LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Štěpán (1998)

význam mnohoznačná sémantická kategorie uvažovaná v kontextu „v. jazykového výrazu“, přičemž jazykovým výrazem může být slovo, sousloví nebo věta jednoduchá i složená, ne však nadvětná struktura jako je např. úsudek: 1. U ↑G. Fregeho /438/ je v. (v něm. Bedeutung) totéž jako ↑denotát, totiž reálný či abstraktní objekt odpovídající uvažovanému jazykovému výrazu a jím označený; 2. V čes. úzu odpovídá v. jazykového výrazu jak denotát, tak ↑smysl toho výrazu, příp. obojí, tedy to, co příslušný jazykový výraz označuje, nebo (v nevylučovacícm smyslu) to, co vyjadřuje. V této souvislosti nepřipadá v úvahu (spíše pragmatická) interpretace termínu v. jako dopad èi dosah. Naznačená podvojná povaha v. nevyčerpává všechny v úvahu přicházející typy „předmětů“, které může výraz reprezentovat jako svůj v. Tyto možnosti jsou čtyři a každá přináší jisté potíže : v lze chápat jako předmět reálného světa, což je ale důsledně splněno pouze u vlastních jmen ; dále v. může být předmět myšlenkového světa mluvčího, čímž se likviduje intersubjektivita a prakticky vylučuje komunikace ; další a v současné době převládající koncepce považuje v. za předmět světa bidejí (dle ↑Platóna), tj. abstraktní entitu dosažitelnou rozumovým poznáním, existence takového světa ovšem představuje zásadní fil. problém ; a podle poslední koncepce v. není předmět, ale pouze parafráze výrazu, jiný jazykový obrat, tedy v. nepřekračuje meze jazyka a důasledně vzato veškerá realita se redukuje na jazyk. Třetí pojetí v. se ukazuje jako nejadekvátnější i nejvýhodnější mj. i proto, že jako příslušná abstraktní entita se uvažuje prostě ↑množina (buď přímo jako v. nebo jako explikace v.), což je objekt fil. neutrální, nezávislý na fil. východiscích.
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 437-8.)

Ladislav Hejdánek ()

Chceme-li proniknout ke skutečnému „jádru“ problematiky lidských práv, musíme zvolit důsledně hermeneutický přístup. Hermeneutika není teorie, nýbrž metoda; na první pohled se sice zdá být v rozporu s fenomenologií, ale jen tehdy, považujeme-li oba přístupy za fundamentálně filosofické. Ani fenomenologie není celou filosofií, dokonce se o to ani nemá pokoušet, ale je to opět jen metoda, způsob přístupu. Fenomenologický důraz na to, jak se nám věci „dávají“, má svou relativní oprávněnost proti konstrukcím takzvaně „vědeckým“. Ovšem také metoda konstrukcí je relativně oprávněná, a její nedostatky a vady nemohou být důvodem k jejím u odmítání, nýbrž spíše k její důkladné rekonstituci (nejen k pouhému částečnému vylepšování). Ta rekonstrukce se týká především povahy, struktury pojmovosti: řecký typ pojmovosti se zhlédl v myšlení geometrickém. Ta se vyznačuje tím, že se k veškeré skutečnosti vztahuje přes pojmy, spjaté s neproměnnými intencionálními objekty (jako jsou třeba trojúhelníky apod.) Právě proto mám za pravděpodobné, že po rekonstrukci této vazby, tj. po nalezení způsobu pojmového myšlení, jež by dokázalo stejně metodicky a se stejnou přesností pracovat s intencionálními „ne-předměty“ (což teď necháme stranou), bude možná úzká spolupráce obou metod, totiž metody hermeneutické a metody pojmových konstrukcí (za předpokladu, že konstruovány budou modely časových a nikoli nečasových jsoucen). Hermeneutika (jako metoda, spojená ovšem i s jistými výkony autoreflexe) bude vždycky znamenat soustředění na to, co je za aktuálně jsoucím, tj. za fenoménem jakožto „úkazem“; pokud ovšem fenoménem míníme „jev“, nikdy jej nemůžeme chápat v oddělenosti od naší vlastní aktivity. Protože však každá aktivita (snad kromě tzv. akcí nazdařbůh, „aufs Geratewohl“, „at random“) je zacílena mimo sebe a mimo svůj vlastní subjekt (se zdánlivou výjimkou reflexe, ale to necháme také na pozdější dobu), musí fenomenologická metoda nutně selhávat právě tam, kde se soustřeďuje výhradně na to, jak se nám věci „dávají“, neboť věci se nám nikdy nedávají, věci musíme vždycky rekonstruovat na základě něčeho, co nejsou ony věci samy, a co nejsou dokonce ani součásti těch věcí (jakožto úkazů, a tím méně fenoménů). Právě zde se ukazuje superiorita metody hermeneutické, která si může oprávněně dovolit zanedbat některé stránky toho, co se jen ukazuje, a soustředit se na to, co umožňuje z nejrůznějších úkazů vybrat to, co nám (jako subjektům) dovoluje konstituovat tzv. fenomén, abychom se tak dostali k tomu, co se neukazuje, ale co je mnohem významnější než cokoliv z toho, co se ukazuje. (Písek, 011020-1.)

Ladislav Hejdánek ()

Abychom vůbec mohli mluvit o tzv. nepravých jsoucnech, musíme předpokládat, že na určité úrovni(a možná dokonce na velmi nízké úrovni, téměř od samého počátku) jsou některá pravá jsoucna schopna reagovat nejenom na jiná pravá jsoucna jednotlivě (individuálně), nýbrž dokonce na určité shluky či skrumáže (agregace) jiných pravých jsoucen. A to znamená, že musí předpokládat již na těchto relativně velmi nízkých úrovních značný význam něčeho, čemu jsme si navykli na lidské úrovni říkat "fenomén". Jde totiž o to, že – na rozdíl od kantovského pojetí např. – není za každým fenoménem nějaké "věc o sobě", nám sice nedostupná, ale s oním fenoménem přece jenom určitým způsobem spjatá (pochopitelně vylučujeme pouhé zdání či iluzi – to je jiná kapitola). Není žádné "skutečnosti o sobě", když se nám něco jeví jako dvojice nebo trojice jenom proto, že se dva nebo tři předměty (věci) nahodile vyskytují vedle sebe nebo že se nám tak jeví (např. když se nám Orionův pás jeví jako trojice hvězd, které však k sobě vlastně vůbec nikterak nenáleží a jen se tak našemu pohledu "promítají"). Souhvězdí ovšem vůbec nelze prohlásit za pouhé "zdání", neboť každý pozorovatel hvězdné oblohy se může na vlastní oči přesvědčit, že to jsou nezaměnitelné sestavy hvězd (něco jiného je poznání, že jejich skutečné vztahy neodpovídají vůbec tomu, jak se nám jejich vztahy jeví). Ale podobně, jako tomu je s naším zrakovým reagováním na ony sestavy ("viděním" oněch sestav), podobně tomu je i na nižších a nejnižších úrovních. Tak můžeme pozorovat, že molekuly (a jejich agregace) reagují (např. gravitačně apod.) na celé agregace jiné, nebo že izotopy navzájem reagují tak, aby zachovaly pravidlo tzv. poločasu rozpadu apod. Schopnost reagovat nikoliv pouze na "pravá jsoucna", nýbrž na celé agregace pravých jsoucen předpokládá, že pro reagující jsoucno se ona agregace ´skládá´, ´integruje´ do jakéhosi zdánlivého „celku“ – a to je právě onen jakkoliv primitivní fenomén či – chceme-li zajistit odlišení od lidského charakteru fenoménů – jakýsi předfenomén, protofenomén. – Na druhé straně je třeba uvážit, že nevíme, zda jednotlivá pravá jsoucna na sebe reagují a vůbec jsou schopna reagovat jinak než na pouhé fenomény (tady zase s výjimkou lidské roviny, kde se možná poprvé objevuje schopnost člověka ´vidět´ v druhém člověku bytost sobě podobnou, druhé „já“, nejenom tedy fenomén druhého člověka). Tento druhý problém musí zatím zůstat předmětem úvah a zkoumání. Je to téma vysoce důležité, neboť úzce souvisí s pojetím života; je možné, aby se – podle Whiteheadovy formulace – elektron choval v živém těle odlišně než v anorganických souvislostech jen díky tomu, že je díky specifickým vlastnostem „agregace“ jiných jsoucen ve svém okolí a tedy díky ´objektivní´ možnosti a zároveň své subjektivní schopnosti reagovat na onu „agregaci“ jako na fenomén, tedy ´celkově´, s to modifikovat své chování už na tomto základu a tedy jen díky vztahům k předmětným stránkám všech oněch pravých jsoucen, ale i na jejich stránku vnitřní? Je takový elektron za určitých předpokladů vnějších schopen se „zařadit“, vnitřně vintegrovat do vztahů mezi jejich vnitřními stránkami, tj. vstoupit do jakéhosi „tajného“, nevnějšího svazku s nimi? (Krouž.blok, list 87-150.) – (Praha, 870327-1.)

Albert Schweitzer (1931)

… Tak činí eschatologické pojetí života Ježíšova konec všemu pochybování o věrohodnosti evangelií Markova a Matoušova. Ukazuje, že podávají zprávu o veřejné činnosti Ježíšově podle věrného, až do podrobností spolehlivého podání. Je-li v tomto podání něco temného nebo zmateného, vyplývá to v podstatě z toho, že již sami učedníci nerozuměli v celé řadě případů smyslu slov a činů Ježíšových.
(Z mého života a díla, př. Miloš Černý, Vyšehrad, Praha 1974, str. 48.)

Jan Patočka (1968)

Edmond Goblot kdysi řekl, že jazyk filosofie stojí kdesi uprostřed mezi jazykem odborným, jako jej má chemie, a jazykem obecným. Filosofie nemluví v přesných termínech a nevyjadřuje se formulemi jako jsou rovnice, nekalkuluje, neužívá diagramů. Na druhé straně se neobejde bez výrazů, které běžný jazyk nemá prostě proto, že nemyslí tak daleko a na tytéž věci, na něž míří filosof. Avšak filosof se o těchto věcech vyjadřuje prostředky běžného jazyka. Nevytváří žádnou „langue bien elevée“. Nevytváří po lexikální stránce terminologii ve vlastním smyslu slova. Je sice jisté, že hlavní filosofické pomysly, výěžky, musí být vtěleny do výrazů jazykových. Bez toho by se filosofova práce rozplynula vniveč. Ale podívejme se na příklady takových pomyslů a srovnejme je s matematickými definicemi nebo určením chemických látek. Prvek (živel, element, STOICHEION), princip (ARCHÉ, principium), idea, energie, skutečnost, látka a forma, bytnost, realita, subjekt, objekt, esence, existence. imanence, trnscendence, treanscendentní, transcendetální – bez žádného z těchto termínů nelze filosoficky myslet ; ale na rozdíl od matematriky a chemie, chceme-li rozumět tomu, co znamenají, musíme vykládat jejich historii a nemůžeme od ní jednoduše abstrahovat. Každý termín na sobě nese takřka jméno svého původce, žádný není tak anonymní jako chemická a matematická označení. Žádný proto není také nesporný a uzavřený jako ony. Jakožto filosofické termíny jsou tato slova nicméně něčím více než pouhým osobním výrazivem svých razitelů, totiž příznakem toho, že jisté problémy jsou akceptovány, nabyly určité obecnosti a v tomto rámci mají také svůj provizorní domov. Nemají proto také čistě historicky-typizační hodnotu jako např. názvy pro umělecké směry, literární programy atd. Filosof užívá přejaté výrazivo ; dospěje-li k novým problémům a koncepcím, připojí své vlastní jako vyzván, aby je ostatní přijali, a na tradici je, aby rozhodla, zda jí tento návrh připadá dost důležitý myšlenkově a zdařilý jazykově, aby se jeho pomocí nadále myslelo. …
(K problémům filosofických překladů, in : Umění a filosofie sv. IV .- Dodatky, ed. Chvatík etc., 4.9.2-3.)