LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


Bůh u Aristotela | Aristotelés o „bohu“

Ladislav Hejdánek (2008)
Aristotelés považuje za možné teoreticky „nahlédnout“ jak neměnnost, tak změnu. Jestliže však „theologii“ jako nejvyšší ze tří disciplín „první filosofie“ vymezuje jako tu, která „nazírá“ to, „co je jedno a co je neměnné“, neuvádí žádný specifický důvod pro předpoklad neměnnosti „předmětu“ této „vědy“, ale má za to, že „neměnné“ jsou všechny příčiny (s. 167, Kříž), tudíž i tato, a ta dokonce „především“ (tamtéž). A jiné důvody vedou Aristotela zase k tomu, že mezi mnoha příčinami musí být nějaká jako „první“, a proto chápe „boha“ jako „první příčinu“ – a ta může být jen jediná. Jak můžeme za dnešního stavu myšlení na tuto koncepci kriticky navázat? Především se musíme principiálně distancovat od pojetí tzv. neměnnosti resp. věčnosti: nic v tomto světě není neměnné ani věčné, ani svět sám. Tím je ovšem zpochybněna i koncepce „věčných příčin“, ale my ji zpochybníme ještě důkladněji tím, že se distancujeme nejen od jejich věčnosti, ale od příčinnosti (kauzality) samé. Tomu, co Aristotelés považuje za „jedno a neměnné“ a čemu říká „bůh“, co zařazuje do světa jako zvláštní, nejvyšší „rod“ jsoucího, nemůžeme tedy přiznat ani neměnnost a věčnost, ani charakter první (či poslední) příčiny, ale ani povahu „jsoucího“ (tj. vnitosvětného jsoucího). Zbývá otázka jeho „jedinosti“: jaký důvod můžeme uznat za platný pro předpoklad „jedinosti“ prvního či posledního „základu“ a „zdroje“ všeho, co vzniká „rozením“ (neboť „rody“ a „druhy“ odkážeme mezi abstrakce, tedy záležitosti myšlenkového přístupu a jeho konstruovaných „modelů“)? Mám za to, že tady lze legitimně na Aristotela navázat, ale že je třeba najít pravé důvody pro takový předpoklad. (Aristotelés, myslím, žádné důvody neudává, uvádí jen argument hierarchie; ve skutečnosti však právě předpoklad neměnnosti a věčnosti zůstává od počátku v rozporu i s pochopením „příčinnosti“ a vůbec vztahu mezi příčinou a účinkem, neboť nechává v nejasnosti tu okolnost, že jedna jediný „první příčina“ může vést nejen k mnoha „následkům“, ale dokonce k mnohosti všech příčin vůbec. Nelze pře nahlédnout, jak jediná a vnitřně jednotná „příčina“ může „zapříčinit“ jednak něco od ní odlišného, jednak vůbec mnohého a rtůzného.)
(Písek, 081116-1.)
date of origin: listopad 2008

Aristotelés o vyučování

Ladislav Hejdánek (2009)
(DIDASKALIA)
Aristotelés začíná své Druhé Analytiky větou, že „Všechno vyučování (poučování, DIDASKALIA) a všechno usuzování (rozvažování) ze získaných vědomostí (MATHÉSIS) pochází z dřívějšího poznání (GNÓSIS) [event. z dřívějších („preexistujících“) znalostí či poznatků].“ (71 a 1). V tom je ovšem skryt jeden velmi pochybný předpoklad, totiž že vyučovat lze jen „znalostem“ nebo „vědomostem“. Už vyšší obratlovci (savci a ptáci)jsou vedle instinktů (ať už je chápeme jakkoli) vybaveni také schopností se učit, což pochopitelně odpovídá na druhé straně, že jsou nuceni se učit (mláďata se některým způsobům chování nebo jednání učí např. napodobováním dospělých). Takové napodobování je ovšem něco zcela jiného než přebírání nějakých „poznatků“.
(Písek, 090130-3.)
date of origin: leden 2009

Změna dle Aristotela | Změna podle Aristotela | Aristotelés o změně

Ladislav Hejdánek (2006)
Jakube, včera jsi nechtěl nic slyšet o Aristotelovi v souvislosti s chápáním změny; tak ti posílám aspoň malý citát z Metafyziky (z Křížova překladu, Praha 1946, s. 213):
„Neboť ve všech změnách z jedné protivy do druhé jest nějaký podklad, na němž se změny dějí; ...“ (Je to v knize H, tj. osmé, 1042a.) Ten zásadní spor, o který jde aspoň mně, se týká onoho „ve všech“, tj. chci, aby se kompetentně a zdůvodněně rozhodlo, zda na „počátku“ a v „základech“ všeho, tedy na té nejnižší úrovni, platí, že tam všude je v každé změně něco, co se nemění a co je tedy možno považovat za „podklad“ (substrát) nebo „podstatu“ (= co stojí pod onou změnou, tedy substanci). Aristotelés navrhl velmi pozoruhodné, ale kompromisní řešení, které bylo po celé věky vlastně redukováno a tudíž ještě posunuto nesprávným směrem. Aristotelés totiž pro to, co vždycky neproměnně trvá pod každou změnou, tedy onu „substanci“, označil jako „látku“, HYLÉ, a – to je to zajímavé ! – za něco, co je „prosto tvaru“ (MORFÉ), přičemž jak HYLÉ, tak MORFÉ chápal nikoli jako „toto zde“, něco určitého, jako určitou věc – „ve skutečnosti“, nýbrž pouze „v možnosti“ (DYNAMEI). Odtud původ mnoha neřešených a po mém soudu neřešitelných problémů (on sám si vymyslel ku pomoci při jejich „řešení“ onu známou ENERGEIA, což byl vlastně trik, odkoukaný od atomistů, ale použitý v docela odlišném kontextu). Po mém soudu to je jeden ze základních problémů, kterými se dnešní a zejména příští filosofové musí (budou muset) zabývat (zejména také pod tlakem problematiky, otevřené teoretickou fyzikou). -
(z e-mailu J. S. Trojanovi dne 13. dubna 2006 10:00)
(Písek, 060413-1.)
date of origin: duben 2006

Příčiny u Aristotela | Aristotelés o „příčinách“

Ladislav Hejdánek (2008)
Pojetí „příčin“ u Aristotela je natolik mnohovýznamné (a zejména odlišné od našeho dnešního chápání), že je musíme podrobit přezkoumávání odděleně, nikoli souhrnně. Aristotelés má např. za to, že části jsou příčinami celku (127). (To pochopitelně platí i pro tzv. „prvky“, STOICHEA, nebo vůbec pro „látku“, HYLÉ.) Už Empedoklés nahlédl, že čtyři „prvky“ jsou samy o sobě vlastně „mrtvé“, nehybné, a že potřebuje něco, co by je uvádělo do pohybu a zejména do specifického pohybu, do sjednocování nebo do rozdělování a uvádění do nejednoty. Proto se musíme – zcela obecně vzato – tázat, co může být v případě několika „částí“ příčinou toho, že jejich poskládáním dohromady není pouhá hromada, nýbrž celek. Museli bychom zřejmě přibrtat vždy ke všem příčinám, které se mají stát částmi budoucího celku, ještě jednu zvláštní příčinu, totiž příčinu té celkovosti, té sjednocenosti. – Aristotelés jde dokonce tak daleko, že má za to, že „hlásky jsou příčinou pro slabiky“ (dtto), což je pro nás zvláště kuriózní. Kdyby řekl, že hlásky jsou příčinou slova, bylo by možno namítnout, že hromada hlásek se sama ještě nestává slovem, ale že slovem se stává teprve porozuměním, které je ovšem třeba připsat rozumějícímu, nikoli hláskám, ani jejich skupině (hromadě). Ale mluví-li o „slabikách“, zřejmě nelze poukázat k žádnému „porozumění“ z jiné strany – slabika je jen skupinou hlásek (někdy ano, jindy ne, takže asi přece jen o nějaké „předporozumění“, založené na jazykových zvyklostech, může jít). Aristotelés výslovně říká, že „totéž může mít více příčin“: a proto se nutně musíme tázat, která z těch příčin je příčinou toho, že onen „následek“ není pouhou hromadou, ale něčím, co má svou totožnost, identitu a tudíž „jednotu“: odkud se bere „totožnost téhož“, je-li příčin více?
(Písek, 081117-1.)
date of origin: listopad 2008