Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1943 (21947))

… , že trvalý život ve smírné pohodě, v důvěřivém vztahu k člověku, ve shovívavé ironii je možný jen tenkrát, když je obehnán pevnou zdí víry a metafysické jistoty; jen tenkrát, když jsme takto chráněni před děsem z prázdna, před tyranií a zmatkem ve věcech dobra a zla, pravdy a lži. …
( , Don Quijote české filosofie, Praha 1947, str. 73.)

Albert Schweitzer (19..)

Když obě má díla o životě Ježíšově vešla postupně ve známost, slýchal jsem ze všech stran otázku, co pro nás ještě může znamenat eschatologický Ježíš, který žil v očekávání konce světa a nadpřirozeného příchodu království božího. Já sám jsem se touto otázkou při své práci stále zaměstnával. Uspokojení z toho, že jsem rozřešil nejednu historickou záhadu Ježíšovy existence, bylo provázeno bolestným vědomím, že toto dějinné poznání může křesťanskou zbožnost zneklidnit a přivést do nesnází. Ale utěšoval jsem se slovem apoštola Pavla, které jsem od dětství dobře znal: „Nic nemůžeme proti pravdě, ale k pravdě.“ Jelikož podstatou duchovního života je pravda, znamená každá pravda nakonec nějaký zisk. Za všech okolností je pravda cennější než nepravda. To musí platit i o pravdě historické. I když zbožnosti se zdá zarážející a působí jí zpočátku potíže, nemůže konečný výsledek nikdy znamenat její poškození, nýbrž jen prohloubení. Náboženství nemá tedy důvodu, aby se vyhýbalo střetnutí s historickou pravdou.
Jak silná by byla křesťanská pravda v dnešním světě, kdyby byl její poměr k pravdě historické v každém směru takový, jaký by měl být! Ale místo aby dávalo křesťanství historické pravdě průchod, zacházelo s ní – když je přiváděla do rozpaků – vědomě i bezděčně často tak, že se křesťanská pravda pravdě historické vyhýbala, obcházela ji nebo ji zakrývala. Místo aby nové poznatky, k nimž muselo dospět, jako nové uznalo a věcně ospravedlnilo, promítalo je vyumělkovanými a pochybnými argumenty zpět do minulosti. Dnes je křesťanství v takové situaci, že jen tvrdým úsilím může dohánět otevřené vyrovnání s historickou pravdou, jež dříve tak často zanedbávalo.
Jaké následky má dosud třeba jen to, že v prvních křestianských dobách byly neprávem pod jménem apoštolů roz
(Z mého života a díla, Praha , str.

Ladislav Hejdánek (2002)

Český jazyk mnohdy dovoluje rozlišení, která jiným jazykům chybí, i když „věcně“ k rozlišení došlo. Tak např. česky lze rozlišit tělo od tělesa (latinsky oboje corpus), přírodu od přirozenosti (latinsky natura) apod. V určité výhodě jsou germánské i slovanské jazyky, neodvozené od latiny, ale většinou využívají možnosti vedle přejatého latinského termínu použít (pokud existuje) nebo vytvořit (event. přetvořit) slovo příslušící danému jazyku (např. Körper jako úprava latinského corpus, Natur však zůstává obouznačné, ale naproti tomu Objekt x Gegenstand, ve staroněmčině dokonce navíc Gegenwurf, atd.). Když vyšel v 5. svazku edice PomFil sborníček textů, nazvaný „Spravedlnost jako zdatnost“, muselo na základě titulu každému, kdo je v češtině doma, napadnout, že půjde o texty, záměrně odmítající spravedlnost jako normu zdatnosti a ztotožňující spravedlnost se spravedlivostí. Podobně mnoho autorů škrtá pravdu jako normu pravdivosti a interpretuje ji jako produkt nebo aspekt pravdivosti. Je to vlastně jakási analogie dávné tendence, vidět základ práva v zákonech a popírat, že by právo mělo být v zákonech respektováno a hájeno. Zvláštním způsobem z této tendence vybočuje fenomén hry: když malé dítě omylem nebo záměrně strčí do stolku s rozloženou partií šachů, nezapočítáváme tuto událost do hry, ale považujeme ji za narušení hry. Vzniká otázka, proč podobně něčí lež nebo podvod nepovažujeme za narušení „společenské hry“, ale jsme (resp. někteří jsou) nakloněni považovat to za další, nový element „hry“ (něco na způsob …). České adjektivum „pravdivý“ znamená ovšem oboje, jak pravdivost jako vlastnost člověka (opravdovost) nebo třeba výpovědi či teorie (tam už se to mísí), tak i pravdivost jako potvrzení „pravosti“ ze strany pravdy jako kritéria, jako poslední normy. (Písek, 020706-1.)

Božena Komárková (1981)

… Zázemím tolerance není lhostejnost vůči pravdě, jak dokazovali různí teoretikové sekulárního křídla osvícenství. Lhostejnost stejně jako dogmatismus legitimují v poslední instance jenom bezohledný boj z pozice silnějšího. Zázemí skutečné tolerance je víra v bezbrannou pravdu, která nevede k panování nad lidmi, ale k jejich svobodě. Je výrazem humanismu založeného na víře v duchovní statky.
(Tolerance jako podmínka života, in: týž název, Heršpice 1999, str. 22.)

František Palacký ()

… Dále o tom mluviti nechci, an bych sotva ubrániti se mohl trpkých reflexí; doložím jen, že co tu vynáším na jevo, nemá nikoli do sebe půvabu novosti, jelikož ve smyslu tomtéž měl jsem čest již po dvakrát vysloviti se veřejně ve sněmovně panské ve Vídni (21.června i 27.srpna 1861), jakož dosvědčují zápisky její stenografické. Nevážím já sobě výčitky, od protivníkův tak často činěné, že vždy ohřívám a opakuji tytéž řeči již zastaralé. Stáří pravdy sahá nad stáří všehomíra: jen lež zjevuje se vždy nová, jelikož umírá pokaždé v okamžení, jak mile poznána bývá.
(Idea státu Rakouského, [1865], in: Spisy drobné I., Praha 1898, s. 243.)