Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Nebylo a není lepšího křesťana v naší době než Dostojevský. Účinná láska k bližnímu vidí se v lásce k slabým, chudým, zarmouceným, špatným; mocné, bohaté, veselé, krásné a dobré není těžko milovati. S jakou láskou Dostojevský předvádí nám „Chudé lidi“, „ponížené a zarmoucené“, „zločince a trestance“: i v duši nejkleslejších vypátrá jiskru lidskosti a snaží se ji rozdmýchati v očistný plamen.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932)

Ladislav Hejdánek ()

A pak tu je druhé, vlastně opačné pojetí: mezi příčinou a následkem není totožnost, neboť poak by šlo o pouhou setrvačnost a neměnnost. Kauzalita je tak důležitá, protože mezi oběma je rozdíl, a to i když tam obvykle přece jenom něco trvá beze změny: kauzální nexus je událost, něco se v něm děje a stane, a toto něco – totiž následek – se významně liší od předchozího stavu, totiž od příčiny. Následek není v příčině obsažen, neboť pak by nám stačila sama příčina; náš zájem se upírá teprve v následku, a o příčinu nám jde pouze proto, že chceme toho následku dosáhnout (a to tím, že vyvoláme příčinu). S tímto druhým pojetím, které je méně logické (Hume trval na tom, že je nelogické), jsou ovšem spojeny nemalé teoretické těžkosti a možná přímo neřešitelné svízele. Vzniká totiž problém, jak můžeme teoreticky pracovat s myšlenkou kauzálního vztahu, když mezi příčinou a následkem je rozdíl, jehož povahu rozumově nenahlížíme a nahlédnout nemůžeme, a o němž se přesvědčujeme jen díky tomu, že se naší zkušenosti jeví jako něco rekurujícího, tj. za stejných podmínek se vracejícího a opakujícího. Kauzální vztah je vlastně mýtus: je to vypravování o tom, co se vždycky stane, když se vyskytnou určité okolnosti. Nikdy však nelze pochopit, proč se tak stalo – a tak je vlastně podvrácena sama původní myšlenka kauzality, která přece byla odjakživa zaměřena právě na ono „proč?“. V pohledu starých řeckých myslitelů je každá zkušenostní znalost „že“ pouhým „míněním“ (DOXA), založeným na nespolehlivých základech (zejména na smyslovém pozorování, ale také na tradici, poučení někým jiným apod.), ale ani v případě, že je toto mínění správné (ORTHÉ DOXA), nejde ještě zdaleka o skutečné vědění, o pravou vědu (EPISTÉMÉ). (Praha, 001020-3.)

Edward Gibbon (1896-1900)

Otevřený, ale rozumný průzkum rozvoje a upevnění křesťanské víry můžeme považovat za velmi podstatnou část dějin římské říše. Zatímco tento velký státní útvar zaplavilo zjevné násilí a nahlodával vleklý úpadek,, čisté a pokorné náboženství se vkrádalo do lidských myslí, rostlo v tichu a přítmí, čerpalo nové síly z odporu, s nímž se setkávalo, až konečně vztyčilo vítězné znamení kříže nad rozvalinami Kapitolu. Křesťanství se neomezovalo na trvání a hranice římského impéria. Uplynulo třináct nebo čtrnáct století, a toto náboženství dosud vyznávají evropské národy, představující nejznamenitější část lidstva v umění a vzdělanosti jakož i ve zbrani. Podnikavost a zanícení Evropanů v rozsáhlé míře zanesly toto náboženství k nejvzdálenějším břehům Asie a Afriky; a prostřednictvím jejich kolonií se pevně uchytilo od Kanady až po Chile, ve světě starověkým lidem neznámém.
Ale náš průzkum, jakkoliv užitečný a zajímavý, se setkává se dvěma osobitými nesnázemi. Sporé a nespolehlivé podklady církevních dějin nám jen zřídka dovolují rozptýlit temná mračna zahalující prvotní období církve. Naléhavý zákon nestrannosti nás příliš často nutí zjišťovat nedokonalost neosvícených učitelů a spisovatelů věřících v evangelium; a povrchnímu pozorovateli by se mohlo v důsledku jejich chyb zdát, že padá určitý stín na víru, kterou vykonávali. Ale pohoršení zbožných křesťanů a prchavý triumf nevěřících se brzy rozplynou, jakmile si tito pozorovatelé všimnou nejen toho, kým, ale také komu se dostalo božského zjevení. Teolog si může svůj úkol pohodlně zjednodušit tvrzením, že náboženství sestoupilo z nebes ozdobeno přirozenou čistotou. Dějepise má před sebou smutnější povinnost. Musí luštit nevyhnutelnou směs omylů a zkreslování, jimž se náboženství nevyhnulo při dlouhém pobývání na zemi mezi slabými a nedokonalými bytostmi.
(4929, Úpadek a pád říše Římské (výbor), Praha 1983, kap. XV, str. 65.)

Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1807)

… Die Kraft des Geistes ist nur so groß als ihre Äußerung, seine Tiefe nur so tief, als er in seiner Auslegung sich auszubreiten und sich zu verlieren getraut. …
(2239, Phänomenologie des Geistes, Leibzig 51949, S. 15 – Vorrede.)

Ladislav Hejdánek (2002)

Důležitost filosofie zajisté nespočívá v budování mohutných systémů, o kterých má širší veřejnost v nejlepším případě jen povrchní a matné povědomí. Ale protože neexistuje jiná možnost, jak konfrontovat různé koncepce, je povinností každého tvůrce nového filosofického výkladu a nových „pozic“ a východisek vytvořit také velké soustavy, bez nichž zůstávají jeho myšlenky pouhými semeny nebo klíčními rostlinkami, které v jiných podmínkách a okolnostech mohou vést docela jinými směry a dospět k naprosto odlišným koncům. To ovšem nikterak neznamená, že „kousky“ „zlomky“ „střípky“ rozmanitých filosofií ve skutečnosti (tj. ve společenských, politických, vědeckých atd. poměrech) nepůsobí. Právě naopak: filosofové a jejich filosofie působí převážně svými „zlomky“ „útržky“ jakoby izolovanými, z původních kontextů vytrženými „myšlenkami“. Problémem tu je povážlivá okolnost, že si toho ve své tvorbě nejsou filosofové většinou dostatečně vědomi, a že v zápalu myšlenkové tvorby jakoby příliš spoléhají na přejnou recepci posluchačů a čtenářů. V případě přednášek a tedy osobních projevů, k nimž nutně patří také gestikulace, mimika, hlasové podbarvení atd. je ovšem nebezpečí neporozumění resp. misinterpretace mnohem menší než u psaných textů, ale zdaleka nechybí naprosto. Tak se stává, že určité formule oběhnou takřka celý kulturní svět, a přitom jsou vykládány nejen nepřesně, ale dokonce svévolně a utilitárně, ať už s plným vědomím anebo se subjektivní upřímností a přesvědčeností. Docela zvláštním nebezpečím je přitom hojně se vyskytující forma působení promluvou a textem na veřejnost, kde vlastně nejvíc vůbec nezáleží na tom, co se přesně říká (může to být prostě jen nějaká obehraná fráze, někdy i slova-signály a „kultické“ formule), zatímco rozhodující je všeobecné povědomí sounáležitosti (ať už vlastní nebo naopak cizí, až ostrakizované). Když např. Bělohradský vyzvedá roli „režimu řeči“ který disponuje „svou vlastní“ pravdou, poukazuje de facto na tuto psychologickou a sociologickou stránku; a když u toho zůstává, proviňuje se proti své vlastní filosofii (má-li jakou), neboť opravdová filosofie nikdy nemůže zůstat na pozici takto „vnějšího“ pozorovatele, nýbrž musí přijmout hozenou rukavičku (a každý „režim řeči“ je také takovou hozenou rukavičkou) a musí se s ní sám na základě svých pozic konfrontovat. Filosof nikdy nemůže zůstávat pouhým pozorovatelem a komentátorem ani svých vlastních myšlenkových experimentů, nýbrž musí nejen s nimi, ale v nich a skrze ně vstupovat na kolbiště idejí, myšlenek. (Písek, 011017-1.)