Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1952)

Sukcesivní vědomí i uvědomění sukcesivnosti mají nepochybně krom lidí též animalia. Přesto animalia nežijí časově, tj. neplánují, nerozvrhují čas, nežijí časovými úkoly, nemají skutečný osud. Žijí úzké přítomnosti. Ne že by tato přítomnost neobsahovala svou perspektivu do !“minula“ i „budoucna“, ale aktuálno, přítomnost, absorbuje animalia úplně. Tam, kde není odpoutání od této aktuální vázanosti, nemůže být hlubšího chování k času v jeho širším rozsahu: nemůže být např. kritický, odmítavý postoj k tomu, co již jest (tj. co bylo), nemůže být též navazování na minulost. To je pochopitelné, považují-li někteří myslitelé za podstatu časového vědomí v tomto lidském, historickém smyslu negativní, záporný vztah k tomu, co je hotové, dané; pro historický čas je charakteristická přítomná negace minulosti programem, projektem budoucna (přičemž, poněvadž minulost též byla budoucností, která stejným způsobem popírala, je možné navázání na ty momenty minulosti, které v ní jsou spřízněny s aktuální negací). Tak se vlastním pramenem lidské historičnosti stává aktuální rozpor: v přítomnosti obsažený konflikt budoucího s minulým, a budoucnost, moment novosti, stává se vlastním generátorem lidského, historického času. Čas historický je tu podáván podstatně jako tvořivý; čas historický je tvorba nového. Abychom dospěli specificky k lidskému časovému vědomí, nepostačí sukcese a její kontinuita; musí tu být též diskontinuita, představovaná oním radikálním „ne“ k tomu, co je pouze dáno a tradováno.
(Čas, mýtus, víra, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 133; původně Křesť. revue XIX, 1952, č. 3-4, str. 112-116.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Kdyby muselo být všechno „nové“ ve smyslu prvotnosti, tedy nebývalosti a nezávislosti na tom, co předchází, byl by svět jen tím, co právě teď a zde „jest“ (resp. co právě vzniklo; ale co pak?). Kdyby naopak muselo všechno pocházet z toho, co tu už bylo a je, nebylo by tu žádného místa pro něco „nového“. Už z této jednoduché úvahy je zřejmé, že aby tu něco mohlo vskutku „být“ ve smyslu trvání, byť jen po nějakou dobu, musí tu být k dispozici nějaký způsob, jak alespoň něco z toho, co tu právě (aktuálně) „jest“, může být jakoby „zachováno“, ale nikoli ve smyslu neměnného trvání, nýbrž ve smyslu postupné změny toho, co hic et nunc právě „jest“, v něco, co tu už bylo, ale je přesto nějak zachováno jako „bylé“, tedy „staré“ (tj. ne pouze jako minulé a prostě uplynulé, tj. beze změny zaniklé). (Poznámka: o bylosti budeme mluvit zásadně jen ve spojení s nitro-událostným děním, zatímco v ostatních případech budeme mluvit o minulosti.) V makrosvětě se zdá dostatečně fungovat to, že některé skutečnosti (některá jsoucna) si dovedou zachovávat svou relativně dlouhou trvalost s pozoruhodnou efektivitou (nejlépe to prý navenek dokáže protón, zatímco uvnitř je plný překotně rychlého dění). A tak by se zdálo, že uchovávání něčeho z minulosti lze prostě převést na to, že komplexní struktura velké události se sice rozpadne, ale při zachování reliktů, schopných odolávat rozpadu mnohem účinněji. Zůstává tu však problém, jak všechny ta jsoucna, schopná odolávat zubu času, vznikla jako „nová“ (jinak by přece nemohla ani zestárnout). Pokud nebudeme moci rozpoznat a identifikovat nějaké naprosto neměnné, tak říkajíc „věčné“ částice (jak si to třeba představovali atomisté), musíme dojít k závěru, že vposledu všechna jsoucna musela nějak vzniknout nebo vznikat. Teorie Velkého Třesku by v tom nemohla představovat skutečné řešení, ale byla by to vlastně jen záležitost mimořádná, vybočující z dlouhé řady malých vzniků „nového“. Tak jako vznikají malá, dokonce nepatrná jsoucna, může vzniknout i jedna velikánská vlna nových jsoucen, která pak mohou setrvačně přetrvávat a umožňovat vznik procesů, které by jinak nikdy nemohly vzniknout.
(Písek, 150614-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Šalda cituje (Zápisník IV, str. 260-61) francouzského básníka (Marcela Schwoba), který říká: „A tak nové umění se podobá jaksi obrazoborectví. Neboť všecka stavba je sdělána z trosek, a nic není nového na tomto světě, pouze tvary. Ale nutno zničiti tvary.“ Je to krásný doklad jakéhosi hlubokého atavismu, který navíc na sebe bere jakousi ničivou vášnivost: na světě není nic nového („nihil novum“), a pokud něco nového je, je třeba to zničit! Proč zničit? Protože nás to vlastně ohrožuje! A je to ještě spojeno s falešnou „metafyzikou“ (přesněji pseudo-metafyzikou), připomínající Eleaty, jen s tím rozdílem, že těm vůbec nepřišlo na mysl, že by bylo třeba něco „nového“ ničit, už jen proto, že nic nového není, neboť není ani minulost, ani přítomnost, ani mnohost, ani pohyb (a tudíž ani aktivita). Eleatům nikdy nepřišlo na mysl, že by ono „jedno a veškero“ opravdu znamenalo nejen anihilace veškerého dění, ale také lidského života. (Je ostatně s podivem, že sám Parmenidés stále ještě o tom „jednu a veškeru“ uvažoval tak, že připouštěl jakýsi „tvar“, totiž „okrouhlost“, tedy cosi prostorového.)
(Písek, 111009-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Tady se musíme hned na začátku rozhodnout: jsme ochotni se zabývat otázkou skutečně „nového“, anebo na „nové“ nevěříme a jsme přesvědčeni, že pod sluncem nikdy není nic nového, a že všechno, co se zdá být novým, můžeme vposledu odhalit jako již dávno staré? To je základní rozdíl dvojího přístupu, o kterém nelze předem rozhodnout na základě nějakých zkušeností, protože veškeré zkušenosti s novým mohou být vždy zpochybněny tím, že zatím se nám to jako nové jen zdá, protože toho dost nevíme, abychom poznali, že to vlastně nové není. Taková – ovšem vůbec nezdůvodněná – umanutost je ovšem především obrovskou překážkou dotazování, a tím vskutku filosofického myšlení. Vzít naopak myšlenku „nového“ a „novosti“ (= nebývalosti resp. neodvozenosti z čehokoli již bylého, již předchůdného) opravdu vážně znamená tázat se po „vzniku“ či spíše „zrození“ něčeho z „ničeho“, ba z „nicoty“ (ovšem nechápané brutálně metafyzicky jako popření všeho vůbec). A tak se otázka po „novém“ a „novosti“ nutně stává jednou z bran vstupu do světa (sféry) ne-předmětnosti, neboť ona „nicota“, kterou je ovšem třeba také vážně zkoumat, nemá vůbec předmětnou stránku, takže o ní můžeme mluvit jen jako o „ryzí nepředmětnosti“ (a v mém pojetí o „pravdě“).
(Písek, 130817-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Když něco označíme jako cosi „nového“, záleží na kontextu, v němž to lze za „nové“ považovat. Někdy jde o znovění nebo obnovení, zčerstvění, inovaci, tedy „oživení“ něčeho starého nebo odumírajícího; jindy jde o novost originální, primární, skutečnou tvorbu či vynález; a konečně může jít o vynoření (emergenci) něčeho nového jakoby mimo každý kontext, o novost či novinku světovou, o vznik něčeho, co tu nijak dříve nebylo, co znamená novou cestu, novou epochu, takřka novou vrstvu či složku světa, vrhající nové světlo na vše, co tu dosud bylo. Někdy lze vznik „nového“ více nebo méně vystopovat, někdy dokonce datovat, jindy je vše „nové“ ve svých prvních počátcích skryto, takže to vůbec na nic originálního, převratného či „tvůrčího“ vůbec nevypadá, takže to bývá přehlédnuto. Patočka např. mluví o tvorbě jako „vzniku zásadně nového (čeho dosud nebylo)“ (Péče 3, s. 682), ale upozorňuje na rozdíl toho, co je pro nás genericky nové, a toho, co je vůbec genericky nové (přičemž v nejširším smyslu je tvorbou každá práce) (dtto). – Novost také souvisí s jedinečnosti (unikátností): v jistém smyslu je vše „pravé“ unikátní, i když z jistého hlediska můžeme shledávat mezi podobnými (analogickými) unikátními pravými „jsoucny“ nějaké vlastnosti, které jim jsou vlastní (a tudíž obecné). Zásadní otázka: není každé pravé jsoucno v jistém smyslu jedinečné a tudíž „novinkou“? Není „novost“ základní skutečností veškerenstva? Ba celého světa v každé chvíli? (To je ovšem oslabení významu „novosti“.) Možná, že k oslabení či jakési neutralizaci nového a novosti dochází už na nejnižších úrovních v závislosti na vysokém prahu reaktibility nižších pravých jsoucen, takže všeobecná skutečná „novost“ všeho je silně skryta a musí být odkrývána, odhalována, vylepšením či znověním „zraku“ (vůbec vnímavosti a tedy reaktibility na vyšších úrovních) spatřována. „znovu nalézána“.
(Písek, 130511-1.)