LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Empedoklés (-830)

Přátelé, dobře to vím, že pravda je v slovech těch skryta,
která já vyřknu; velmi však obtížná stala se lidem
pravda a působí strast to, když doráží na mysl víra.
(Zl. B 114 z Klementa.)
(0170, Zlomky předsokratovských myslitelů, Praha 1944, str. 69.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

Vědecká činnost přináší často neklid do společnosti“ boří staré názory a buduje nové. Lidé se neradi loučí se vžitými a zděděnými poznatky. Duše lidská je zatížena strachem a brání se novým výtěžkům vědeckým. I církev sama musí se leckdy bolestně smiřovati s výsledky vědecké práce, které nově osvětlují dějiny církve, okolnost, za kterých vznikalo Písmo svaté, tradici a starí představy o světě a člověku. Církevn naše však učí své údy, aby se nejen nelekali, nýbrž spíše podporovali všechno úsilí o pravdu. Skutečně poznání pravdy nemůže býti překážkou víry (Jan 8, 31,32; II.Korintským 13,8).
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 58.)

Josef Lukl Hromádka (1927)

… Jsme vděčni za toto dědictví. Přejeme si, aby všichni údové znali tato vyznání (Římanům 10, 10). Ale prosíme Boha, aby nám Slovem svým a Duchem dal stále hlouběji poznávati pravdu, stále případněji ji vyjadřovati a stále statečněji ji vyznávati. Víme, že všechny naše pokusy pravdu Boží vysloviti daří se jen z částky. „Z částky zajisté poznáváme, a z částky prorokujeme“ (I. Korintským 13, 9). A toužíme, aby Slovo Boží zmocňovalo se nás plně a aby nám dána byla řeč k otevření úst našich se smělou doufanlivostí, abychom oznamovali tajemství evangelium. (Efezským 6, 19).
Prosíme, aby se na nás naplnilo zaslíbení Pána Ježíše: „Když pak přijde ten Duch pravdy, uvedeť nás ve všelikou pravdu“ (Jan 16, 13).
(0659, Zásady Čbr. církve evangelické, Praha 41946, str. 61.)

Ladislav Hejdánek ()

Česká etymologie slova „pravda“ (ostatně jako mnoha dalších slov, jako spravedlnost, právo, pravidlo, pravítko, náprava, oprava, výprava, rozprava, praviti atd.atd.) poukazuje původně na prostorovou orientaci. Dnes je ve fyzice čas chápán jako jedna z dimenzí vedle prostorových. Ale Patočka např. deklaruje prostorové dimenze za dimenze času, tj. prostor považuje za jednu z dimenzí času (7100, doslov k „Přirozenému světu“, 1969, Praha 21970, s. 156). Přijmeme-li toto nové vidění a hodnocení času, musíme reinterpretovat onen etymologický poukaz slova „pravda“ (a všech dalších slovo se stejným kořenem) tak, aby onen poukaz k prostoru byl vztažen k mnohem základnější skutečnosti, jíž je čas. Každé jsoucno je vůbec možné jen díky času (Patočka: „čas (…) je to, bez čeho není možné ani jsoucno jednotlivého ve světě …“, dtto.), neboť každé (pravé) jsoucno je (pravá) událost. A událostné dění je možné jen v čase, resp. každé dění je neodlučně spjato s časem a časovostí. Proto sama pravda musí být chápána jako dění pravdy, jako něco, co přichází. Ovšem pravda nikdy není přišlá, nikdy není aktuálně tu, před námi, nýbrž podržuje si vždy svůj adventivní charakter. Dění pravdy musíme tedy rozumět jinak, než jak rozumíme dění (pravé) události – pravda se děje tak, že přichází jako nepředmětná výzva, ale sama se nezpředmětňuje. To, co se děje potom, už není dění pravdy samé, nýbrž je děním odpovědi na tuto výzvu. To zároveň znamená, že čas přicházející (a tedy dějící se) pravdy je jiný než čas lidské (nebo jakékoli jiné) odpovědi na tuto přicházející pravdu: lidská odpověď není pokračováním dějící se, přicházející pravdy, nýbrž je právě jen odpovědí na ni. Pravda se tedy vztahuje až druhotně a prostředečně na to, co "jest" (i na to, co „bylo“), zatímco v první řadě a především se vztahuje k oslovovaným subjektům. Vlastním hájemstvím, doménou pravdy je proto budoucnost; k přítomnosti (vždy k aktuální přítomnosti) se pravda vztahuje tak, že přichází jako oslovení, jako výzva, kdežto minulost stojí až na posledním místě – a může být buď „spasena“ nebo definitivně odvržena a znicotněna. (Písek, 000430-2.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Svoboda není vymezitelná ani definovatelná „okolnostmi“, ty ji mohou jen lépe či hůře umožňovat či spíše zabezpečovat (jakoby „zvnějšku“). Je to na první pohled paradoxní, že právě tam, kde jsou okolnosti v tomto směru velmi příznivé, skutečná (tj., uskutečňovaná) svoboda slábne a zakrňuje. Skutečnou svobodu je totiž třeba uskutečňovat, prosazovat, zápasit o ni, nasazovat pro ni všechny síly a dovednosti; v tzv. příznivých poměrech, kde jakoby není ničeho takového zapotřebí, skutečná svoboda upadá, protože nemá žádnou vlastní „setrvačnost“, netrvá svou vlastní „vahou“, když je jí jednou jakoby „dosaženo“, nezůstává beze změny, ale chřadne, pokud se o ni nezápasí dál. To vše je dokladem toho, že svobodu nemůžeme chápat jako cíl, ale pouze jako prostředek, nástroj, s nímž stále musíme pracovat, nemá-li ho „ubývat“, nemá-li se nenápadně vytrácet, nebo možná nemá-li ztrácet svou důležitost a potřebnost. Svobody je zapotřebí se vždy znovu odvažovat, a to v nejrůznějších podmínkách; zdá-li se, že je „svobody“ dosaženo, znamená to, že se ve skutečnosti ztrácí před našima očima, aniž bychom si toho povšimli. Jde totiž o to, že v každé situaci je třeba se znovu a znovu svobody odvažovat – máme-li však dojem, že to už zapotřebí není, znamená to, že o tom nejdůležitějším nevíme, že jsme to ztratili, nebo že jsme na to zapomněli, že nám to už tím nejdůležitějším přestalo být. Svoboda je pouze cestou k tomu nejdůležitějšímu: je to vlastně právě to nejdůležitější, co nás inspiruje ke svobodě, k tomu, abychom se svobody odvažovali. A to nejdůležitější není nikdy takové povahy, abychom to mohli jednou provždy (nebo třeba jen na dlouho) „mít“: to nejdůležitější nás cestou svobody vede stále dál – a nikdy to pro nás nemůže končit, nikdy té svobody resp. toho usilování o svobodu není dost. Už tato „okolnost“ sama resp. náležité porozumění tomu, jak se to se svobodou má, nám musí něco napovídat o tom hlavním, o tom nejdůležitějším, co k nám „mluví“, co nás „oslovuje“ a vybízí, apeluje na nás a orientuje nás v té konkrétní situaci, v níž jsme. dá-li se nám ta situace uspokojivá, jsme vyzýváni k náležitému rozpoznání toho, co je v ní neuspokojivého. A je-li vlastním cílem svobody, abychom to za prvé dobře rozpoznali, a za druhé abychom se všechno to nedobré a neuspokojivé, které jsme rozpoznali (a přestali přehlížet), začali pokoušet napravovat. Samo „napravování“ dává svobodě teprve smysl; svoboda je dobrá právě k tomu, abychom mohli napravovat to, co nápravy potřebuje a co po nápravě „volá“. České slovo „napravování“ a „náprava“ (kterému dal pevné místo v našem myšlení právě Komenský, i když je sám nevymezil nejpřesněji a nejvýstižněji) poukazuje jasně a zřetelně k tomu, co je „tím pravým“: všechno, co se kdy uskutečnilo a ještě uskuteční, potřebuje vždy nového a nového napravování – a to „právě ve světle „toho pravého“, tedy Pravdy (která není, která není „jsoucnem“), ale má být díky naší svobodné angažovanosti vždy znovu „uskutečňována“.
(Písek, 080331-1.)