Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2007)

Tradiční pojetí emergence soustřeďuje svou pozornost na vznik nového uprostřed starého, a to takovým způsobem, že to nové sice nelze odvodit z toho starého, ale přece jenom to nové se vynořuje z toho starého. Pokud je mi známo (a emergentisty jsem moc nečetl), nikdy se nedostává do centra pozornosti právě sám vznik toho nového resp. jeho původ či zdroj. Místo toho se prostě vznik nového jen předpokládá prostě na základě „zkušeností“, a to zejména od počátků evolučních teorií (v novém smyslu, vědomě postaveném proti „revolucím“ ve starém smyslu či významu, totiž např. jako opakování týchž pohybů nebeských těles – „De revolutionibus orbium celestium“). A tak téměř nikomu dodnes nepřipadá jako paralogismus, když se řekne, že takové „nové“ vzniká sice ze „starého“ (tj. dosavadního, předchozího, tedy z antecedencí), ale že z toho starého ani nevyplývá, ani na ně není redukovatelné. A pokud se přece jenom někdo toho problému „vzniku“ dotkne, má obvykle tendenci vyložit vznik nového ze zvláštní kombinace nějakých nižších složek (např. genetických informací v zárodečné buňce), takže to „nové“ je redukováno jen na jakousi dosud nezvyklou kombinaci či sestavu čehosi již daného, tedy „starého“. [Srv. např.: „emergent entities (properties or substances) ‘arise’ out of more fundamental entities and yet are ‘novel’ or ‘irreducible’ with respect to them“; z internetu, viz tam.] Z uvedených důvodů budu napříště užívat slova „emergence“ v jiném, principiálně radikálnějším smyslu: o emergenci budeme mluvit tam, kde vzniklo (vynořilo se) něco nového tak, že to nejdříve naprosto (v žádném smyslu) nebylo a že to nelze vysvětlit ani jako nahodile novou (tj. pseudo-novou) „sestavu“ něčeho již dříve jsoucího (existovavšího). V takovém případě je třeba toto skutečně (doopravdy) nové chápat jako něco, co si sice mohlo v průběhu svého „dění“ (uskutečňování) jako materiálu (a to nikoli mrtvého materiálu) použít i něčeho, co tu již dříve bylo, ale jen jako materiálu, zatímco ten materiál sám za žádných okolností by se tímto „novým“ nedokázal svými vlastními prostředky stát.
(Písek, 070622-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Od Kantových dob straší v hlavách filosofů pochybnosti o tom, můžeme-li „čas“ považovat za „skutečnost“. Již Augustin redukoval minulost na vzpomínku a budoucnost na představu; nejnověji převládá zejména mezi přírodovědci chápání času jako těsně spjaté s dějícími se jsoucny (tj. jsoucny nově chápanými dějově, procesuálně, eventuelně jako „události“). Sám považuji za zcela logické se tázat po původu (eventuelně zdroji) času, protože naprosto stejně může být položena otázka po původu (zdroji) každého jsoucna a po původu jeho „událostného dění“ (neboť každé pravé jsoucno je vnitřně integrovanou událostí). To ještě zdaleka neznamená, že musíme nutně považovat čas za nějaké „jsoucno“; to by naopak bylo protismyslné, neboť bychom se museli tázat po tom, jakým událostným děním je sám čas. Zatímco však tradiční chápání „emergence“ předpokládá přinejmenším relativní setrvačnost toho, co oné emergenci nového předcházelo a co ji vlastně situačně umožňuje, emergující (nebo lépe „přicházející“) čas, tj. budoucnost, nemůžeme považovat za umožněnou a už vůbec ne vyvolanou či způsobenou ničím jsoucím jakožto daným, buď aktuálním nebo dokonce již minulým. Zatímco tradiční pojetí emergence předpokládá, že se uprostřed již jsoucího vynořuje cosi nového, co nelze z ničeho již jsoucího odvodit, v případě přicházející budoucnosti musíme předpokládat cosi mnohem radikálnějšího, neboť přicházející čas (budoucnost) umožňuje naopak, aby vůbec něco bylo (neboť „bytí“ je dění, je to výkon, který není možný ani myslitelný bez potřebného času). Musíme proto předpokládat, že přicházející budoucnost musí předcházet oné emergenci nového, které ve své uskutečnění se eo ipso stává jsoucnem: přicházející budoucnost takové uskutečňování nepochybně umožňuje, ale nezakládá, ale je odkázána ještě na jiný zdroj, totiž buď na zdroj čisté tvorby nového (v případě primordiálních jsoucen-událostí) nebo na zdroj srůstání čistého nového s již daným (kde ono „dané“ má buď charakter pouhého materiálu, což je většinou záležitost vyšších úrovní jsoucen-bytostí, anebo charakter „složek“, jež se samy aktivně zapojují do ustrojení a výkonu bytí takových vyšších událostí-jsoucen).
(Písek, 070424-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Myšlenky Philipa Andersona, že „základní zákony (event. zákonitosti) fyziky“ nejsou na vyšších úrovních narušovány, ale že se k nim v nové situaci přidávají, „emergují“ nové v důsledku samoorganizovaní, nejsou sice ničím zcela novým, ale je třeba je uvítat, byť střízlivě. Je tím totiž otevřena malá skulinka pro principiálně důležitou myšlenku, totiž pro koncept „vzniku nového“. Jakmile jednou připustíme „vznik nového“, dostáváme se nevyhnutelně k problematice vzniku vůbec, vzniku čehokoli a dokonce všeho, veškerenstva. Předpoklad, že veškeré „nové“ musí předpokládat něco pevného a trvalého, co nevzniká a nezaniká, byl velmi přesvědčivě stanoven a zkoumán již nejstaršími mysliteli, ale dnes je už každý pokus najít něco takového jako všeobecný, univerzální základ všech změn, který se sám už nikdy nemění, dopředu zpochybněn, a to nejen jako výsledek nesčetných zkušeností, ale především proto, že neřeší a nemůže řešit otázku vzniku nového, byť zaměřenou jen na jakýsi „povrch“ věcí. To, o čem někteří „chaotici“ (teoretikové chaosu) mluví jako o „samoorganizovaní“, „samouspořádávání“ původního chaosu, je pouhý název, jern pojmenování fenoménu, ale detailnímu, logickému a systematickému myšlenkovému zpracování se tato idea vzpírá. Vždycku tu zůstává otázka, kde se bere jednak ta či ona kvalita „materiálu“, a druhá, kde se bere ta či ona „síla“, která za onu samoorganizaci odpovídá.
(Písek, 080924-4.)

Philip Anderson (2008)

Our experimentalist colleagues get to organize massive data streams into the beautiful false-color pictures we see on the covers of Science and Nature. For us theorists the computer is more of a mixed blessing. Many see it as our substitute; our role is to take the (mostly) known laws of physics and calculate their consequences by letting computers do all the work.
For most systems of interest, however, the basic laws of physics, though not incorrect, are inadequate. The reason is emergence, which says that when a system becomes large and complex enough, its constituents self-organize into arrangements that one could never deduce a priori, even though the laws of physics are obeyed. The obvious example is life, but emergence also acts on a more primitive level. Even the quantum theory of what should be the simplest of all crystalline solids, helium, is still a bit of a mystery.
In an attempt to cope with such problems, some of my colleagues try to do what I said they couldn't: follow all the atoms or electrons as they interact using massive computer simulations. Unfortunately, the number of atoms and the length of time they can be followed are negligible compared with even the tiniest speck of real matter. In addition, they use various assumptions and tricks that tend to predetermine the outcome.
The prestige attached to computers and their erudite gimmicks impresses almost everyone, but especially the simulators. They often believe they have proved that a system--like the little crystal of solid helium--can't possibly behave the way experiments show, therefore there's something dubious about the experiments, and not the simulations. Of course, to the casual observer computer simulations are far more impressive than old-fashioned logic and common sense. But we must remember that a simulation, even if correct, can't really prove anything. Computers will always have limits of error in trying to model the world. In the end logic and pure science, independent of the computer, still get us closest to nature, even without the pretty pictures.
Philip Anderson is a professor at Princeton University and was the recipient of the Nobel Prize in Physics in 1977.
www.
Computers have been responsible for immeasurable progress in physics. But contrary to assumptions, experimentalists are the heavy users.
by Philip Anderson • Posted July 9, 2008 02:46 PM

Ladislav Hejdánek (2008)

Náhody (resp. nahodilosti) vznikají, ale také hned mizí. Když se něco vskutku „nahodile“ vzniklého začíná udržovat, je třeba se ihned tázat po zdroji této zvláštní udržovací aktivity. Takže přičítat záměrnost, cílenost (téličnost) teprve udržování, ale odmítat a popírat ji při samotném vzniku „nahodilostí“, je prostě nedůslednost (nebo spíš jakási „posedlost“). Připustíme-li však „téličnost“ již ve stadiu „vzniku“ čehosi „nového“ (co tu dříve nebylo – a to buď vůbec nebylo, nebo pouze v dané chvíli a na daném místě nebylo), musíme čelit docela zvláštnímu problému: každá (pravá) událost vzniká tak, že nejprve „ještě není“, a teprve svým vznikem tu „začíná být“. Nechceme-li tvrdit, že vznik nového je pouhé zdání, že všechno už bylo a je nějak „obsaženo“ v tom, co tu od nepaměti je (případně odevždy, nevezmeme-li v úvahu „fakticitu“ vědeckého rozpoznání, že všechen, tj. veškerý náš Vesmír nějak vznikl, a to tak, že předtím nebyl), musíme považovat problém emergence nového za velký problém, který nelze obcházet, chceme-li porozumět světu, v němž žijeme.
(Písek, 081204-3.)