Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Demokritos (≈460-370)

Není více něco než nic.
(Zl. B 156 z Plutarcha.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, př. Karel Svoboda, Praha 1944,
str. 110.)

Blaise Pascal (1623-1662)

Znejme tedy dobře svůj dosah; jsme něco a nejsme všechno; to, co života máme, brání nám poznati první principy, které vzcházejí z ničeho; a trocha života, již máme, zakrývá nám výhled do nekonečna. …
[ex 72]
(0196, Myšlenky, př. A.Uhlíř, Praha 21937, str. 38.)

Ladislav Hejdánek (1990)

Patočka v nepublikovaném textu „Nicota, absolutní pozice a zápor“ z z 50. let říká, ze „Nicota není minus, nýbrž plus. Nevyplývá z ničení reálna, nýbrž z jeho stupňování, sebepřekonávání.“ (Str. 55 – in: Péče o duši 2, Pha 1987.) Patočka tu má na mysli skutečnost, že pouhé reálno nikdy není celek, že celek předpokládá transcenzus jsoucích věcí bez jejich popření. Tady je třeba upozornit, že transcenzus jsoucího bez jeho popření vede ke specifickému ne-jsoucímu, totiž k tomu nejsoucímu, které s daným jsoucím tvoří celek. V tom smyslu celek je vždycky převážně nejsoucí, což je zřejmé především v ohledu časovém. Ale Patočka se dopouští několika chyb. Především nejsoucí může být „již nejsoucím“ anebo „ještě nejsoucím“. Transcenzus k „již nejsoucímu“ není možný jinak než jako transcenzus k „ještě nejsoucímu“ a jeho prostřednictvím. V tom smyslu je mezi obojím zásadní rozdíl. Druhou chybou je nedostatečné rozlišení mezi takto specificky nejsoucím a nicotou. Je něco jiného, mluvíme-li o tom, co ještě nebylo a co už není, přičemž obojí ne-jsoucí je s daným, pozitivním jsoucím spjato v jednotu, a když mluvíme o nicotě, která přesahuje meze takto určeného transcenzu. Jestliže transcenzus sám může být pochopen jen jako jistý druh akce, pak taková akce nemůže směřovat leč k tomu specificky ne-jsoucímu, které ještě není, a jen zprostředkovaně k tomu specificky nejsoucímu, které už není. Ale žádným transcenzem nelze zamířit k nicotě, nýbrž naopak tím, že ustaneme od každé akce a tedy i od každého transcenzu, že nastane konec jsoucna jako celku, k němuž už nadále nebude náležet žádné specificky „ještě ne-jsoucí“. Naproti tomu něčím docela jiným je přechod nicoty k nějak jsoucímu (a nejdříve asi k nějakému „ještě nejsoucímu“). Takový transcenzus není ovšem transcenzem k nicotě a tedy ani žádným stupňováním, sebepřekonáváním jsoucího, nýbrž naopak sebepřekonáváním nicoty, a to nikoliv sebevystupňováním, nýbrž radikálním přechodem ničeho v něco. V tom je rozdíl mezi „ničím“ a ne-jsoucím.
(krouž. A5, 90-042; Písek, 900827-2.)

Mikuláš Kusánský (1401-64)

Křesťan: Původní název pro Boha pochází od Theoro, vidím. Bůh je totiž pro nás něco takového jako vidění v oblasti barev. Barvu nezjistíš jinak než viděním, a proto, aby mohlo volně zachycovat barvy, nemá ústředí vidění samo žádnou barvu. Z hlediska oblasti barev je tedy vidění spíš nic než něco, protože oblast barev mimo svou oblast žádné bytí nezachycuje, a předpokládá tedy, že všechno, co je, je v jeho oblasti – a tam žádné vidění nenachází. Vidění, které existuje bez barev, je tedy v oblasti barev nepojmenovatelné, protože mu neodpovídá jméno žádné barvy. Vidění však dává každé barvě jméno, protože je rozlišuje. Veškeré pojmenování v oblasti barev tak závisí na vidění, přestože vidění – ačkoli dává všemu jméno – patří, jak jsme zjistili spíše jméno nic než něco. Bůh je tedy v takovém poměru ke všemu jako vidění k neviditelnému světu.
(De Deo abscondito, přel. Jan Sokol, ex: 5879, Pavel Floss, Mikuláš Kusánský, Praha 1977, s. 280.)

Jan Patočka (1975)

... Vědomí je vědomím přece tím, že se mu něco ukazuje. Ukazování samo se však běžně neukazuje. Má-li se ukázat ukazování, je nutno v jistém smyslu překročit i samotnou sféru zachytitelného ve vědomí. Proč? Protože radikální ne, nic, neexistuje a nemůže nikdy být předmětem, a přece se z něho čerpá veškerá síla, která je třeba k zjevování: i sama Husserlova epoché to dosvědčuje. Ukazování se může ukázat jen na pozadí nic. Nicotu však nemáme nikdy jako předmět, tj. v přítomnosti: k ní můžeme pouze předbíhat. V tomto předběhu se vztahujeme ke smrti jako poslední možnosti, možnosti radikální nemožnost být. Tato nemožnost zastiňuje, ale také umožňuje celý náš život, dává mu možnost být celkem. Nyní se však ukazuje též, co je elementem našeho bytí: že je bytí možnosti. Základní možnosti jsou dvě: vztahovat se výslovně k celku a konci (to neznamená myslet na smrt, nýbrž znehodnocovat ten způsob života, který chce za každou cenu žít a bere pouhý život za své měřítko, a to znamená „svět“ a život v něm), a nevztahovat se, tj. utíkat před ním a zavírat si tak svou možnost nejzákladnější. /158/ Všecky tyto „počiny“ nejsou vědomí s jeho strukturou subjekt-objekt, nýbrž něco základnějšího: existence, jejíž bytí je v porozumění (nikoli poznání a uvědomování) věcem, bližním, sobě.
(7584, Kacířské eseje ..., Praha 1990, str. 157-58.)