Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1965)

Jakmile jsem doktoru Patočkovi jen naznačil téma našeho rozhovoru, okamžitě přešel do protiútoku:
Po národním charakteru se obyčejně ptají národy, které mají nějaké trauma. Francouze to ani nenapadne, dokonce ani Němce ne. A co Fichte?
To není tázání po národní povaze. Tam jde spíš o rozdíl mezi ursprüngliches a nichtursprüngliches Volk, o polaritu v jakési metafysice historicko-společenského bytí. Jaký smysl však má ptát se po národním charakteru ve chvíli, kdy jde v Evropě spíš o to, aby se národy staly dějinnou veteší? Bylo by zajímavější položit si otázku, proč u nás bylo na toto téma od devadesátých let vždy znovu napsáno tolik pojednání. Podnětem bylo vždy, že nás někde tlačil střevíc. Naše dnešní protestanty trápí, že národ se tak důkladně odprotestantštil. Katolíky, že je nihilistický. Liberály, že nemá dost individualismu. Marxisty, že je indiferentní. Dnes je pravděpodobně hlavním podnětem k těmto otázkám mravní ochablost, k níž svým dílem přispěla okupace i tzv. doba kultu. Proč se ale raději neptat na konkrétní věci?
(Jací jsme a jací nejsme, in: Liter.noviny 14, 5.6.65, č.23, str.6.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

... zabýval jsem se studiem Polska, studoval jsem Rusko, pracoval jsem politicky s Charváty a Srby; jsem víc než napůl Slovák a už před padesáti lety jsem přišel s programem Slovenska. To se rozumí, že bych to nedělal bez lásky, člověk už je taková, že rád poslouchá svého srdce; právě proto o lásce nemluví, ale hledá pomocí rozumem. Mně vždycky bránil jakýsi stud, abych říkal slova „vlast“, „národ“ a tak. Nevyvolávám-li o sobě, že jsem vlastenec, nekřičím o tom druhém, že je zrádce vlasti; musím trpělivě dokazovat, že jeho cesta je z těch a těch důvodů chybná. Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov.. Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)

Jan Neruda (1888)

KDYS PŘIŠEL TELEGRAMEK
Kdys přišel telegramek úřad na nebeský:
„Buď sláva otci Žižkovi! – Já, národ český.“
Odpověď
„Vy tam v těch Čechách našich potomci:
vy nejste národ, vy jste holomci !“
(Kniha epigramů, in: Básně II, Praha 1956, str. 280.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Národy jsou umělé výtvory, vlastně výmysly. Ale protože se podařilo tyto výmysly uskutečnit, jsou proto skutečností. To znamená, že to nejsou pouhé chiméry, nějaké ideologické falešné představy; znamená to tedy jen to, že nejsou „přirozené“, tj. „od přírody“ (FYSEI, jak říkali Řekové), nýbrž že to jsou skutečnosti „kulturní“, tedy uměle vypěstované. Ta chyba, že „národy“ byly a často dosud jsou považovány za cosi přirozeného, je velmi starého data (i když ovšem postupem času došlo k významným významovým posunům). Byl to asi první Aristotelés, který byl přesvědčen, že obec (POLIS) je „od přírody“, tedy FYSEI, a že člověk je „od přírody“ určen být občanem, tj. členem takového společenství, které dosáhlo jisté (relativní) dokonalosti právě v řecké POLIS. Tázání po národním charakteru je tedy zatíženo nejenom jakýmsi „traumatem“ (jak říká Patočka), nýbrž také touto závažnou chybou, že onu nejvlastnější povahu národa hledá v něčem „přirozeném“. Rádl právem poukázal např. na to, jak chybný je argument Boleslava Jablonského, že se napřed narodil a teprve potom byl pokřtěn, takže je nejprve Čechem a teprve pak křesťanem. (Písek, 051216-1.)

Jan Patočka (1965)

... Jaký smysl však má ptát se po národním charakteru ve chvíli, kdy jde v Evropě spíš o to, aby se národy staly dějinnou veteší? ...
(Jací jsme a jací nejsme, in: Češi I, Praha 2006, str. 600.)