LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Aleš Haman (1998)

Třetí oddíl Excerpta už přináší přechod od aktuální publicistiky k obecnějším otázkám a k filosofickým úvahám. Týká se to především článků věnovaných tématu dějin, inspirovaných zejména Patočkovým spisem Kacířské eseje, dále úvahy o výchově, o protikladu sofistické rétoriky a sokratovského dialogu i o vztahu víry a mýtu, pronikavě osvětleném Hejdánkem. Zase tu ovšem jaksi nepatřičně ční portrét Emanuela Rádla, který by vlastně patřil do sousedství obrazu Jana Patočky, umístěného v závěrečném oddílu nazvaném Eseje a promluvy. …
Skladba knihy sice nabízí obraz širokých autorových zájmů, avšak zároveň naznačuje jistou neurovnanost jeho způsobu myšlení, oscilujícího mezi politickou aktualitou a filosofickým zobecněním. Právě v textech inklinujících spíše k filosofii se projevuje i zvláštní Pincův způsob přístupu k otázkám a problémům: dává se totiž často inspirovat jinými texty, které obsáhle cituje a provází komentujícími poznámkami – zvláště zřetelné je to v článku o víře a mýtu, který je vlastně jakousi recenzí s ukázkami textu Hejdánkova. (Takový postup, dojde-li k technickému nedopatření s uvozovkami, může vést k nemilým komplikacím.) …
(Od publicistiky k filosofii, in: Liter.nov. 9, č. 50, 16.12.98, s. 6.)

Svatopluk Karásek (1980)

V Chartě 77 se sešli lidé různé minulosti, různého vyznání, zastánci různých myšlenkových proudů k jednom společnému: být solidární s konkrétními lidmi, kteří jsou stíháni pro svoje přesvědčení. Být s nimi solidární. Často slyším zde v exilu v rozhovorech s lidmi kritiku toho, že se k úkolu Charty 77 připojili i straníci z padesátých let. Skoro bych řekl, že debata o tomto problému je zde vzhledem k Chartě 77 nejživější. A přitom je to problém zcela okrajový. Nově vzniklá solidarita je pro účastníky hlubší prožitek než staré viny. Osou Charty jsou vynikající čeští vzdělanci, kteří si uchovali charakter a vnitřní sílu. Ze všech zúčastněných vynikají tři postavy, které jasně formulují svůj celoživotní myšlenkový zápas, ze kterého vyplývá jejich postoj. Jsou to prof. Jan Patočka, Ladislav Hejdánek a prof. Božena Komárková.
Některé snad překvapuje, že není dost známá. Ale jak by mohla být známá, když v Čechách filosof již není presidentem, ale je isolován s podlomeným zdravím ve své pracovně, odkud je vyváděn v podstatě jen k dalšímu výslechu.
(na literárním večeru v Curychu)
(Na přední záložce obálky knížky: Božena Komárková, Sekularizovaný svět a evangeliuum, Konfrontace, Curych 1981.)

Petr Sláma (2003)

O aféře, která provází nedobrovolný (?) rozchod novozákoníka prof. Gerda Lüdemanna se svou alma mater, teologickou fakultou Georg-Augustovy University v Göttingen, jsme mohli v Praze slyšet přímo z úst účastníka sporu, tehdejšího děkana göttingenské teologické fakulty, systematika Eberharda Busche, na jaře roku 2000. V tomtéž roce navštívil přednáškovou řadu prof. Otakara Fundy na Pedagogické fakultě UK v Praze sám Lüdemann. V Křesťanské revue se pod dojmem konference v Mühlheimu za případem ohlíží prof. Ladislav Hejdánek. (Ladislav Hejdánek, Jak je to vlastně s naším křesťanstvím?, KR 01/2, 32–35). Na sporu jej fascinuje otevřenost jeho účastníků, především ale jeho věcná stránka: vidí v něm pokračování zápasu liberální teologie o historického Ježíše, zasypaného balastem umrtvujícího dogmatu. Ve jménu „evangelia živého Ježíše“ vyzývá k diskusi o nezbytné revizi archaizovaného křesťanství. Na Hejdánkův článek přináší totéž číslo vtipnou repliku redaktorky revue Veroniky Tydlitátové. (Veronika Tydlitátová, Jak je to vlastně s Hejdánkovým křesťanstvím?, KR 01/2, 35–37) Proti příkrému odmítnutí „obecné religiozity… a náboženského diletantismu“, kterým Hejdánek vyvažuje své přitakání Lüdemannovu liberalismu, se Tydlitátová zastává náboženství jakožto relevantní teologické kategorie. Tím však polemika v domácím prostředí končí.
Těžko říci, zda pod vlivem Hejdánkovy výzvy, každopádně s obdobným nasazením se sporu ujal americký judaista prof. Jacob Neusner. Na universitě v anglickém Lancasteru uspořádal k tématu sympozium, jehož příspěvky otiskl v roce 2002 časopis Religion. Recenzovaná kniha přináší výběr těchto příspěvků, rozšířený o pokračující diskusi, ale i o dokumentaci sporu samotného.
(Zač je toho býti theologem, in: Teologická reflexe 2003, č. 2, str. 215.)

Michael Žantovský (1990)

V témže Spieglu je citován výrok Ivana Klímy: „Havel je naivní jako dítě a poradci ho ochraňují před skutečností.“
Ivan Klíma se tady neobjevil od 29. prosince, co sem pan prezident přišel. Nevím tedy, z čeho soudí, že poradci ochraňují prezidenta před skutečností. Co se týče naivity, myslím si, že Ivan Klíma to těžko může posoudit, protože je taky naivní.
Ladislav Hejdánek prý řekl, že president radí víc svým poradcům než oni jemu …To je právě rozdíl mezi panem Hejdánkem a panem Klímou. Klíma, jinak milý a hodný člověk, říká pitomosti, pan profesor Hejdánek ne. Je samozřejmé, že když je něco obzvlášť těžké rozhodnout, svrchovanou autoritou je tu prezident. Pokud si tedy poradci nevědí rady, pro konečné rozhodnutí se obracejí k prezidentovi – bylo by velice nezdravé, pokud by, nejsou-li si úplně jisti, rozhodovali za prezidenta. Výměna rad a návrhů a podnětů probíhá tedy oběma směry – my radíme prezidentovi a on rozhoduje a také nám říká, co máme dělat.
Ještě jeden výrok Ladislava Hejdánka – prezidentova největší slabost prý je potřeba přátelství …
Potřeba přátelství je zrovna tak slabost jako obrovská síla a záleží na osobní síle člověka, jestli se v tom, co dělá, projeví přátelství jako plus nebo minus. O tom by zrovna pan Hejdánek mohl něco krásnýho napsat.
(Rozhovor s Michaelem Žantovským, in: