LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2005)

Slova demokracie a demokratický mají tolik odlišných významů, že vlastně sama o sobě neznamenají téměř nic. Proto také nic moc neznamená, když se někdo hlásí k demokratismu a prohlašuje se za „demokrata“. Skutečná hranice neprobíhá proto mezi demokraty a antidemokraty (kritiky nebo popěrači demokratismu), nýbrž napříč tomuto nepřesnému a přímo neprůhlednému (spíše ideologickému než principiálnímu) rozdělení. Demokratičnost tedy není žádnou principiální, fundamentální pozicí, žádným zásadním stanoviskem a východiskem, nýbrž je praktickým pokusem o takové uspořádání veřejných (obecných) záležitostí, které by co nejméně překáželo myšlenkové i praktické vynalézavosti a tvořivosti a které by je co nejlépe umožňovalo a podporovalo. Konkrétně to znamená, že v opravdu demokratickém uspořádání má k některým záležitostem právo se vyjadřovat a o nich rozhodovat většina, ale k jiným jen ti nejlépe připravení, přičemž rozdíl mezi obojím není stanoven jednou provždy, ale mění se podle toho, jak postupuje poznání a jak jsou získávány nové zkušenosti v nových oborech. Tak kupř. ve vědách už obecně platí, že rozumný argument má větší váhu než názor většiny (dokonce většiny příslušných odborníků). Zároveň však máme mnoho zkušeností s tím, že odborníci velmi často zapomínají na širší souvislosti a že perspektivy jejich přísně rozumového uvažování bývají značně zúženy a omezeny. To je ovšem známo už také mezi vědci, a tak vznikají nové projekty as plány, na nichž se musí podílet celá řada odborníků různého zaměření. Ve vědě to celkem dost slušně funguje, i když se vždy znovu ukazuje, jak i sami vědci jsou pouze lidé s nejrůznějšími lidskými vadami (takže není divu, že lidské vady a nedokonalosti, ba i zlou vůli musíme předpokládat i v celé společnosti). A právě proto demokratičnost nemůže být založena a udržována jen na nějakých sebeideálnějších principech, ale musí se stále sama kontrolovat a opravovat na základě kritického posuzování dosavadního fungování a dosavadní praxe. (Písek, 050614-3.)

Oliver Hassenkamp (1962)

„Bez rytířskosti je demokracie frivolní hračka.“
(3873, Právo na druhého, př. Věra Poppová, Praha 1965, str. 226.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Myšlenka socialismu jako společenského řádu je domyšlením starořecké myšlenky demokracie do náležitých důsledků, které přesahují možnosti i výhledy starořeckých „obcí“, ale zároveň je nepochybně inspirována některými křesťanskými tradicemi (a jejich prostřednictvím některými tradicemi starožidovskými).
(Písek, 080321-2.)

František Xaver Šalda (1919)

Býti opravdu demokratem, znamená býti tvořivý, tvořivý básnicky, filosoficky, nábožensky. Opravdová demokracie hledá a nalézá svou hodnotu svůj význam v tom, že jest methodou tvorby, a methodou úspěšnější, než byly staré útvary obecnosti a pospolitosti lidské. Nevychováváme-li v sobě tuto novou tvořivou duši – tvořivější, než byla duše starého Rakouska -, budeme před tváří budoucnosti kulturní smeť, třeba bychom byli první středoevropskou republikou co do časového vzniku nebo co do síly hospodářské, vývozní, daňové, blahobytné atd. Budeme zemí prostřednosti, a ne zemí středu, tj. ideální mravní osy, na níž by se soustředila a kolem níž by se otáčela Evropa.
Jde tedy o to, abychom zrodili ze sebe a vychovali ze sebe největší počet celých a dokonalých osobností, které by nesly v sobě zákon a nepřejímaly ho z vnějšku. Ideální rekord, o nějž jest usilovati, bylo by vychovati třináct milionů takových duševních králů a královen – nic víc, nic míň! Ale dříve než budeme míti chovance a vychovance, třeba míti vychovatele, a těmi nemohou býti než naši básníci, myslitelé, umělci, filosofové, bohozkumci a bohotvůrci. Jen oni mohou vztyčiti pratypy nového lidství, lidství právě demokratického, tj. schopnějšího vzestupu a vzrůstu duševního, tvárně plnějšího a plodnějšího, obsažnějšího i výraznějšího, než bylo lidství staré. O tyto nové pratypy půjde nové demokracii nejprve: každá výchova jest umění, a jako umění konkrétnost sama; nemůže býti výchovy, kde není vzorů zcela určitých a ztělesněných, které si podmaňují tvou obraznost a vůli, které vybuřují tvou plastickou tvořivost, tvé plasma vývojové.
(Výchova k demokracii, in: 2125, Kritické projevy 11, Praha 1959, str. 31.)
(původně: Venkov 19.1.1919, č. 17, str. 2-3.)

František Xaver Šalda (1927)

V jiných a starších útvarech státních, než je moderní demokracie, vždycky inteligence byla třídou vůdčí. Určitý počet jednotlivců, jemuž se dostalo zvláštního a složitého školení /261/ odborného, vedl množství, vládl mu. ... To proto, že všecko, i věda a umění i kult, byly esoterní; byly tajemství, k němuž měli klíče jen zasvěcenci, nad nímž bděli zasvěcenci, jež propouštěli po částech po svém dobrém zdání a v dávkách jimi určovaných do lidu jen zasvěcenci.
Věda měla ovšem podstatně jiný ráz než dnes. Dnes v duchovědách převládl historism v nejširším slova smyslu, tj. vypsání vývoje, fenomenologie duchových dějů a úkonů; v přírodních vědách popis, ne zpyt. Tím se teprve stala věda schopna popularizace v tom smysl a v té míře, jak to dnes vidíš a zažíváš. Tím však byla teprve umožněna demokracie v moderním smyslu slova. Každý se lacino ve škole obecné nebo mimo školu z lidových příruček seznamuje s hlavními výtěžky vědy, pokud se ty výsledky dějí svésti ve formulky užitečné nebo potřebné civilisaci. Každý může si osvojiti a v dnešní škole obecné nebo střední skutečně si osvojuje tolik z vědy, kolik jí potřebuje i k životu politickému, k demokratické správě a řízení života veřejného. Intelektuál, který byl v staré době třídou a kastou, a třídou a kastou často hrozivou, ztrácí rázem svůj význam a svou moc. Každý je dnes do jisté míry a případně intelektuálem – i dělník i řemeslník i rolník-, protože nikdo není intelektuál v pravém a vlastním smyslu slova, tj. člověkem, v němž žije duch tvořivosti vědecké. Vyjma ovšem těch několik jednotlivců, jež spočítáš i ve velkých zemích na prstech své ruky, kteří nesou pokrok a osud své vědy ve své hrudi, vlastní objevitelé nových, zítřejších zákonů, strůjcové nových hypotéz, znatelé nového poznání. /262/ Demokratickým davům ovšem po těchto tvůrcích nových vědeckých pravd a konstruktérech nových vědeckých skutečností nic není. Neboť je nezajímá tvůrčí akt, cizí a lhostejný je jim vědecký jako mravní i metafysický herec životní – je zajímají jen vědy tzv. aplikované, tj. ty výtěžky vědy, které mají bezprostřední praktické upotřebení v životě společenském a v civilisaci. (A ovšem: c o jsem zde napsal o vědě, platí mutatis mutandis i o poesii a umění.) Neklammež se: jen pro ty praktické zřetele zřizují se a dotují se laboratoře a vydržuje se vysoké a odborné školství. Bios theóretikos, život rozjímavý, sveze se s sebou jen jako nutné zlo: pokud by totiž bez něho nebylo praxe a aplikace ...
(Inteligence a demokracie, in: Soubor díla FXŠ sv. 22, Kritické projevy sv. 13, Praha 1963, str. 260-61.)