LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Život (přírodní) a lidé

Božena Komárková (1942)
Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997,
s. 37-8.)
date of origin: duben 2014

Život (přírodní) a lidé

Božena Komárková (1942)
Prší již několik dní. Z ordinace, kam chodím ozařovat svou hnisavou rýmu, vidím za prádelnou několik stromů. Jeden z nich je bříza, křehce a měkce nadýchnutá mladou zelení a vítr ji ohýbá ve vláčném rytmu. Je to krásné. Už třetí rok jsem neviděla strom ohnutý ve větru. Vedle je kaštan, s vehemencí rozvíjející své listy do husté koruny v nedočkavé a prudké touze po životě co nejhutnějším. A za mladou krásou těch stromů se zase černají vězeňské zdi. Také kus nebe je vidět nade stromy. Těžká, teplá mračna, od nichž se odráží zeleň ještě zelenější a na chvíli to všecko ozářilo slunce.
Jak unesu všecku krásu na světě, až se do něho vrátím? Jak unesu svůj život? Bude to lepší život? Bude v něm více skromnosti a ohledu k ostatním lidem?
Nemyslím v první řadě na lidi v představě návratu. Myslím na vonící zemi a mladou zeleň na pozadí těžkých teplých mračen, život nedočkavě a dychtivě zářící a ptačí píseň se vším steskem touhy, pro kterou tato zem nepřinese naplnění. Na všecku tu krásu, v níž by chtěl člověk utonout v zapomnění a ztotožnění, a z níž mu přece srdce jenom svírá stesk po něčem jiném, čeho je jenom symbolem a ne naplněním. Ta křehká krása mladých bříz, ona zvoucí dálka za Předklášteřím, k níž jsem hledívala ze Sekery, mlčelivé olše tonoucí v parách mezi Oslavou a Jihlavkou, za nimiž klesalo slunce do tichých lesů, černé borovice na pozadí mrazivého nebe tam nahoře nad Čregovem, jeřáb ohnutý v podzimním větru na stráni za Opatovicemi, bronzová mračná západu, /38/ kreslící apokalyptické obrazy, to všecko je jen slibem nevyslovitelného a nepředstavitelného a přece tolik žádaného!
A přece! V tom kraji, kde mlčí tiché olše v modravých parách, k nimž jsem ve svých představách vždy promítala stejně mlčící postavu vozataje lidu Páně, procházející stezkami těchto olšových hájů na pomezí všech tří řek, ve městě, kde tento muž vyryl vyznání, že země jest vyhnanství a vlastí nebe a svůj věčný smysl má jen láska k Bohu, člověk přece vztahuje své žádající ruce, aby přijal pozemské! –
(Vratislavský deník, 16.5.1942, in: 7680, Lidská práva, Heršpice 1997, s. 37-8.)
date of origin: duben 2000