LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   2 / 2   >>  >
records: 9

Patočka, Jan | Duchovní člověk a politik

Klaus Schaller (2010)
... V roce 1975 řekl Patočka na jednom oficiálně nepovoleném semináři: „Duchovní člověk není samozřejmě v běžném smyslu slova politik ... není stranou v rozepři ... ale je zase jiným způsobem politický, samozřejmě, a nemůže nebýt, protože vrhá v tvář téhle společnosti a tomu, co kolem sebe nalézá, právě tu nesamozřejmost skutečnosti.“ Konflikt s vládnoucí mocí byl nevyhnutelný. Patočka stejně jako Komenský požadují ve své filosofii humánní odpovědnost politiky a vědy, aniž se přitom stali dogmatickými. Proti materialismu klade „duchovní život“. Ducha při tom nechápe v návaznosti na idealistickou tradici jako nějaký vyšší Superprincip bytí. Duch je u něho chápán jako angažovanost člověka ve světě, kde se mu, solidárně s postiženými, zakoušením problematičnosti daného otevírají oči pro nový život, život v pravdě. V takové „pravdě“ člověk pojímá sám sebe nově a zakouší se jako bytost, jež je oprávněna a povinna ve svém jednání tuto pravdu hájit.
(Klaus Schaller, Vzpomínky na Jana Patočku, in: Patočka, Korespondence s komeniology II, Sebr. spisy sv. 22, Praha 20121, str. 334.)
date of origin: prosinec 2011

Duch a „prasíla”

Bhagavadgíta ()
II. 17
Nikdo nemá moc zničit onu nepojmenovanou prasílu, jež proniká vším. Věz najisto, že je nezničitelná!
II. 18, 19
Ve smrtelné tělo se halí To – nesmrtelný, nevyčerpatelný a neohraničený duch. Bojuj proto, ó potomku udatných králů!
II. 20
Kdo se domnívá, že duch sídlící ve smrtelném těle zabíjí nebo může být zabit, ten nepoznal Pravdu: Duch neusmrcuje a nemůže být usmrcen. Duch se nikdy nerodí a nikdy neumírá. Jelikož se nezrodil, nemůže ani zemřít. Je věčný, neměnný a neumírá, když tělo umírá.
II. 21, 22
Jak může ten, kdo ví, že duch je nezničitelný, neměnný, bez zrodu a bez proměny, Ardžuno, zabíjet?
II. 23
Ducha šípy neprobodnou, plameny nespálí, voda nepromočí a větry nevysuší.
II. 24
Duch nemůže být probodnut, spálen, promočen ani vysušen. Je neměnný, všudypřítomný, nehybný a věčný.
II. 25
Je neviditelný, nepředstavitelný a neměnný. Víš-li to, nermuť se více!
II. 26
Ať věříš, že duch má věčné trvání, či je podroben neustálému zrodu a smrti, přece, ó mocný bojovníku, nemáš příčinu ke smutku!
II. 27
Neboť to, co se zrodilo, musí zemřít, to, co zemřelo, musí se znovu zrodit, proč tedy oplakávat nevyhnutelnou věc?
II. 28
Počátek života je nepostižitelný. Jen střed je znám. A konec života je opět nepostižitelný. Je tu, Ardžuno, nějaký důvod k smutku?
II. 29
Jeden chápe ducha jako zázrak, druhý o něm mluví jako o zázraku. Jiní o něm slyší jako o zázraku a přece, ač vidí, mluví a slyší, nikdo jej nikdy neobsáhne.
(Bhagavadgíta, zpěv II, ex: www – staženo – viz www.)
date of origin: leden 2006

Duch – a svět

Jan Patočka (1970)
Reflexe je podstatně dialektická, to znamená: aby se dostala k stanovisku nad přírodou, nesmí se postavit do pozice ryzí oddělenosti, ryzího spočívání v sobě samé, v říši naprosté imanence. Neexistuje pozice ducha nad světem, která by zároveň nebyla pozicí ve světě. V duchu samotném je vždy již obsazen svět, duch se nemůže definovat sám sebou, toliko vztahováním k němu, k jeho podstatným částečným strukturák, toliko inkarnací do nich a uchopováním vlastních možností tak vytvořených se stává sám sebou: cesta ducha je cesta přes svět k sobě.
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 168.)
date of origin: únor 2015

Duch a mysl | Mysl a duch

Ladislav Hejdánek (2015)
Staří Řekové poměrně důkladně rozlišovali mezi rozumem (myslí, νους) a duchem (duší, πνευμα); od té doby ovšem došlo k mnoha navzájem odlišným reinterpretacím. Už u prvních křesťanů a křesťanských myslitelů se slovu πνευμα dostalo – podle Patočky pod vlivem orfických mythologémat – jakéhosi „magicky-kouzelného přídechu“. Přesto má Patočka za to, že nepochybně odlišné hebrejské slovo Ruach „jak původním významem, tak významovým vývojem není daleko původního smyslu řeckého πνευμα“ (3,1, s. 23). Po mém soudu má řecké slovo νους význam těsně spjatý s myšlením, tj. tak, že myšlení může být rozumné (podle rozumu) nebo nerozumné (proti rozumu); samo myšlení tedy předchází, je dřívější, prvotnější než rozum či rozumnost. Naproti tomu hebrejské „ruach“ (nebo novozákonní πνευμα pod vlivem ruach) je prvotnější než myšlení, už proto, že je prvotnější než život, je zdrojem či původcem života. „Duch“ pracuje tedy i tam, kde není po ruce myšlení, nikoli pouze s pomocí či prostřednictvím mysli, nýbrž i bez přítomnosti myšlení; duch je prvotnější než mysl a myšlení, je pro mysl a myšlení dokonce předpokladem, možná přímo jejich původcem (byť nikoliv automatickým, samozřejmým). Důležité je ovšem zejména to, že ani tam, kde je – nutně – mysl umožněna a dokonce vyvolána a „pověřena“ duchem jako zdrojem, ještě zdaleka není zaručena ani garantována její platnost, správnost, oprávněnost jejích závěrů apod. Duch (ani duše) není příčinou myšlení, ba ani jen správného myšlení; správné myšlení není následkem působení ducha ! Proto ve světě mysli (a myšlení) neplatí kauzalita, nýbrž usilovné přibližování k tomu, co je správné a pravé. – V tom se tedy liším od Patočky, který – snad pod Nietzschovým vlivem, ale nejen pod ním – tuto „dvojici principů řeckého života“ chápal jako dvojici „principu předmětného zírání a nadpředmětného enthusiasmu“ (dtto, str. 23).
(Písek, 150118-3.)
date of origin: leden 2015