce i jiných filosofů, neboť se jaksi vymykají obrazu, který si ta či ona doba o takovém filosofovi dělá nebo udělala.
(Písek, 121102-1.)
date of origin: listopad 2012

Filosofování „opravdové“

Ladislav Hejdánek (2012)
Ve filosofii je naprosto nezbytné pracovat „experimentálně“, tj. zkoušet nosnost nových „nápadů“. Bez nových nápadů se každá filosofie redukuje na pouhé komentování nápadů jiných myslitelů, eventuelně celých jejich myšlenkových staveb – pojetí, koncepcí, teorií, atd. Úsilí tzv. historiků filosofie může mít smysl, pokud je (ať už osobně nebo týmově) spjato s určitou koncepcí, která dovoluje odlišit důležité od málo významného, zejména však centrální od periferního. Takového rozlišení však je málokdo opravdu schopen, neboť to předpokládá dokonalé zvládnutí celé myšlenkové stavby určitého myslitele. To je však nejen nesnadné, ale je to možné pouze za předpokladu, že jde o myslitele velkého, o mocného ducha, který byl s to svůj systematický úkol náležitě zvládnout. A dokonce i tam je věc znesnadněna tím, že taková stavba se táhne určitou dobu, během které dochází k dalším změnám v autorově myšlení. A kromě toho nejeden velký myslitel se v průběhu svého života (a myšlení) změnil i podstatně, radikálně; jak v tom nají personální identitu? A tak dále, a tak podobně. Ostatně právě to přílišné soustředění na jednoho myslitele, na jednu myslitelskou osobnost má své negativní důsledky – totiž je pak nesnadné takovému filosofovi dostatečně porozumět v jeho vztahu jak k některým důležitým současníkům, tak také k předchůdcům, neboť na to nezbývá dost času a energie. Takže onen údajně „historický“ interes nutně nechává interpreta někde na pomezí autentické filosofie a tak zvané „faktické“ historie. Skutečné, opravdové filosofování vlastně nemůže než omezit resp. stále omezovat svůj zájem o „fakticitu“ na cosi jen pomocného, tj. jako na cestu k uchopení určitých témat, určitých problémů nebo i jejich větších okruhů (a to už s opatrností), a to témat či problémů autorsky resp.“svémocně“ uchopených a důkladně analyzovaných, a vlastně bytostně nezávislých na jiných autorech a dějinách jejich myšlení.
(Písek, 120527-3.)
date of origin: květen 2012

Filosofování a „úvody“

Ladislav Hejdánek (1990-99?)
Jste-li na dovolené v místech, kde jste ještě nikdy nebyli, a chystáte-li se jít na větší výlet nebo dokonce túru, prostudujete si nejprve mapu. Tak se můžete předem připravit na různá překvapení a můžete si také najít nejvhodnější trasu. Aby vám mapa mohla být užitečná, musíte mít předem nějaké zkušenosti nejenom s tím, jak číst v mapě, ale také s výlety a s cestováním. Kdo nikdy neabsolvoval túru neznámým terénem, tomu mapa mnoho nepomůže, i když si ji vezme s sebou a má ji stále po ruce. Úvody do filosofie bývají často psány tak, že se pokoušejí Vám objasnit význam značek na mapě, ale mna výlet vás nevezmou. Filosofovat však znamená cestovat; úvody do filosofie v nejlepším případě mluví o cestování, a tak to jsou spíše úvody do mluvení o filosofii, ale nikoliv úvody do filosofického cestování. Mohli bychom také říci, že místo jazykové učebnice vám dávají do ruky příruční slovník.
Mapy i slovníky jsou nepochybně užitečné, ale cestovat ani rozmlouvat se jenom jejich pomocí nenaučíte. Tak jako se od sebe liší úvod do čtení map od předávání zkušeností v praktickém cestování, bude se lišit povídání o filosofii od prvních kroků opravdového filosofického myšlení. Zároveň si však musíme být vědomi toho, že mapa nám nikdy neříká, kam máme jít, zatímco při výletě se musíme rozhodnout pouze pro jednu z možností. Mapa vám poskytuje přehled celého terénu, ale skutečné filosofování je vždycky pouze konkrétní cesta. Ve filosofii si zajisté můžete zvolit různé směry, ale nemůžete jít všemi zároveň. Uvádět do filosofování lze tedy jen tak, že dáme vždycky jedné cestě přednost před ostatními. Ale čemu se kdo naučí na jednom výletu, může se mu hodit i při jiných příležitostech.
Každé přirovnání v něčem kulhá. Abychom si mohli vyjasnit, v který bodech kulhá právě toto přirovnání, musíme se vydat na cestu, přesněji řečeno na několik výletů. Tato knížka je určena těm, kdo chtějí sami filosoficky cestovat; chce-li kdo zůstat tam, kde je, a jenom si číst v cestopise, tj. v povídání o tom, jak jiní lidé cestovali a cestují, musí se obrátit jinam. A protože půjde o první výlety, nebudou to cesty vyčerpávající. Nikdo se nemusí bát, že bude vyčerpán, ale nikdo se nesmí ani zlobit, že nevyčerpáme vše. Smyslem všech úvodů je umožnit nějak začít. Jakmile začnete sami cestovat, necháte všechny úvody do cestování za sebou; pokud se k nim vrátíte, budete mít pro to už docela jiné motivy a budete je už také docela jinak číst.
Filosofie je záležitostí myšlení, ale nemůže být na pouhé myšlení redukována; nemůže být redukována na pouhé promlouvání, jak to chápou někteří dnešní filosofové. Také filosofickou cestu musí podniknout někdo, kdo je něčím víc než „myslící věcí“; a musí ji podniknout někde, v nějakém terénu, který si nemůže pouze vymýšlet, i když to je třeba jen terén myšlenek (a ono nikdy nejde jen o terén myšlenek). Každý filosof se proto musí zabývat také sám sebou (poznávat sám sebe a napravovat sám sebe), ...
(Další pokračování chybí; psáno asi jako předmluva k připravovanému „Úvodu“; Přepsáno ze zachovaných několika kopií pouhých dvou stran.)
date of origin: červen 2014

Filosofování a četba

Ladislav Hejdánek (2005)
Všechny nové myšlenky se rodí z myšlenek starých, ale docela jinak, než jak se všechny organismy rodí ze svých předků a posléze rodičů. Každá nová myšlenka (téměř každá) začíná tím, že se pokouší o něco, co vypadá jako popření nějaké myšlenky staré. Popření nikoli ve smyslu odmítnutí a odhození, nýbrž naopak ve smyslu uchopení něčeho, co vlastně uchopit nelze; nemůžete přece „uchopit“ něco, co tu před vámi není. Před vámi jsou nějaká písmena, nějaké řádky, ale slova a jejich smysl si musíte vymyslet sami; nebo k vám doléhají nějaké zvuky, ale porozumět jim jako nějakému ústnímu sdělení, to vyžaduje nejen vaši pozornost a chuť tomu porozumět, ale také schopnost si vymyslet to, co chtěl promlouvající říci. Proto také naslouchání výkladu nějakého myslitele nebo pozorné čtení jeho textu začíná tím, že se pokoušíte ze zvuků nebo napsaných nebo tištěných znaků dospět k tomu, co nejsou ani zvuky ani znaky, ale co je nějak „za nimi“ či „pod nimi“ (také se někdy říká „mezi nimi“, ale to není zrovna nejlepší způsob, i když ho někdo použije pro celé řádky). Ty zvuky nebo ty znaky, ta psaná nebo tištěná písmena jen slouží k tomu, aby vás vedla jinam, tedy nikoli k sobě, ale k významům, k smyslu toho, co autor mínil. A to není ani slyšet, ani vidět – tomu musíte porozumět, to se musíte pokusit pochopit, a to nejde jinak, než že to znovu vymyslíte. Slyšené nebo přečtené vás vede k tomu, abyste si vymýšleli spoustu nových věcí, na které byste jinak nejspíš nepřišli, které by vás pravděpodobně nikdy nenapadly a s kterými by se jinak vaše vlastní myšlenky asi minuly. Jenže na tom všem je nejdůležitější to, že se s žádnou cizí myšlenkou nikdy nemůžete setkat tak, že ji máte prostě před sebou, nýbrž jen tak, že si ji sami vymyslíte (ovšem nějak inspirováni a navedeni, ale to na věci nic nemění). Důležitost četby filosofických textů je proto mimořádně důležitá; ale tak, jako text může řádně přečíst jen ten, kdo číst umí (a kdo zná jazyk toho textu a mnoho různých konotací jednotlivých slov atd. atd.), tak může náležitě přečíst filosofický text jen ten, kdo je schopen filosoficky myslit, a to znamená také: kdo je i filosoficky připraven to s porozuměním přečíst. Takže tu první formulaci musíme brát trochu s rezervou: nové myšlenky se mohou rodit jen za předpokladu, že znáte myšlenky staré, ale se starými myšlenkami se můžete opravdu setkat, jen když máte nějaké myšlenky vlastní. A protože ty vlastní myšlenky bývají většinou odněkud zaslechnuté, velmi často se pak ukáže, že ty vaše vlastní myšlenky vlastně vůbec nejsou vaše vlastní, ale že je měli na mysli už mnozí lidé před vámi. Ale ty staré myšlenky, které – jak se říká – k vám dolehli, aniž víte jak, jste si přece jenom museli vymyslet nejprve sami, tak říkajíc na zkoušku, abyste je teprve později mohli opravovat a domýšlet. (Písek, 050709-1.)
date of origin: červenec 2005