Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Sejde-li se určitý počet lidí a dohodnu-li se na tom, že spolu vytvoří národ, a podaří-li se jim o tom přesvědčit mnoho dalších lidí, pak tu ten národ opravdu bude. (A to bez ohledu na to, zda tomu budou říkat „národ“ nebo nějak jinak.) Tak to platí tedy o „skutečnosti“ národa; jiná je ovšem věc, co ten národ bude vlastně sjednocovat. Z dosavadních dějin se zdá, že to mohly být dost různé „prvky“ či „komponenty“. V naší české historii to bylo vedle jakéhosi skomírajícího a jen mátožně přežívajícího povědomí starších dějin a dějinných událostí a mezníků zejména povědomí odlišného, ale starého (byť v té době už hodně pokleslého) jazyka; k tomu samozřejmě přispívalo i držení starých českých knížek nebo i rukopisů a zápisů. Ovšem to vše bylo třeba znovu a znovu probouzet a oživovat; to bylo hlavním obsahem tzv. „národního probuzení“. K tomu se pak pojily různé další prostředky, kterým se trochu povrchně a žurnalisticky říká „ideologie“ (skutečné ideologie je zapotřebí co možné nejlépe popsat a vymezit, a to se málokdy dělá). Souhrnně lze proto říci, že národ vzniká tak, že určité společenství se samo chápe jako k sobě náležící, spolu o něco usilující a v nějakém smyslu spolupracující, přičemž jde zároveň o povědomí spolupráce a postupného navazování generací, takže krom prvních nezřetelných počátků dochází také k povědomí dějinné souvislosti. Nacionalismus chápu naproti tomu jako jakýsi podivný zvrat, kdy už přestává být důležité a zřejmé, ve jménu čeho a za jakým cílem vůbec k onomu spolupracujícímu společenství generací došlo, a za vlastní cíl se staví ono společenství samo. To má za následek relativizaci všech hodnot, o které původně šlo, a nebezpečné tendence sebeprosazování a na druhé straně opovrhování těmi „druhými“, atd. To pak může vést k takovým výstřelkům, že „ve jménu“ tak zvaného „národa“ (který už není sjednocován něčím mimo sebe a nad sebou) je posléze „vše dovoleno“. K podobnému vývoji ovšem může dojít také různými jinými cestami, kdy už nejde o „národ“, nýbrž třeba o politickou „stranu“ nebo „hnutí“, o určitou „kulturní tradici“, dokonce o sportovní klub nebo mafiánskou organizaci atd., tedy o jakýsi vnitřní rozvrat, degradaci a de původně třeba i smysluplného společenství, které se vnitřně rozloží a vyprázdní. Nacionalismu je jenom jednou formou takové deviace a korupce.
(Písek, 080604-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když už je slovo národ nejenom v češtině, ale už v latině a mnoha dalších jazycích etymologicky spojeno s rozením a narozením, musíme se pokusit to nezanedbávat, ale interpretovat to tak, aby to mělo nový smysl. Pochopitelně musíme odmítnou dosavadní chápání, které chtělo národní kvality a národní příslušnost od „narození“ odvozovat (podobným způsobem, jako považujeme třeba barvu očí nebo vlasů, tvar lebky, tělesnou výšku nebo mohutnost apod. za něco „daného“ „při narození“, tj. geneticky, určeného příslušným namícháním „genetických informací“); naproti tomu se však můžeme domnívat, že je významné, do jakého nejen přírodního, ale také společenského a dějinného atd. „prostředí“ se jedinec narodil, neboť víme, že toto prostředí má obrovský význam pro jeho utváření a rozvíjení. „Národ“ či „národnost“ není ničím, co si biologicky přinášíme s sebou „při narození“, ale představuje to především soubor významných okolností, do kterých se jedinec svým narozením dostává. Tak např. pokud chápeme „národ“ jako vymezený především jazykově, je zřejmé, že jazyka se žádnému člověka nedostává již při narozením a přímo narozením, nýbrž až po narození a v důsledku toho, jakým jazykem bude mluvit jeho rodina, lidé z nejbližšího okolí, vesnice, města, kraje, možná celé země, pokud je jazykově jednotná. A podobně jde o určitou společenskou zakotvenost v době, v nějaké kultuře, možná v náboženství, v úrovni bydlení, technické úrovni atd. A protože okolí je tím méně jednoznačné, čím je širší, vznikají stále větší problémy spolu s tím, jak se obzor jedince rozšiřuje; pokud dítě zůstává doma v rodinném kruhu, může být situace dost zjednodušena, pocházejí-li oba rodiče ze stejné společenské vrstvy, jsou-li stejně nábožensky orientováni, navazují-li na stejné tradice apod. Naproti tomu tam, kde dochází k rozšiřování životního prostoru, když mladý člověk třeba opouští vesnici a jde do města, kdy po absolutoriu střední školy v menším městě přichází na univerzitu atp., musí se nějak vyrovnat s tím, že jiní mladí lidé přišli odjinud a z jiných prostředí, že navazují na jiné tradice a představují si svůj život jinak. A nejde přitom jen o to, naučit se jisté toleranci ve vztahu k jinak orientovaným mladým i starším ovšem) lidem, ale mladý člověk se často musí rozhodovat, zda si svou původní orientaci podrží a jenom ji vylepší a prohloubí, anebo zda zvolí jinou, protože nahlédl, že je přitažlivější, perspektivnější nebo dokonce hodnotnější, pravdivější a podobně. Tak dochází k dvojí nové potřebě: na jedné straně je nutno celé prostředí uvolnit tak, aby se mladí lidé (ostatně i starší a staří) mohli rozhodovat a eventuelně nově orientovat svobodně, a na druhé straně je třeba nějak zabezpečit, aby si navzdory té různosti zachovali jakýsi relativně pevný a nosný pocit sounáležitosti. V některých případech se taková nutnost stává mimořádně naléhavou, zejména když dochází z nějakých příčin ke společenským napětím a konfliktům, takže to ohrožuje i fungování společnosti jako celku.
(Písek, 080126-1.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Určitěji řečeno: politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a svou samostatnost jsme ztratili, a jsou národové samostatní a přece nesvoji. Palacký dobře poznal a neúnavně kázal, jak politický osud našeho národa je závislý na tom, co on nazval „centralizací celé zeměkoule“, /124/ a jak tím jsme nuceni k asociaci se státy a s národy jinými, a jak se v té centralizaci světové můžeme udržet jen neúmornou prací osvětovou – hlasu toho politikové naši a my všichni jako bychom neslyšeli, a slyšíme-li jej, tož mu nerozumíme. Pojednáme o tomto problému malého státu později; zde budiž zatím stručně ukázáno na jeho dosah pro naši politiku.
Naše obrození se dovrší teprve, když se domůžeme svésprávy v jisté formě politické samostatnosti, neboť nejsme a nebudeme cele svými, pokud si nebudeme sami pány a správci. Avšak dosažení toho cíle stává se pořád těžším a nebude snadnější, i kdybychom plné samostatnosti politické dosáhli, neboť o to běží, i politické samostatnosti využít k své samobytnosti a k duchovní samostatnosti, a té ani politická samostatnost sama nám nezaručuje. Život státní a politický je jen skrovnější částí života duchovního.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 197.)

Pierre Manent (2006)

... Tocqueville s nevyrovnatelnou důkladností a bystrostí popsal, jak demokracie v rámci národního státu přetváří všechny lidské vztahy, včetně vztahu každého k sobě samému. Neuvažoval však vážně o nějaké podstatné proměně a už vůbec ne o zániku tohoto národního útvaru. Jako pro politika byla „Francie“ jediným předmětem jeho péče a jediným jeho obzorem. Uvažoval o moci lidu. My dnes stojíme před stále naléhavější otázkou existence lidu. A tak, zatímco co Spojené státy začaly válčit a obětují značnou část svého kreditu ve světě požadavkům svého pojetí „národní obrany“, uvázli Evropané „uprostřed brodu“ mezi svými starými národy a novou Evropskou unií a bezradně si kladou otázku, jaký společný život si vlastně přejí.
(Proč existují národy, přelo. Růžena Ostrá, Praha 2007, str. 19.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Když Peter Morée říká, že národ ani národní identita neexistuje, říká tím de facto, že nemá smysl mluvit ani o národních dějinách, tj. o dějinách něčeho, do podle něho neexistuje. V tom se ukazuje jeho poněkud absurdní historický redukcionismus: co všechno ještě by z dějin chtěl vyřadit? Dějiny nejsou „od přírody“, a už to přece říká, že se týkají toho, co také není „od přírody“. Státy také nejsou „od přírody“, a přece jsou skutečné; státy vznikají, prosperují nebo se rozkládají a zanikají. Proto můžeme právem líčit jejich historii a psát o dějinách států. Podobně tomu je i s národy, pochopitelně pokud se vůbec ustaví. Ale když se jednou ustaví, když vznikne pocit solidarity, která není všeobecně lidská, ale platí přednostně vůči některým lidem (téhož jazyka, téhož přesvědčení, navazujících na tytéž tradice a hlásící se k nim, atd.), musíme to vzít na vědomí, ať se nám to líbí nebo nelíbí, ať to považujeme za správné nebo za nesprávné, ať se na tom podílíme nebo naopak se proti tomu ohražujeme. Když říkáme, že národy nejsou od přírody, ale že vznikají, žijí a také zanikají, umírají, neříkáme tím ještě, že to je správné a že to tak vždycky mělo být. Jde především o to, uznat jejich skutečnost; a pak můžeme tuto skutečnost posuzovat. Když bude trvat na stanovisku, že nic takového neexistuje, zbavujeme se možnost jejich skutečnost posoudit, a to znamená posoudit, co v nich je vadný a nebezpečné, a co v nich je dobré a užitečné. (Písek, 080107-4.)