LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 2   >    >>
records: 6

Zrod bytosti (živé)

Ladislav Hejdánek (2006)
Přicházíme-li k okamžiku, kdy se rodí (tj. vzniká) živá bytost jakéhokoli druhu, jakoby zvnějšku a ergo s nezbytným odstupem, a nejsme-li již předem nějak „poučeni“ a „instruováni“, tedy bez „teoretických“ předsudků (převzatých z tradice a doby), přímo před očima můžeme sledovat, jak se tu objevuje nová bytost, která tu až dosud nebyla, ale která se nějakým způsobem zrodila, a která právě při tomto svém zrodu byla obdařena určitými vlastnostmi, z nichž některé se proměňují rychleji a jiné pomaleji, ale vždycky tak, že můžeme pozorovat kontinuitu těchto proměn. Právě díky této kontinuitě, která má svůj počátek (a po určité době, kdy změny probíhají, také svůj konec), mluvíme o zrodu, a to o zrodu jednotlivé živé bytosti. Každá živá bytost už od samého svého zrodu je vázána na nějaké pozůstatky minulosti, které k ní původně nenáleží (neboť ona předtím ještě nevznikla), ale které si právě svým vznikem resp. při svém vzniku musí nějak osvojit, musí jich využít k tomu, aby se stala konkrétní živou bytostí právě toho určitého druhu. Nikdy tyto pozůstatky pro ni nejsou a nemohou být pouhým mrtvým materiálem (přinejmenším nikoli všechny), a ani ona pro ně pro všechny nemůže být jen něčím vnějším, cizím a cizorodým. Některé z těchto reliktů už musí být pro ono osvojení předem nějak připraveny, ale aniž by tím již mohly být považovány za součást nebo složku oné vznikající živé bytosti. Přechod od oněch předem jakoby připravených pozůstatků něčeho již minulého (nebo přinejmenším vznikající bytostí už neosvojovaného a nepřivlastňovaného) k nové, nově vznikající, tj. právě se rodící bytosti je nám dosud poněkud záhadnou událostí; záhadnost tu je ovšem pouze zdánlivá nebo aspoň relativní, protože je odvislá od jistých našich předsudků a předpojetí (např. že všechno má docela určitou příčinu nebo soubor příčin, takže je jejím resp. jejich následkem, což znamená, že vlastně nic skutečně nového nemůže vzniknout, tj. že tato údajná „novost“ je pouze zdánlivá; apod. – jde o předsudek, který se klasickým způsobem objevil ve starém Řecku zejména v teorii tzv. atomistů, ale který měl obrovský vliv na evropské myšlení, zejména od počátku nové doby). Pro překonání těchto předsudků a předpojetí má základní důležitost rozlišování mezi vznikem hromady a „vznikem“ vnitřně integrované bytosti (živé, ale třeba také před-živé), která má charakter celku (nejen v prostoru, ale také a především v čase). Tomuto druhu vzniku pak říkáme „zrod“. To, co je k takovému zrodu nezbytné v oné zmíněné „připravenosti“ pozůstatků (reliktů), bývá nazýváno „zárodkem“, ale ve smyslu nepříliš vymezeném (někdy je zárodek považován již za počátek nějaké nové bytosti a tedy za její součást; pak by bylo nutno zvolit jiný termín, např. před-zárodek nebo podobně).
(Písek, 061209-1.)
date of origin: prosinec 2006

Člověk a budoucnost | „Výzvy“ a budoucnost | Zrod a vývoj | Lidská práva

Ladislav Hejdánek (1979)
Velmi pochybná je především představa, že se dítě rodí jako člověk. Dokonce sama zoologie označuje člověka jako Homo sapiens; narozené dítě však má daleko k tomu, aby bylo „sapiens“, tj. moudré, rozumné, vědoucí. Člověk se vyznačuje schopností mluvit; dítě se rodí jako nemluvně. Člověk na rozdíl ode všech ostatních živočichů umí vyrábět; dítě se tomu musí velmi dlouho učit. Dítě se proto jako člověk nerodí, nýbrž člověkem se teprve postupně stává. Z toho ovšem nevyplývá, že bychom čerstvě narozené dítě nebo lidské embryo nemuseli považovat za člověka; změněný přístup k těmto otázkám nás totiž dovede k závěru, že člověk není to, co „jest“, nýbrž především to, co „bude“, čím se stane. Respekt k druhému člověku je převážně respektem k jeho budoucnosti. Lidské embryo je povoláno, aby se narodilo; a člověk je povolán, aby se stal kulturní a duchovní bytostí; a jako takováto bytost je povolán k pravdě, spravedlnosti a lásce. Tak zvaná lidská práva nejsou ničím „přirozeným“ v tom smyslu, že by jimi bylo lidské mládě nějak vybaveno při narození, ale jsou to ve skutečnosti závazky druhých lidí a celé společnosti. Rodiče jsou zavázáni napomáhat tomu, aby se jejich dítě narodilo, mají závazek mu vytvořit domov, společnost je zavázána poskytnout mu v rámci svých možností veškerou výuku, veškeré vzdělání, veškerou výchovu, tj. uvádění do mravního, kulturního, myšlenkového a duchovního života doby, a to v největší možné šíři a hloubce, pouze v závislosti na jeho individuálních možnostech a schopnostech. „Lidská“ společnost bude ve skutečnosti nelidská do té doby, dokud bude docházet k umělým interrupcím, dokud děti budou hynout hladem po potravinách, po teple domova a po lásce, dokud bude mladým lidem z rasových, náboženských či politických důvodů bráněno v přístupu k plnému vzdělání, jehož jsou schopni, a dokud talentovaným, kvalifikovaným lidem bude znemožňováno, aby dělali to nejlepší, co dovedou a co chtějí dělat. To všechno ukazuje, že člověk se nejenom člověkem nerodí, nýbrž stává, ale že se jím nestává nějakým vnitřním vývojem a dospíváním, nýbrž teprve ve vztahu k druhým lidem – a především ve vztahu k těm, kteří jsou slabí a kterým je maximálně zapotřebí pomoci těch druhých, kteří na tom jsou lépe. Člověk se nestává člověkem tím, že rozvíjí své schopnosti a tedy sebe samotného, nýbrž že je schopen odpovědět na výzvu, která jej oslovuje v každém slabém, utištěním, ponižovaném a ohrožovaném bližním.
(Svět, v němž žijeme, původně Svazky pro dialog, č. 2, Praha 1979, otištěno in: 7906, – Mezi řádky – Entre les lignes, Praha 1999, str. 121 – 33.)
date of origin: září 2002

Zrod (vznik narozením) | Počátek | Změna

Hugo od sv. Viktora (†1141)
Rozum: Bylo by zdlouhavé marnost tohoto světa ukazovat jednotlivě. Věz ale, že z toho všeho, co vidíš, není nic trvalé, nýbrž že všechno pomíjí a vrací se tam, odkud vzešlo. Tak jako všechny věci mají svůj počátek, tak mají i konec, jen každá jinak běží a nestejně dospívají do cíle, jedny se zrodily nedávno, jiné už dávno zapadly, jiné právě procházejí středem, jiné vzcházejí, aby je vystřídaly, ale všechny stejně uplývají a míří do jednoho místa. Ty veliká řeko, kam se ženeš? Z malého počátku, z nepatrného pramene vyvěráš, z drobné žíly tryskáš. Běžíš a rosteš, padáš a ztrácíš se v zemi. Běžíš, leč dolů, rosteš, ale k zániku, přicházíš a míjíš, rozléváš se a ztrácíš. Jsi žíla, která nevyschne, běh, který nespočine, jícen, který se nenasytí. Všecko smrtelné, cokoli narozením vzchází, to nenasytná smrt zase pohltí. Požírá, strhává, pohlcuje – a nikdy nepřestane. Přítomné stále pomíjí a stále nastupuje budoucí, a protože se tak stále střídají, zdá se člověku, že je to trvalý stav. Neboť oči smrtelníků jsou přitlačené a nevidí běh veškerenstva, ulpívají na maličkostech věcí a nepozorují, co se děje v celku.
(O marnosti světa, in: – Mistr Eckhart a středověká mystika, Praha 22000, s. 95.)
date of origin: březen 2001

Buňka a svět | Zrod - příprava | Buňka - počátky

Pierre Teilhard de Chardin ()
.. Ale tak jako každé jiné věci na světě, lze i buňce porozumět (to jest zařadit ji do koherentního systému vesmíru) jen tak, že ji zasadíme mezi budoucnost a minulost, do nějaké evoluční linie. Mnoho jsme se zabývali jejími diferenciacemi, jejím rozvojem. Teď však bude třeba soustředit zkoumání na její počátky, to jest na kořeny, jimiž tkví v neorganickém, chceme-li skutečně postihnout pravou podstatu její novosti.
V rozporu s tím, čemu nás zkušenost naučila ve všech ostatních oblastech, jsme si příliš zvykli, anebo jsme se jen smířili s tím, že buňku vidíme jako předmět, který nemá předchůdce. Podívejme se, čím se stane, budeme-li s ní zacházet jak se patří, jako s věcí zároveň dlouho připravenou i hluboce původní, to jest jako s věcí, která se zrodila.
(6663, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, str. 70.)
date of origin: leden 2004

Zrod a život | Život a jeho zrod

Ladislav Hejdánek (2010)
Přísně vzato není (a nemůže být) „zrod“ jakékoli pravé události počátkem jejího „života“, ale musí jejímu životu nutně předcházet. To neplatí jen pro živé bytosti, kde to je (nebo by mělo být) samozřejmé. Jde totiž o to, že předtím než nějaká událost startuje ve výkonu svého „bytí“, musí „být-tu“, aby vůbec mělo co startovat: každá pravá událost tedy začíná tak, že „ještě není“. A toto „ještě-není“ se nejprve musí stát jejím vlastním „ještě není“, neboť teprve takto určité a již přivlastněné „ještě-není“ se může stávat konkrétním „již-je“ či lépe „již se děje“. Nicméně nezbytným „předpokladem“ (možná lépe složkou, součástí – i to by však zavádělo – či současným, ve stejném čase se odehrávajícím spolu-děním) jakéhokoli aktivního přivlastnění je subjekt, bez něhož není žádná akce možná (resp. není akcí a nemůže se stát akcí). Je to však v tomto případě nutně subjekt „in statu nascendi“, tj. subjekt, který se ještě nemohl spoluustavit, který se nemohl spolu-podílet na svém (plném) ustavení a dalším rozvoji (který nemůže a nesmí být prostě ztotožňován s vývojem a rozvojem příslušné události jako celku, již také proto – právě v této souvislosti – že „tu“ musí být ještě před startem událostného dění). Můžeme proto právem hovořit o „zrodu“ jakéhosi „proto-subjektu“, jenž se od počátku musí podílet na dění události, která si ještě svůj subjekt nemohla ustavit (a předat mu tak některé své „pravomoci“ a „funkce“. A právě o tomto „proto-subjektu“ platí, že mu je svěřena či darována „víra“, a tzo zcela zvláštním způsobem. Je mu „darována“, ale jako by to byl jeho vlastní „akt“, jeho vlastní „výkon“: jeho akt či výkon u toho sice je nepochybně nezbytný, ale pouze jako akt přijetí, akceptace, ba víc: jako převzetí úkolu a poslání, ale tento úkol a toto poslání je už původně adresováno jemu, jako by už opravdu „byl tu“ (ačkoli není). Prostě a dobře se tu setkáváme s nemalými potížemi, jak to vyjádřit, protože se nám do cesty ustavičně staví naše návyky jazykové i myšlenkové, zatížené onou stále ještě převládající tendencí vše zpředmětňovat a od sebe izolovat.
(Písek, 100501-1.)
date of origin: květen 2010