Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Aristotelés (-706)

Příčinou (aition) se nazývá jednak to, z čeho jako ze součásti něco vzniká; tak jest kov příčinou sochy, stříbro příčinou poháru a rovněž rod, k němuž ty látky náležejí. Jednak se tak nazývá tvar a vzor, tj. pojem bytnosti, a pak i rody toho, tak na příklad příčinou oktávy jest poměr dvou k jedné a vůbec pak číslo, a pak části, obsažené v pojmu. Za třetí se příčinou nazývá to, z čeho nejprve pochází počátek změny nebo klidu; tak na příklad příčinou jest rádce, a tak otec je příčinou dítěte a vůbec působící činitel příčinou toho, co jest měněno. Za čtvrté příčinou jest něco jako účel, tj. to, k čemu něco směřuje, jako na příklad příčinou procházky jest zdraví. Neboť na otázku, proč někdo jde na procházku, odpovídáme, aby zůstal zdráv; říkajíce to, jsme přesvědčeni, že jsme udali příčinu. Tak se příčinou nazývá i to, co se činností jiného koná a děje ještě uprostřed před dosažením účelu; na příklad k zdraví směřuje odtučňování nebo pročišťování, léky nebo nástroje, věci /127/ to, jež jako prostředek slouží účelu; ale rozlišují se od sebe tím, že jedny jsou nástroji, druhé výkony.
Tolik je tedy asi významů, v nichž se mluví o příčině. Ježto však příčina má tak mnoho významů, vyplývá z toho, že totéž může míti více příčin, a to nejen mimochodem; na příklad příčinou sochy jest jak umění sochařské, tak kov a oboje nikoli v nějakém jiném vztahu, nýbrž právě pokud jest sochou; ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako látka, druhé jako hybná neboli účinná příčina.
Ještě jest i vzájemný příčinný vztah, na příklad práce jest příčinou blahobytu a ten je příčinou práce, ale ne v témž smyslu, nýbrž jedno jako účel a cíl, druhé jako počátek pohybu. Mimo to někdy jedno a totéž bývá příčinou opaku; neboť nepřítomnost toho, čeho přítomnost je příčinou určitého jevu, označujeme někdy za příčinu opaku; tak za příčinu ztroskotání lodi pokládáme nepřítomnost kormidelníka, jehož přítomnost byla příčinou její záchrany. Obojí však, přítomnost i nepřítomnost, jsou příčinou účinnou, od níž vychází pohyb.
Ale všechny příčiny právě vyjmenované dají se zcela zřejmě shrnouti do čtyř druhů. Hlásky jsou příčinou pro slabiky, látka pro to, co je z ní zhotoveno, oheň, země a všechno takové pro tělesa, části pro celek a návěsti pro závěr; všechno tj. příčinou jako to, z čeho něco jest, ale s tím rozdílem, že jedno jest jako podklad, například části, druhé jako bytnost, celistvost, složení a tvar. Semeno však, lékař, rádce a vůbec působící činitel jest příčinou jako to, od čeho pochází počátek změny nebo klidu. Jiné konečně jest příčinou jako účel pro jiné a jako dobro; neboť účel chce býti pro jiné něčím nejlepším a cílem. Přitom však nemusí záležet na tom, zda míníme dobro skutečné či zdánlivé.
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 126-27.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Pojetí „příčin“ u Aristotela je natolik mnohovýznamné (a zejména odlišné od našeho dnešního chápání), že je musíme podrobit přezkoumávání odděleně, nikoli souhrnně. Aristotelés má např. za to, že části jsou příčinami celku (127). (To pochopitelně platí i pro tzv. „prvky“, STOICHEA, nebo vůbec pro „látku“, HYLÉ.) Už Empedoklés nahlédl, že čtyři „prvky“ jsou samy o sobě vlastně „mrtvé“, nehybné, a že potřebuje něco, co by je uvádělo do pohybu a zejména do specifického pohybu, do sjednocování nebo do rozdělování a uvádění do nejednoty. Proto se musíme – zcela obecně vzato – tázat, co může být v případě několika „částí“ příčinou toho, že jejich poskládáním dohromady není pouhá hromada, nýbrž celek. Museli bychom zřejmě přibrtat vždy ke všem příčinám, které se mají stát částmi budoucího celku, ještě jednu zvláštní příčinu, totiž příčinu té celkovosti, té sjednocenosti. – Aristotelés jde dokonce tak daleko, že má za to, že „hlásky jsou příčinou pro slabiky“ (dtto), což je pro nás zvláště kuriózní. Kdyby řekl, že hlásky jsou příčinou slova, bylo by možno namítnout, že hromada hlásek se sama ještě nestává slovem, ale že slovem se stává teprve porozuměním, které je ovšem třeba připsat rozumějícímu, nikoli hláskám, ani jejich skupině (hromadě). Ale mluví-li o „slabikách“, zřejmě nelze poukázat k žádnému „porozumění“ z jiné strany – slabika je jen skupinou hlásek (někdy ano, jindy ne, takže asi přece jen o nějaké „předporozumění“, založené na jazykových zvyklostech, může jít). Aristotelés výslovně říká, že „totéž může mít více příčin“: a proto se nutně musíme tázat, která z těch příčin je příčinou toho, že onen „následek“ není pouhou hromadou, ale něčím, co má svou totožnost, identitu a tudíž „jednotu“: odkud se bere „totožnost téhož“, je-li příčin více?
(Písek, 081117-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

České slovo „příčina“ umožňuje svými etymologickými kořeny, abychom se pokusili o jiné pojetí, než je to běžné. Především je odvozeno od slovesa „přičinit se“, což zase připomíná nezbytnou „činnost“, a ta zase nezbytné „agens“, tedy nějakého „činitele“, ergo nějaký „subjekt“ (v novém pochopení, nikoli v tom starém, jež znamenalo vlastně „objekt“, tudíž „činný subjekt“). Chceme-li tedy najít příčinnou souvislost, musíme se na prvním místě pokusit najít příslušný subjekt, který jediný je schopen aktivity. Pochopitelně takových subjektů může být v dané situaci (tedy nepravém událostném dění) více, eventuelně mnoho, dokonce nepřehledně a nedohledně mnoho (a v takovém případě jde zároveň o mnoho, případně nepřehledně mnoho příčin). Vycházíme-li od jediného subjektu (a tím od jediné příčiny), představují jiné subjekty, které se podílejí na oné situaci (teda na onom nepravém událostném dění), vzhledem k tomu subjektu, od něhož vycházíme, podmínky toho, aby k výsledné mu dění mohlo dojít. Podobně se to však má i se subjektem (a příslušnou příčinou), od něhož jsme vyšli: také ten (a příslušná příčina) je pro jiné subjekty (a příslušné příčiny) jen podmínkou. Jen výjimečně se může vytvořit situace, kdy nějaká z četných příčin, podílejících se na vzniku a dění určité „situace“, si zajistí a udrží natolik dominantní postavení, že tak onu „situaci“ resp. určitou její složku dokáže z nepravé události změnit v událost pravou (tj. vnitřně sjednocenou). Dokáže to tím, že díky tomuto vnitřnímu sjednocení je zapojí do pravého událostního dění tím, že je změní z pouhých podmínek-okolností na podmínky-spolupříčiny, tj. že jim navzdory tomuto sjednocení – nebo spíše díky němu – přidělí v rámci celé (již pravé) události funkci spolu-příčiny (a tím příslušným subjektům vlastně také funkci spolu-subjektů). Dosud nejznámějším případem či druhem případů tohoto typu jsou organismy; ale rozhodně si nemůžeme myslet, že to je typ jediný a že nic analogického, zajisté mutatis mutandis, nelze najít na úrovních nižších nebo vyšších. Nikdy však nesmíme věc zjednodušovat tak, že na nižších nebo vyšších úrovních budeme také mluvit o „organismech“, eventuelně že u nich budeme předpokládat opravdovou „oživenost“ nebo dokonce nějaký druh „vědomí“.
(Písek, 081117-3.)

Démokritos (-830)

Demokritos říkal, že by chtěl raději nalézt jeden příčinný výklad, než aby se mu dostalo království Peršanů.
(Zl. B 118 z Eusebia.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 110.)

Ladislav Hejdánek (2011)

České slovo „příčina“ s sebou nese – etymologicky – docela dobré, příhodné významy: o tom, co může být jako „příčina“ označeno, se tak říká, že se to „při-činilo“ o dosažení příslušného výsledku. Vůbec se tím ani nenaznačuje, že by výsledek už byl v příčině nějak obsažen, ale sama předpona „při-“ naznačuje, že taková příčina není jediná, že o příslušný výsledek se při-činilo příčin několik, případně mnoho. Takže samo slovo vůbec nemusíme opouštět, jen je třeba vyjasnit lépe a správněji jeho význam, a to znamená, že je použitelné i pro ten případ, kdy klasické pojetí kauzality pro jeho neudržitelnost opouštíme. Dalo by se proto nadále trvat na tom, že příčina není nikdy jedna jediná, nýbrž příčin nějakého následku je vždycky více (následek je prostě to, co následuje); a žádná příčina nemá jen jediný následek, ale více následků, někdy celou řadu, a to za spolu-přičinění řady dalších příčin, takže eo ipso platí, že v každém následku je více, než bylo v kterékoli příčině. A ovšem i obráceně platí, že žádný následek „nevyčerpává“ nějakou svou jednu příčinu zcela, tj. tak, že by ta příčina celá přešla v příslušný následek, takže i obráceně v každém následku je také méně než bylo v příčině. Nu, a právě proto nemá smysl dále hovořit o kauzalitě, ale je třeba (a také možno) přejít na onu doporučovanou „reaktibilitu“.
(Písek, 111018-4.)