Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Pierre Teilhard de Chardin ()

.. Ale tak jako každé jiné věci na světě, lze i buňce porozumět (to jest zařadit ji do koherentního systému vesmíru) jen tak, že ji zasadíme mezi budoucnost a minulost, do nějaké evoluční linie. Mnoho jsme se zabývali jejími diferenciacemi, jejím rozvojem. Teď však bude třeba soustředit zkoumání na její počátky, to jest na kořeny, jimiž tkví v neorganickém, chceme-li skutečně postihnout pravou podstatu její novosti.
V rozporu s tím, čemu nás zkušenost naučila ve všech ostatních oblastech, jsme si příliš zvykli, anebo jsme se jen smířili s tím, že buňku vidíme jako předmět, který nemá předchůdce. Podívejme se, čím se stane, budeme-li s ní zacházet jak se patří, jako s věcí zároveň dlouho připravenou i hluboce původní, to jest jako s věcí, která se zrodila.
(6663, Vesmír a lidstvo, Praha 1990, str. 70.)

Roman Jakobson (19..)

… Má teze, že každý fakt básnického jazyka současnosti vnímáme v nezbytné konfrontaci „s básnickou tendencí, která danému jevu předchází“, se ovšem opírala o stejnou Chlebnikovovu autobiografickou výpověď: „Když jsem pozoroval, že staré řádky náhle blednou, když obsah v nich skrytý se stával dnešním dnem, pochopil jsem, že otčinou tvorby je budoucnost. Odtud vane vítr bohů slova.“ To, z čeho se tu vyznává Chlebnikov, prožívají básníci odnepaměti. Stačí připomenout Percy B. Shelleyho (1792-1822): „Básníci jsou zrcadly gigantických stínů, vrhaných budoucností na přítomnost.“
Futurismu, jehož veškerý patos byl obrácen k budoucnosti, bylo toto heslo obzvláště blízké, a proto slova ruského básníka nabitá budoucností nám tehdy zastírala život, který prožil. Ale v roce 1930, po Majakovského smrti, jsem napsal: „Vrhli jsme se do budoucnosti s přílišnou prudkostí a chtivostí, než abychom dokázali uchovat minulost. Časové spojitosti se zpřetrhaly, příliš jsme žili budoucností, přemýšleli o ní, věřili jsme v ni, a už pro nás neexistovala nezávislá aktuálnost, poztráceli jsme cit pro přítomnost … Měli jsme jenom strhující písně o budoucnosti, a najednou se tyto písně z dynamiky dneška změnily v historicko-literární fakt.“
V této situaci ostře vyvstala otázka ztráty a ztraceného básníka. …
(7710, Dialogy, Český spisovatel, Praha 1993, s. 102.)

Søren Kierkegaard (1843)

V těchto dnech, kdy u ní nemohu být osobně, jak bych si přál, mě zneklidňuje myšlenka, zdali ji alespoň na chvilku napadne zamyslet se nad budoucností. /195/ Doposud ji to jikdy nenapadlo, uměl jsem ji až příliš dobře esteticky omámit. Nedovedu si představit nic méně erotického než tenhle rozhovor o budoucnosti. To proto, že není čím vyplnit přítomnost. Kdybych byl u ní, ničeho podobného bych se neobával, snadno bych ji přiměl zapomenout na čas i na věčnost.
(3552, Svůdcův deník, př. Radko Kejzlar, Praha 1970, str. 194-95.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Heideggerovo „Sein-zum-Tode“ je výstižným výrazem pro člověka archaického, i když z hlediska člověka již pojmově myslícího a reflektujícího. „Bytí-k-smrti“ je totiž vlastně „bytím“, obráceným zcela k minulosti, neboť „smrt“ je to, co přichází z minulosti (nikoli tedy, jak mnozí za to mají, z budoucnosti). Smrt totiž nepřichází jako něco ještě nejsoucího, nýbrž naopak jako to, co nás stíhá „zezadu“, z naší minulosti, až nás jakoby „dostihne“. Právě proto každá bytost, převážně soustředěná na smrt (a to může platit a platí jen o člověku), tedy „posedlá“ smrtí, žije v omylu a ve lži. Bytí je bytostně a vždycky bytím k životu, k aktivitě, nikoli k ne-životu a ke skoncování s aktivitou.
(Písek, 070409-1.)

Thomas M. Disch (1940-)

… Len zriedkakedy sa spoločnosť odpútala od svojej minulosti tak dokonale ako my. Slade tvrdí, že ho zaujíma len skutočnosť, že existujeme takpovediac bez dejín a nemáme inú minulosť, len tu svoju. Nazdává sa, že v priebehu nášho putovania sa práve toto stane najvýraznejšou črtou nášho bytia.
(Věci zabudnuté, in: 7276, Deti vesmírném noci, Slovenský spisovatel, Bratislava 1989, str. 218.)