LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Víra a „život věčný | Život věčný a víra | Budoucnost a víra

Jan Patočka (1947–52)
Budoucnostní pojetí je možné toliko jakožto víra. Víra je však víra, že žádné rozhodnutí není ještě poslední a neodvolatelné. Víra je podstatně víra v život. Víra v život je podstatně víra v život věčný.
Rozumí se, že věčný život není prostě život do nekonečna pokračující – „víra“ v takové pokračování je pouhým příslušenstvím mytického světa, je stálý opakováním toho, co již jest či co bylo. Věčné trvání věří ve zvláštní virtus a právo toho, co již bylo, v právo toho, co bylo, aby se opakovalo. Naproti tomu budoucnostní pojetí věří v důležitost a nutno rušení toho, co „jest“, v jeho otřesitelnost tím, čeho „není“.
V souvislosti s tím je víra zároveň v život (věčný) a vírou v to, čeho (v přítomnostním smyslu) „není“.
(Studie o času II, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 647.)
date of origin: duben 2013

Svět životní (Lebenswelt) | Životní svět (Lebenswelt)

Jan Patočka (1969)
(= svět našeho života)
Domnívám se, že řešení zde přináší Husserlův pojem životního světa. V čem původně žijeme, není „svět o sobě*“, k němuž se dopracováváme obtížným procesem postupného vyřazování všeho „anthropomorfismu“, nýbrž životní svět, jehož sysl je ustavičně zpracováván a obohacován „anonymními“ funkcemi života. Tyto funkce jsou anonymní, protože máme před sebou ustavičně jejich výsledky bez odesilatele. Předmětem života není původně život sám, nýbrž svět životem osmyslovaný, zpracovávaný, oduševňovaný, svět jako ustavičná ozvěna (v níž také slyšíme vlastní hlas zvenčí, zdálky).V životní praxi, která se především stará o věci v jejich samostatnosti, nás tato ozvěnovitost nezajímá: běží v ní o to, dojít včas na pracoviště, přiložit správně do kotle, provádět správně úkony na soustruhu atd.Ozvěnovitost světa však ustavičně odhaluje a ukazuje spisovatel – básník. Proto smysl nedoplňuje, nedotváří, nevkládá, nýbrž prajednoduše jej sbírá a odhaluje. Nečiní to tak jako reflektující filosof, který od smysluplného světa jde zpátky až k subjektivitě, jejímž je tento smysl výkonem,, nýbrž ponechává anonymitu anonymitou, pouze zdůrazňuje její výsledky, „oduševnění“ světa, které se ustavičně odehrává nově a jež není nikdy u konce. …
(Spisovatel a jeho věc, in: 3586, O smysl dneška, Praha 1969, str. 81.)
date of origin: květen 2001

Člověk a jeho život | Odcizení a pravost | Život pravý a odcizený

Jan Patočka (19..)
Který je však život, který se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že se věci jeví jinak, než jsou, spočívá v tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jak je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší“, „přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto /24/ hledisko „volby“, decizionismus, je vždy již falešný, objektivovaný, a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje“ se, a mezi ulehčováním a útěkem. Skutečnost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jiné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(Je technická civilizace úpadková, a proč? in: 5317, Jan Patočka – osobnost a dílo, Index, Köln 1980, str. 23-24.)
date of origin: duben 2012

Život pravý a odcizený | Odcizení a pravost | Člověk a jeho život

Jan Patočka (1975)
Který je však život, jenž se sám mrzačí tam, kde na pohled je plný a bohatý? Odpověď musí být přímo v otázce.
Co je lidský život, má-li být něco takového možné – aby byl ve skutečnosti něco jiného, než čím se sobě samotnému na pohled zdá, jeví? Že věci se jeví jinak, než jsou, spočívá na tom, že se ukazují vždy jednostranně, v distanci, v perspektivě, a následkem toho mohou přijímat vzezření společné jim s jinými. Že my sami se jevíme sobě jinak, než jsme, musí však spočívat na jiném základě. Sobě sám není člověk cizí, jako je mu cizí věc a její způsob být: člověk je sám sebou. Má-li se sobě jevit jinak, musí se sobě odcizit, a toto odcizování musí náležet k němu, být založeno v jeho vlastním způsobu, jak být. Člověk je tedy tak, že odcizování je mu nějak „milejší, přirozenější“ než vlastní bytí. Vlastní bytí není nikdy samozřejmé, nýbrž vždy výkon. V tomto smyslu lze však říci, že nakonec i odcizování je výkon, je to „ulehčení“, je to nikoli „přirozená“ lehkost, nýbrž výsledek jistého „aktu“.
Člověk nemůže být v samozřejmosti mimolidských jsoucen, musí svůj život konat, nést, musí s ním „být hotov“, „vyrovnat se s ním“. Pak to vypadá, jako by byl vždy mezi dvěma možnostmi, které jsou ekvivalentní. Tak tomu však není. Odcizení znamená, že není ekvivalence, nýbrž jen jeden z životů možných je ten „pravý“, vlastní, nezastupitelný, jen námi vykonavatelný v tom smyslu, že jej vskutku neseme, že jsme s jeho tíží ztotožněni – kdežto druhý je uhýbání, útěk, uchýlení do nepravosti a ulehčení. Proto hledisko „volby“, decisionismus, je vždy již falešný, objektivovaný a objektivistický pohled zvenčí. Skutečný „pohled“ je non-ekvivalence, pro kterou je bytostný rozdíl mezi odpovědností, která nese a „exponuje se“, a ulehčováním a útěkem. Skuteč/108/nost lidského života nepřipouští proto pohled zvenčí, pohled „nezaujatého diváka“.
Je třeba ještě jedné distinkce vedle této distinkce mezi pravým a nepravým.
...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 107-08.)
date of origin: září 2014