Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2010)

Přísně vzato není (a nemůže být) „zrod“ jakékoli pravé události počátkem jejího „života“, ale musí jejímu životu nutně předcházet. To neplatí jen pro živé bytosti, kde to je (nebo by mělo být) samozřejmé. Jde totiž o to, že předtím než nějaká událost startuje ve výkonu svého „bytí“, musí „být-tu“, aby vůbec mělo co startovat: každá pravá událost tedy začíná tak, že „ještě není“. A toto „ještě-není“ se nejprve musí stát jejím vlastním „ještě není“, neboť teprve takto určité a již přivlastněné „ještě-není“ se může stávat konkrétním „již-je“ či lépe „již se děje“. Nicméně nezbytným „předpokladem“ (možná lépe složkou, součástí – i to by však zavádělo – či současným, ve stejném čase se odehrávajícím spolu-děním) jakéhokoli aktivního přivlastnění je subjekt, bez něhož není žádná akce možná (resp. není akcí a nemůže se stát akcí). Je to však v tomto případě nutně subjekt „in statu nascendi“, tj. subjekt, který se ještě nemohl spoluustavit, který se nemohl spolu-podílet na svém (plném) ustavení a dalším rozvoji (který nemůže a nesmí být prostě ztotožňován s vývojem a rozvojem příslušné události jako celku, již také proto – právě v této souvislosti – že „tu“ musí být ještě před startem událostného dění). Můžeme proto právem hovořit o „zrodu“ jakéhosi „proto-subjektu“, jenž se od počátku musí podílet na dění události, která si ještě svůj subjekt nemohla ustavit (a předat mu tak některé své „pravomoci“ a „funkce“. A právě o tomto „proto-subjektu“ platí, že mu je svěřena či darována „víra“, a tzo zcela zvláštním způsobem. Je mu „darována“, ale jako by to byl jeho vlastní „akt“, jeho vlastní „výkon“: jeho akt či výkon u toho sice je nepochybně nezbytný, ale pouze jako akt přijetí, akceptace, ba víc: jako převzetí úkolu a poslání, ale tento úkol a toto poslání je už původně adresováno jemu, jako by už opravdu „byl tu“ (ačkoli není). Prostě a dobře se tu setkáváme s nemalými potížemi, jak to vyjádřit, protože se nám do cesty ustavičně staví naše návyky jazykové i myšlenkové, zatížené onou stále ještě převládající tendencí vše zpředmětňovat a od sebe izolovat.
(Písek, 100501-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Jak lze porozumět smyslu života, když víme o jeho smrtelnosti? Je smrt zpochybněním života? Ricoeur ve svých rozhovorech (7939, s. 125) uvádí, že „se nechtěl nechat rozdrtit problémem smrti“, že „chtěl ... potvrdit oprávněnost tématu zrození“ (po smrti svého syna a krátce na to po smrti přítele Mircey Eliada). (Stojí mimochodem za pozornost, že tu Ricoeur mluví ne o zrození a smrti, ale o problému smrti a o tématu zrození; ale snad to není třeba přetěžovat.) Je smrti vskutku něčím, co bytostně ohrožuje oprávněnost a smysl zrození a života? Nikdy jsem to tak necítil; zajisté, smrt blízkého člověka je velká ztráta – pro nás, neboť to jsme my, kdo ztrácíme příbuzného nebo přítele či dobrého známého. A nepochybně je smrt ničivá tam, kde končí mladý život, který ještě ani neměl čas se rozvinout; taková smrt je zásahem takříkajíc neorganickým, nelogickým, zkrátka zásahem „proti“ životu samému. Ale to přece neplatí o každé smrti, a zejména to neplatí o tom, jak je smrt bytostně spjata s životem. Život je smrtelný; představa nesmrtelnosti (byť připisované bohům) je falešná, scestná. Smysl života je přece v jeho konečnosti a tím jedinečnosti a neopakovatelnosti. Ničí život není a nemůže být totožný s kterýmkoli život jiným; a podmínkou této svéráznosti, svébytnosti a jedinečnosti každého života je právě to, že má vymezenou lhůtu, po níž končí. Smrt, která zasáhne do průběhu života ještě předtím, než tato lhůta vyprší, je – jak říkáme – „nepřirozená“, je násilná, protože přerušuje život předčasně – a proto není jeho závěrem, jeho vyústěním nebo spíše dokončením. To vše je jen dokladem nebo průvodním znakem toho, že život není jen k tomu, aby byl prožíván, nýbrž aby se nějak podílel na něčem, co jednotlivý život přesahuje. A podílet se na něčem takovém samozřejmě zahrnuje to, že se spolupodílí, tj. že se na tom podílejí i jiné, neméně jedinečné životy. To, co platí o myšlení, totiž že se vyznačuje intencionalitou, tj. že každá myšlenka jakožto akt se vztahuje k něčemu myšlenému, co není součástí tohoto aktu, to přece platí o každé události, o každém vnitřně sjednoceném dění, a tedy také o každém životě, o každém „výkonu bytí“: ten výkon k něčemu směřuje, ale to, k čemu směřuje, není jeho součástí. Proto také konec žádného výkonu, žádného aktu, nesmí být ztotožňován s jeho koncem: každý akt má počátek a konec, ale jeho cílem není skončit, nýbrž něčeho dosáhnout, tj. něčeho, co nekončí zároveň s koncem tohoto aktu samého. Proto ani cílem života není zemřít, i když smrt nepochybně koncem života je. Mezi koncem a cílem je obrovský rozdíl, který býval často přehlížen nebo zanedbáván. I když na tom má svůj podíl odpovědnosti řecké myšlení a zejména řecký jazyk (TÉLOS znamenal přece obojí), Řekové dobře věděli, že smrt není vrcholem života – tím pro ně byla AKMÉ. Ale je nepochybné, že to byli Řekové, kteří pochybovali o životě, který je smrtelný, a smysl života viděli nejvíc naplněný v životě nesmrtelném, v nesmrtelnosti.
(Písek, 070907-5.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Život (živoucnost) neznáme jinak než v podobě jednotlivých, individuálních organismů („ústrojenců“) a jejich aktivit (jakož i rezultátů takových aktivit). Život tedy známe jako organizovanou, v jisté nezbytné míře sjednocenou soustavu výkonů řady aktivit, jejímž výsledným výkonem je organismus jako vnitřně sjednocená událost, mající svůj počátek a konec. Prakticky každá živá bytost je nějak vázána na své okolí (prostředí, osvětí); tuto vázanost označujeme jako soubor podmínek nebo předpokladů. Samy podmínky ani předpoklady však nemohou (nejsou schopny) vznik ani život živé bytosti vyvolat ani plně zabezpečit. Některé organismy jsou s to svým životem (a jeho produkty) vyvolávat ve svém okolí jisté trvalejší nebo méně trvalé změny, které jsou pro ně (eventuelně pro jiné organismy) vhodnější než ty původní, tj. usnadňovat život sobě (svým dalším generacím) nebo i jiným živým bytostem. Tak se mohou ustavovat jakési oblasti pro život toho či onoho druhu vhodnější (někdy ovšem i méně vhodné až nevhodné); v takovém (pozitivním) případě mluvíme o vznikání jakýchsi zvláštních biotopů, eventuelně celých biocenóz; někdy dokonce mluvíme o tom, že se na naší planetě vytvořila jakási vrstva, relativně více či méně vhodná k životu nejen ve smyslu přírodně daných podmínek a předpokladů, nýbrž už proti původním přírodním podmínkám pozměněné a dalšímu životu a jeho vývoji prospěšnější, dokonce ten vývoj teprve umožňující atd., a pak mluvíme o biosféře. Ani biotop, ani biocenóza, a už vůbec biosféra samy nejsou v pravém slova smyslu živé, tj. nejsou to organismy, živé bytosti. I když tam nepochybně najdeme celou řadu nejrůznějších fenoménů, dokládajících život a jeho produkty, jeden rys pro živé bytosti charakteristický u nich chybí, totiž právě jejich vnitřní integrovanosti, sjednocenost, které se nikterak aktivně neúčastní žádný vnější vliv, ale naopak každý takové vnější vliv je jen okolností, předpokladem či podmínkou života plného, tj. života pravé živé bytosti, která navzdory vší podmíněnosti vhodnými okolnostmi zůstává od těchto okolností vždycky nějak oddělena, z nich vydělena, a to jakousi „hranicí“, kterou si sama aktivně buduje a udržuje. (V tomto smyslu třeba není možno virus resp. molekulu, fungující jako virus, považovat za něco vskutku „živého“.)
(Písek, 080718-2.)

Ladislav Hejdánek (2009)

K životu nutně náleží úsilí, činorodá aktivita, vykonávání nejrůznějších činností; a v tom smyslu se musíme tázat po zdroji této aktivity, který nemůžeme spatřovat nikde ve vnějším světě, v okolí, tj. okolo žijícího subjektu, ale jenom v něm samém. Ale k životu stejně tak náleží jistá orientace v prostředí, v onom vnějším světě, kterým je subjekt obklopován, a tedy jistá, byť někdy rezervovaná akceptace toho, co je „dáno“ a co přichází „zvnečí“. Ovšem tato orientovanost, založená na přijetí, je jistě výsledkem jistého úsilí, tedy aktivity subjektu; není to nikdy pouhý následek, rezultát vnějších okolností.
(Písek, 090813-1.)

Ladislav Hejdánek (2009)

Chápeme-li slovo život v tom smyslu, že jde o oživenost (v bibli „vdechnutí života“), pak je tu jiný problém, chceme-li trvat na tom, že je to „dar“. Mluvit o „daru“ dává smysl jen tam, když tu je nejen dárce, ale také obdarovaný. A kdo je vlastně tím obdarovaným, komu by mohl být „darován“ život? Někdo neživý? Či spíše něco neživého? (A mohli bychom jít ještě dál: komu nebo čemu by mohla být darována pouhá „existence“ – ve smyslu „výskytu“, „jsoucnosti“ či „danosti“). Je stvořenost něčeho darem tomu ještě nestvořenému? Dokonce snad darem „nicotě“, takže se „nic“ stane „něčím“? Zdá se, že rozporům tohoto typu neunikneme, budeme-li se tázat po „počátku“ či „zdroji“ oživenosti, a to odděleně – a na rozdíl – od „počátku“ či „zdroje“ všeho ostatního, „neživého“. Všechno se zdá totiž ukazovat, že tzv. „život“ ve smyslu živoucnosti, oživenosti není žádnou samostatnou skutečností, a proto že ani jeho „počátek“ či „zdroj“ nemůžeme chápat jako samostatnou skutečnost; zejména pak nemůžeme mezi tzv. „neživým“ a tzv. „živým“ vést nějakou pevnou hranici. A to potom nutně vede k závěru, že taková „živoucnost“ nemůže být nejen darem (ale že je nutně výkonem, přesněji prováděním úkolu či poslání), ale že ani nemůže být „obdarovávána“, a to ani když různé „dary“ živá bytost může a dokonce musí přijímat; ale přijímá je ona bytost, nikoli její život ves smyslu „živoucnosti“.
(Písek, 100918-3.)