Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Jako jedna z filosofických metod je fenomenologie (v husserlovském pojetí) zcela přijatelná, dokonce po mém soudu legitimní. Pochopitelně jen po jistých korekturách, pokud jde o její filosofickou interpretaci (její reflexi). Předně je zapotřebí pojmově rozlišit úkaz od fenoménu: když mluvíme o „tom, co se ukazuje“ a nemíníme onen úkaz, nýbrž „to ukazující se“, pak nesmíme propadnout omylu, že úkaz je to, „co“ se ukazuje. Nejlépe to osvětlí příklad: když se podíváme na konkrétní strom, např. na určitou jabloň na zahradě, pak „to“, co se ukazuje našemu pohledu, je určitá jedinečná forma stromu, který sice právě teď kvete, ale loni měl mnoho jablek, takže počítáme s tím, že letos jich asi tolik nebude. Aktuálním „úkazem“ je tedy kvetoucí strom, ale v tomto „úkaze“, tj. v této aktuální tvářnosti stromu se „ukazuje“ sám celý strom. Chceme-li od okamžitého, aktuálního „úkazu“ konkrétního stromu „přejít“ k stromu samému, musíme si připomenout jeho dosavadní život (tj. jeho vlastní minulost čili bylost), ale musíme také počítat s jeho příštím životem (zda je už starý nebo zda naopak můžeme očekávat, že nám bude ještě řadu let přžinášet úrodu jablek, apod.) Když pak myslíme na tento strom, máme „před sebou“ (tj. před svou myslí, před svým duševním zrakem) právě ten „celý strom“, který ovšem aktuálně a fyzicky „před sebou“ hic et nunc nejen nemáme, ale mít ani nemůžeme. To je pak ten strom jako fenomén, nikoli jako „realita“, tedy nikoli jako živý strom v plném časovém rozsahu celého zrodu, růstu, naroubování, dalšího růstu, prořezávání, hnojení, někdy onemocnění a pak zase vyléčení atd. až po jeho „konec“, tj. závěr života. A pokud tohle dobře pochopíme, pak může legitimně, tj. plným právem soustředit svou pozornost a své výzkumy (systematické promýšlení) na tento „fenomén“, kdy nebudeme mluvit ani o živém stromu, ale ani o jeho momentálním vzezření (které můžeme zobrazit nebo vyfotografovat), ale o tom, jak se nám onen živý strom jako bytost v čase „jeví“ – tedy např. co jsme do tohoto „jevu“ (fenoménu) sami vnesli ze zkušeností s jinými podobnými nebo i nepodobnými stromy, zejména však ze zkušeností s tímto konkrétním stromem (a na rozdíl od toho, co se fenomenologové domnívají, že zkresluje onen „jev“, protože máme k tomu – skutečnému – stromu osobní vztah, protože jsme třeba už jediní, kdo s pamatuje, jak jsme strom získali, přivezli připravili k zasazení a pak zasadili, jsme naopak přesvědčení, že k tomu našemu „fenoménu“ tohoto konkrétního stromu takové osobní vztahy prostě náleží, že je jimi tento náš fenomén vyzdoben a ozvláštněn, nikoli narušován a zakrýván). Fenomenologie, která by chtěla „fenomény“ zbavovat takových rysů, by se proviňovala proti důrazu, že přes fenomény chceme jít k „věcem samým“, neboť – opět v distanci od běžného chápáíní fenomenologů – „věci samy“ jsou vždy jedinečné, protože jsou spjaty se svým ůživým“ kontextem a tedy také s námi.
(Písek, 060617-5.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Jestliže to, čemu řečtí filosofové začali říkat FAINOMENON (odvozeno od FAINEIN a FAINESTHAI), přestaneme vymezovat jako záležitosti pouze vědomí (a dokonce jen lidského vědomí) a pokusíme se to aplikovat na reaktibilitu obecně, může to znamenat rozhodující obrat v našem myšlení skutečnosti resp. jsoucího vůbec. „Radikálnost“ takového přístupu spočívá v tom, že upustíme od výhradní spjatosti onoho FAINESTHAI s vědomím a rozšíříme jej na veškerou skutečnost. Co to bude znamenat? Především to zproblematizuje už dávno nedržitelný striktní kauzalismus: vztahy mezi jsoucny nemůžeme redukovat na nutnosti resp. nutné vztahy mezi příčinami a následky, ale musíme připustit, že tzv. následky nevyplývají pouze z příčin, ale že se na nich podílí tzv. reaktibilita. To znamená, že i tam, kde se všechno zdá nasvědčovat tomu, že nějaká „příčina“ s naprostou nutností vyvolává nějaký následek, je vznik tohoto „následku“ vždycky závislý také na reaktibilitě toho „jsoucna“, na kterém onen „následek“ může být zjištěna konstatován. Bližší analýza ukáže totiž, že přímé „nahlédnutí“ tzv. kauzální vazby není možné (jak ostatně prokázal už Hume), takže jsme vlastně odkázáni jen na pozorování nějaké uniformity, která se za stejných okolností vždy znovu opakuje. Přitom předpoklad kauzálního vztahu je natolik předsudečný, že v případě, že se v nesmírně dlouhé řadě takových uniformních případů zopakování vyskytne a je zaregistrována nějaká výjimka, okamžitě se pokoušíme tu výjimku nějak – opět kauzalisticky – vysvětlit – anebo ji prostě popřeme. Ovšem už v teoretické fyzice (hlavně kvantové) se ukázalo, že je třeba počítat jen s pravděpodobnostmi a s tzv. neurčitostí. Fyzikové z toho ovšem nevyvozují vysloveně filosofické důsledky a nepokoušejí se o celkově novou koncepci, nýbrž drží se jen omezeného výběru věcných souvislostí. Zavedením pojetí „pravých“ jsoucen všech úrovní, vybavených určitým rozsahem „vůle“ či „volnosti“ v reagování, si umožníme se vydat novými cestami. Reaktibilita, kterou přisoudíme každému pravému jsoucnu, však předpokládá, že právě podle její úrovně a míry dochází nebo nedochází k příslušnému „následku“. Nejde tedy o „nahodilost“ v tradičním smyslu, tj. že by celý problém byl redukován na to, že nějaké jsoucno my mohlo jednou reagovat tak a podruhé jinak (i když tuto možnost musíme nechat také otevřenu), nýbrž že odmítneme „celkovost“ nějakého procesu tam, kde není žádného „supersubjektu“, který by se o nějakou integritu v širokém rozsahu postaral. K příslušným významným reakcím může totiž dojít jen tam, kde dojde také k určitým vhodným setkáním jsoucen, která na sebe mají reagovat – a taková setkání sice v některých případech mohou být nějak aranžována a připravována (zejména např. v organismech), ale obecně organizována být nemusí, takže opravdu mohou být často pouze nahodilá, tj. také tam, kde se zdá, že jde o „nutnost“ (o kauzální vztah), protože od širších kontextů prostě odhlížíme. Odlišíme-li obojí, otevřeme si pochopení těch případů, kdy jde skutečně o možnosti různého reagování.
(Písek, 061008-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Fenomenologii jako filosofii neberu (neuznávám), ale beru ji (a uznávám) jako metodu, a to metodu významnou, ale pouze jednu z několika (eventuálně mnoha) dalších. Že fenomenologii nelze považovat za filosofii (tj. za druh filosofie, ale přece jen celé filosofie), o tom svědčí naprosto přesvědčivě třeba matematika a geometrie, které se zrodily vlastně v téže době jako sama filosofie. Dnes ovšem je možno uvést obrovské úspěchy takových disciplín, jakými jsou teoretická fyzika, fyzikální kosmologie anebo jaderná fyzika; nikdy by nic takového nebylo možné bez oněch Husserlem kritizovaných „konstrukcí“ a jen na základě fenoménů (fenomenální skutečnosti) a za dodržení známé „fenomenologické redukce“. Právě tak ovšem nelze za jedině oprávněnou a správnou považovat metodu matematických (nebo obecně logických a „logistických“) konstrukcí. Zkrátka a dobře, skutečnost je mnohem komplikovanější nebo spíše vrstevnatější, má mnohem víc úrovní či aspektů, než aby mohla být myšlenkově uchopována a zpracovávána jedním jediným způsobem, jedinou univerzální metodou. To však nelze považovat za nedostatek té či oné metody, že ji nelze aplikovat na všechno, jako by cílem byl nalezení metody univerzální a tím jedině správné. Chtěl-li by někdo trvat na „fenomenologické redukci“ jako filosoficky obecně závazné, projevoval by neúnosný a nepřijatelný dogmatismus – anebo by prostě musel připustit aplikovatelnost jiných přístupů a metod jako v zásadě rovnoprávných, i když třeba v dané oblasti nebo v dané době méně úspěšných a užitečných (což se pochopitelně s časem a s příslušnými sférami zájmu může dost měnit). Proto svědčí o nedomyšlenosti a vlastně povrchnosti takových soudů, jako že já nepřijímám fenomenologické zásady nebo že nevycházím z fenomenologických principů. Věc je poměrně jednoduchá: když někdo jednu z možných metod považuje ať už za jedinou oprávněnou nebo za základní, přestává mít právo o sobě mluvit jako o filosofovi a o svém způsobu myšlení jako o filosofickém, a vlastně se odtrhuje od filosofie tak, jak se odedávna odtrhovaly a osamostatňovaly ostatní rozmanité „vědy“ a jak bez filosofie ztrácely svou všeobecnou jednotu, svou původní filosofickou integritu.
(Písek, 141229-1.)

Jan Patočka (1970)

Pouze je-li sama povaha ducha rozporná, dvojsmyslná, je-li duch zároveň jsoucnem, které si není zcela průhledné, náleží-li mu právě proto i úsilí o průzračný, tedy objektivní smysl, je možno snad spojit oba úkoly a docílit řešení. To znamená, že fenomenologické metodě je nutno dát podstatně jiný smysl než ten, který mu dal její původce – nemůže být pouhým intuitivním zachycováním fenoménů bez zájmu o tezi světa, který se v nich objevuje, neboť samy fenomény, sám život, jemuž se zjevuje svět, je nutno ne prostě konstatovat, nýbrž dobýt na tom, co v nich samých zatemňuje jejich smysl a tím je zakrývá. ...
(Přirozený svět v meditaci ..., in: 6006, Přirozený svět jako ..., Praha 1970,
str. 167.)

Jan Patočka (1975)

Myšlenka, že dějiny jsou doména jednání ze svobody a svoboda že spočívá v uchopení možnosti nechat věci být, čím jsou, nechat je objevit se, ukázat se, v ochotě být jim půdou k projevení, v pohotovosti k otřesu jistot zvyklých a „daných“, aby se ukázalo to, co opravdu jest: tato myšlenka na první pohled se zdá spadat pod kritiku onoho historického subjektivismu, který vládl v historické disciplíně před objevením věcných metod. Analyzujících objektivní podmínky takových „subjektivních“ pozic, jako je svoboda její vědomí. Fenomenologická metoda v historii se zdá jen novým terminologickým vydáním idealistického subjektivismu, a to vydáním zhoršeným, protože nejenže prohlašuje za motor dějin něco /150/ tak subjektivního, jako je porozumění, pochopení, nýbrž toto porozumění vydává libovůli interpretace, která „otřesenému“ jedinci připadá právě vhodnou. Idealistická metoda falešně vydává za ženoucí sílu dějin rozum, ale přitom pretenduje na objektivní, všeobecnou platnost; existenciálně orientovaná fenomenologie má jak subjektivní, tedy nevěcný princip, tak rovněž rezignuje na obecnou platnost.
Co však konkrétně znamená tato výtka subjektivismu? Co znamenala, vržena do tváře idealismu? ...
(6633, Kacířské eseje, Praha 1990, str. 149-50.)