Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1927)

… Pravda, kterou zvěstujeme, nezávisí na naší bezúhonnosti. Základem a zárukou naší víry není nám církev ani její údové, nýbrž Bůh sám a jeho Slovo. …
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 11.)

Friedrich Nietzsche (1882)

Pomatenec. – Neslyšeli jste o onom pomateném člověku, jenž za jasného dopoledne rozžal svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: „Hledám Boha! Hledám Boha!“ – Protože tam právě stálo mnoho z těch, kdo v Boha nevěřili, vzbudil velké veselí. Snad se neztratil? pravil jeden. Což se zaběhl jako dítě? řekl druhý. Nebo se schoval? Bojí se nás? Odešel na loď? Vystěhoval se? – tak pokřikovali a smáli se jeden přes druhého. Pomatený člověk skočil mezi ně a probodával je svými pohledy. „Kam se poděl Bůh? vzkřikl, já vám to povím? My jsme ho zabili, – vy a já! My všichni jsme jeho vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? Pryč ode všech sluncí? Což neustále nepadáme? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Neochladilo se? Nepřichází neustále noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme ještě hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – i bohové se rozkládají! Bůh je mrtev! Bůh zůstane mrtev! A my jsme ho zabili! Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětější a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, – kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abych ho byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu, – a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní!“ – Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače: i oni mlčeli a hleděli na něho s údivem. Nakonec mrštil svou svítilnou o zem, takže se roztříštila a zhasla. „Přicházím příliš brzy, řekl potom, ještě nenastal můj čas. Tato nesmírná událost je ještě na cestě a putuje, ještě nepronikla až k uším lidí. Blesk a hrom potřebují čas, světlo hvězd potřebuje čas, činy potřebují čas, i poté, co jsou vykonány, aby byly viděny a slyšeny. Tento čin je pro ně stále ještě vzdálenější než nejvzdálenější souhvězdí, – a přece je to jejich čin!“ – Vypravuje se ještě, že pomatenec téhož dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto: „Čím jsou ještě tyto kostely, ne-li hrobkami a náhrobky boha?“ –
(7023, Radostná věda, Praha 1992, § 125, str. 123-25.)

František Xaver Šalda (1935-36)

Básnické dílo není dotvořeno tou chvílí, kdy je dopsáno. Literární historie velmi neprávem obmezuje se na to, že nám vypisuje jen genesi díla, čímž rozumí jeho vytvoření od prvních podnětů a popudů až do jeho hmotného dohotovení. Druhá, a často větší a nesnadnější část úkolu, ji čeká: vypsat, jak dílo se obměňovalo v mysli těch generací následujících, které se jím zabývaly, které z něho žily, které se jím sytily a živily. To je druhá část životopisu díla – a ta velmi často, ano pravidlem, bývá zanedbávána. U Máchy bije to zvláště do očí, jak se po jeho smrti jeho dílo rozrostlo a rozkošatělo, právě jako hořčičné seménko paraboly Ježíšovy, v mohutný, bohatě rozvětvený a rozkošatělý strom. Svůj život nemáme jen pro sebe, jako ho nemáme ze sebe; ani básnický život nepatří jeho nositeli, ale přerůstá jej nesmírně. I náš duch je v jistém vztahu a po jistém smyslu jen slupka, která chová živé semeno – jen je jakási plecha obilná, z níž vypadne zrno; plecha odpadne, ale zrno se ujme v prsti nových a nových dob a rozroste se v bohatství tvarů, o němž se ti nesnilo.
Po generaci vrstevníků Máchových, které byl Máj „škvárem“, které Máj „na kritiku ještě nedozrál“, přišly generace nové, které hleděly na dílo Máchovo zcela jinak: novýma očima. Přitahovalo je právě svými ná/156/pověďmi, tvárnými i myšlenkovými možnostmi v něm ukrytými. Čtly nejen to, co bylo napsáno v jeho řádcích, ale i mezi jeho řádky. Nová pokolení nalézala v něm namnoze ne-li celé odpovědi, alespoň náznaky odpovědí na otázky, které je mučily, na otázky jejich doby, jejich dne, jejich chvíle. Každá nová doba dává nový smysl starým dílům, pokud ovšem jsou hodnotná – je jejich vlastní prubířský kámen, na němž se přezkoušívá jejich životná nosnost a průkaznost. Rozvíjí a dopovídá jejich smysl. Skutečnost historická je něco neuzavřeného, její perspektiva se prohlubuje a přestavuje s každým novým úkolem, s každý novým výtvorem, který přináší nový čas.
(Hořčičné semeno Máchovo, in: 7424, Zápisník VIII, 1935-36, Praha 21994, fotoreprint, str. 155-56.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Církev, opírajíc se o víru a myšlení svých theologů a především o svědectví novozákonní, vyslovila svoje pojetí Boha naukou o Trojici. Bůh je trojjediný, Otec, Syn a Duch svatý. Od věků Otec plodí Syna a vysílá Ducha svatého. Bůh je od věčnosti a svou podstatou Otec i Syxn i Duch svatý. Stvořením a inkarnací nestaly se žádné změny v podstatě Boží. Otec n ení částí Boha, nýbrž celým Bohem, zrovna tak jako celým Bohem je Syn a Duch svatý. Bůh nezačíná být Otcem při stvoření, aby jím přestal být při inkarnaci, kdy se stává /141/ Synem. A nepřestává být Synem při nanebevstoupení Páně, aby se stal Duchem svatým.
Kažý názor (t. zv. oekonomické Trojice), který Otcovství nebo Synovství Boží spojuje pouze s určitopu činností a funkcí, byl zamítnut. Uznána byla imanentní Trojice: trojjedinost je věčnou podstatou Boží. Není přípustno vykládat poměr mezi jednotlivými osobami Božskými v tom smyslu, že při stvoření světa působí jen Otec, při díle spasení jen Syn, při díle posvědcení jen Duch svatý. To by znamenalo dělat z Božských osob samostatné subjekty, rakřka individua, a končit v trojbožství. Trojjediný Bůh působí vždy jednotně, neboť to, co nazýváme osobami Otce a Syna a Ducha svatého, je jen pokus vyložit onu nadsvětnou, dynamickou, stále činnou, stále svatou a milující, osobním apelem do našeho života zasahující podstatu Boží, bytost, která není abstraktním jsoucnem, ani jen mravním řádem nebo účelností světovou. Osoby (personae) v Trojici vyjadřují rozmanitý aspekt víry, se kterým se blížíme k Bohu, nebo lépe řečeno: rozmanitý způsob, se kterým Bůh jední s námi. Formule trojiční nesmí být posvěcenou formulí a relikvií, ani šněrovací kazajkou a policejním reglementem, nýbrž pokorným pokusem, vyznačit hranice mezi křesťanovou vítou a filosofickým pojmem Boha. V nauce trinitární zhušťuje se v jednu formuli celý myšlenkový, náboženský i mravnmí průlom do antického imanentismu, hellenistického spekulativního naturalismu a orientální mystiky. Je to i nový princip mravního života: poslední norma a nejvyšší dobro (summum bonum) nemohou být nalezeny v rámci světa, i když svět je jediným místem našeho výboje víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 140-41.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Úkolem křesťanské theologie bylo vyloučit z nauky o Trojici všechny hierarchické rozdíly mezi jednotlivý/142/mi Božskými osobami a potlačit jakékoli zdání mythické theogonie nebo emanatismu. Bůh je od věků týž a v sobě naprosto jednotný, a vůči světu je jediným Pánem. Ve východní theologii (a dodnes v pravoslaví) jsou zbytky názoru, že Kristus a Duch svatý jsou emanací z Boha a přechodem v bytosti stvořené. Katechismy pravoslavné zdůrazňují stejná důstojenství všech tří osob, ale při tom theologie pravoslavná vidí v Otci základnu, konstitutivní princip Božství a pramen, ze kterého vyvěrají ostatní osoby Božské.39 Západní theologie provedla opravy na tomto učení a pokusila se vyloučit všechny stopy nerovnosti a subordinace. Dílo to vykonal Augustin. Propracoval nauku o Trojici do jemných fines a drobností. Formuloval učení církve v tom smyslu, že konstitutivním prin cipem a východiskem Božství není Otec, nýbrž právě celá Trojice, i Otec i Syn i Duch sv. Je mezi nimi naprostá jednota, rovnocennost a stejné důstojenství. Dílo Boží je konán vždy celou Trojicí. Ovšem i u Augustina jako ve vší západní theologii zůstávají zbytky subordinatianismu. Logicky není možno jich vyloučit, neboť v Trojici vždycky zůstává Otec (resp. Syn) aktivnější osobou než Syn a Duch sv. Otec plodí Syna, Syn je plozen (generatio passiva), Otec a Syn vysílají Ducha svatého, Duch sv. je vysílán (spiratio passiva). Pojmy jsou nevhodným prostředkem, aby byla vyjádřena plnost víry v Boha. A přece bez pojmů to nejde, i když jsme si vědomi jejich hranic. Neboť v tom záleží smysl theologie, že myšlenkovým rozborem víry hledá pokus možno nejadekvátnější výraz pro t, co je logicky nevyslovitelno, ale co musí být vysloveno. Neboť víra není náladou ani snem ani honbou za iracionálnem, nýbrž jasným vědomím a jistotou toho, co Bůh pro člověka /143/ vykonal a co mu jako svůj rozkaz uložil. Víra musí mluvit a vydívat svědectví. Theologie pak a dogma naznačují meze, ve kterých má být neseno svědectví víry. Theologie netvoří dokonalých a adekvátních formulí. Ale nesmí mlčet, aby nezanedbala své strážné služby. V tom smyslu také Augustin užíval pojmů, aby vyložl víru v Boha. Ale byl si vědom, že ani slovo „Trojice“ ani slovo „osoba“ v Trojici (persona) nestačí: „Dictum est tres personae, non ut illud diceretur, sed ne taceretur“.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 141-43.)