LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Jan Patočka (přibližně 1950)

Ještě jeden motiv se zde uplatňoval, totiž motiv svobody k pravdě. Voluntaristický motiv, který je u základu nového, moderně-vědeckého přístupu k realitě, mění tuto realitu v instrument vlastních citů a vůle; v tomto úsilí nezná však hranic a nezastavuje se pochopitelně ani před člověkem samým, který je nyní rovněž pojat věcně a instrumentálně, jako ovládatelná část ovládatelné přírody. Voluntaristický přístup k realitě se proměňuje v naturalismus, naturalismus přirozeně je sdružen s voluntarismem. V tomto sdružení, v této společné /93/ tendenci kotví „světový názor“ moderní, „vědecké“ epochy, její celkové nazírání, její postoj. Nyní však se ukazuje, jak voluntaristický postoj obrátil přírodu v ryzí objekt a člověka zařadil do tohoto objektu: i pravda se pak stává přirozeně součástí tohoto objektivního procesu; a pokud nám tento proces uniká ve své celku, pokud jej máme toliko jako „světový názor“, je pravda podstatně mimo nás, uniká nám, nemáme k ní svobodný přístup, i když nám pomáhá k životním úspěchům. Pravda musí z tohoto hlediska býti něčím věcným, a proto též cizím. Tím se dostává celá teorie do cirkulu: pravda je přece původně to, co nám dává jasno o věcech, zatímco zde se z ní stává věc mezi věcmi, čímž přestává plnit svou funkci, problém pravdy sám je u konce a mizí.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 92-3.)

Jan Patočka (přibližně 1950)

Zcela jinak by tomu bylo, kdybychom mohli předpokládat, že v našich myšlenkových útvarech dochází k realizaci ideálních struktur a zákonitostí, nezávislých ve své formě a platnosti na faktických zákonitostech průběhu reálného procesu, kterým je myšlení.
Tak pozorujeme, jak se logická teorie pravdy v moderní době pohybuje ve zvláštní antinomické situaci: buď se zbavuje podkladu ideové adekvace a pak nemůže udržet ani adekvaci věcnou; ba v tomto případě vůbec přestává znát problém pravdy, odlišný od problému věcí a jejich povahy, a hlavně jej nemůže rozřešit. Nebo se pohybuje s větší či menší důsledností směrem k restauraci ideové adekvace a ke všem jejím problémům (participace, mimese, obdoby atd.). Tím se stává, že metafyzické teze mohou se právě z logického hlediska (z hlediska problému adekvace) vydávat za představitele rigorosního vědeckého stanoviska.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 93.)

Jan Patočka (přibližně 1950)

Tento definitivní systém konečného vědění z čistého rozumu věda 19. A 20. Století rozmetala, jak bylo častěji poznamenáno, se stejnou nemilosrdnou definitivností, jako Comtův systém empiricky získaných a do známých šesti přihrádek zařazených poznatků. A přece zbývá pro Kanta jedna z hlavních úloh, která dodnes nepozbyla formující síly pro přítomnost i pro budoucnost: Kant zdůvodnil stanovisko konečnosti vší „teoretické“ pravdy, lépe řečeno teoretických pravd.
Způsob, kterým Kant toto stanovisko zdůvodnil a kterým rozlišil s ostrostí mezi nutkavým poznáním pravd (které jsou nerelevantní pro vztah k absolutnímu celku) a mezi persistu/98/jícím a neodvratným vztahem k celku (který u něho tkví v praktičnu) je sice pro myslitele po Hegelovi přicházejícího příliš nehistorický, příliš statický; ale je v něm obsažena zároveň distinkce mezi pravdami a pravdou a jejich současný souvztah, který je zároveň souvztahem toho, co nás racionálně nutká, ač nestačí pro náš život, a celkově relevantního, které nás nenutká, nýbrž spíše vyzývá v nutnosti rozhodování k určitému, neplněnému a kladnému rozhodnutí.
Kant položil základy k teorii pravdy, která 1. je konečná, 2. je s to vyhnout se metafyzickým nástrahám starého modelu adekvace, 3. nemyslí pravdu toliko vzhledem k staré, eternalistické logice, 4. dovede pochopit vnitřní souvztah mezi pravdou a nepravdou, 5. pravdu nechápe jen jako záležitost „nazírání“ a tím předmětnosti, nýbrž neméně a na prvním místě jako věc svobody.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 97-8.)

Jan Patočka (přibližně 1950)

Krize, do které dospěla idea pravdy tím, že ztratila svůj starý metafyzický základ, je toliko příznakem obecné krize myšlenkové, která vypukla tím, že stará metafyzika, sdružená s křesťanskou theologií, přestala být obecnou a závaznou základnou evropského myšlení. Krize metafyziky je krizí platonismu, poněvadž metafyzika, která určovala proud evropského myšlení, je pozitivní platonismus.
Nové osudy, které zažila myšlenková Evropa od počátku moderní doby, vykrystalizovaly v dobrodružství moderní vědy a techniky. Obojí se dožívá stále větších úspěchů a změnilo tvář lidstva i přírody. Posléze tato nová substance vytváří všeobecné, společné lidské světové dějiny. Ale jaká je pravda, jaká je vnitřní povaha tohoto celého dobrodružství, které se původně vyvinulo pod ochranou tradičního pojetí pravdy – adekvace – to je otázka nejen nerozřešená, nýbrž většinou zapomenutá.
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: Péče o duši, sv. 2, samizdat, Praha 1987, s. 98-9.)

Jan Patočka (195?)

Logický motiv v problému pravdy měl tyto důsledky:
1) problém pravdy byl ztotožněn s problémem pravdivého soudu, tj. otázka pravdy redukována na otázku pravd;
2) problém pravdy byl konfinován na otázku „teorie“, bez ohledu na to, zdali také praxe člověka, jeho rozhodování, pokud není a nemůže být vedeno jen ryze věcnými (objektivními) hledisky, nemá svůj problém pravdy;
3) problém pravdy byl oddělen od problému omylu tak jako správný soud od nesprávného, jako dvě odlišné třídy, které mezi sebou nemají nic společného; omyl a nepravda vůbec staly se čímsi vnitřně nezávislým a možným“ bez ohledu na druhou skupinu.
Logický motiv sám je důsledkem motivů adekvačních, a to motivu věcné adekvace i adekvace ideové (obojí adekvace je v podstatě věcná, protože idea je rovněž v pozitivním platonismu pojata jako věc).
Soud sám může zachycovat předmět poznání (s větší – menší adekvátností, takže dochází k správnému či nesprávnému jeho vystižení, tj. k pravdě či omylu) pouze pod podmínkou, že tento předmět existuje; a pro celou starší fázi evropského myšlení je zárukou existence předmětu teorie idejí, jichž nápodobou či participací jsou věci. Ideje tak garantují předmět zdravého smyslu, předměty přírodní i věci lidské industrie kolem nás.
Škrtneme-li jednou tuto teorii idejí a ideové participace (moderní věda je z velké části historií jejího vlivu a postupného odpoutávání se od ní), pak si nikdy nemůžeme být skutečně jisti absolutní existencí předmětu, o kterém soudíme, a předmět bude pouze prakticky a lidsky zajištěn vzhledem k dané úrovni a určité historické etapě procesu lidského života.
Pozorujeme tedy, jak ryze logické teorie pravdy, např. ty, které jsou založeny na teoriích o identitě struktury (soudu, resp. teorie a věcného oboru), stojí na nepevném a nekritickén základě: předpokládají obrážení objektivní struktury; které není zaručeno (poněvadž struktura, která se v praxi osvědčuje, může se vždy ukázat pouze zjednodušujícím schématem a tím doopravdy vždycky je).
(Problém pravdy z hlediska negativního platonismu, in: 7630, Péče o duši I., Praha 1996, str. .)