Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dostojevský je realistou. Touto kvalifikací není dnes mnoho řečeno. „U idealisty i realisty, jsou-li toliko čestní a velkodušní, jedna a táže podstata – láska k člověčenstvu a jeden a týž předmět člověk, toliko formy představivosti jsou rozličny.“ Tak Dostojevský sám se vyslovil v krásné stati, ve které idealisty povzbuzuje, aby se za idealism nestyděli. Kdo při slově realism pamatuje na Zolu, Bourgeta, Ibsena a jiné, nemá o realismu Dostojevského ponětí. Můžete si představiti realistu, jenž tvrdě věří v Boha a nesmrtelnost? Je vám realistou, kdo lásku k vlasti zakládá na víře v budoucí život? Je realistou, kdo neodsuzuje šmahem víru, kdo o překot a bez kritiky nepřijímá moderní ideje a s láskou vybírá každé dobré jádro, jež vyzrálo v minulosti? Je realistou, kdo z evangelia čerpá pravidla svého žití a je realistou, kdo za to všecko se nestydí, ale neohroženě bojuje všecek život proti tomu, co veliký dav polovičaté inteligence svým areopagem mudrcův a poetů a spisovatelů den ode dne slavnostně prohlašuje za nové evangelium a poslední slovo osvěty a pokroku?
Ne Dostojevský realismem, realism Dostojevským se určuje.
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, s. 15-16.)

Emanuel Rádl (1913)

Tuto filosofii vědy stavím proti učení o pokroku objektivního vědění. Opírá se o realistický světový názor, který našel nejhlubší výraz v románech F.M.Dostojevského a za který u nás bojoval Tomáš Garrigue Masaryk. Tento realismus (který má s realismem francouzských spisovatelů společné snad jen jméno) souvisí s mnohém /48/ ohledu také s filosofií Nietzschovou. Realistickou se tato metoda nazývá proto, že si dává za úkol líčit události. Osobnosti jako Paracelsus, Leonardo či Stahl tvoří její přímo daný objekt (res), a nikoli pouhé stadium, jímž prochází vědecká pravda. Představují objekt, který musí být pochopen jen ze sebe samého.
(Dějiny biologických teorií novověku I., Praha 2006, str. 47-48.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Realismem se obvykle myslí metoda, jak zachycovat a popisovat skutečnost. V tomto smyslu historik nemůže být realistický, protože nepopisuje skutečnost, jak je, nýbrž jak – snad – byla, přičemž „reálnou skutečností“ mu jsou pouze relikty oné již neexistující, „nejsoucí“, nýbrž pominuvší minulosti. A i z těch si musí ještě vybírat podle nějakého svého programu a podle nějaké metody. (Canetti říká, že „o jednom jediném člověku, takovém, jaký je, by se dala napsat celé kniha“, ale že „ani tím by nebyl vyčerpán, a nebyl bys s ním nikdy hotov“; in: Tajné srdce hodin, s. 46.) A pak tyto jedině „jsoucí“, ale vyselektované skutečnosti ani nepopisuje (to přece náleží jiným disciplínám), nýbrž interpretuje. A interpretuje je tak, aby to dávalo nějaký smysl. Je absurdní, když se historik odvolává na to, že jen konstatuje fakta (ve smyslu historického pozitivismu); je to stejný nesmysl, jako kdybychom tvrdili, že nevidíme strom, nýbrž jen fotony od stromu odražené a náhodou dospěvší na naše sítnice. I vidění předpokládá, že si „obraz“ stromu jakoby vytváříme, konstruujeme (ovšemže na základě oněch náhodných fotonů, které navíc musíme vyselektovat z chaosu mnoha jiných). Fakta, na která se historik odvolává, jsou konstrukce, neboť jemu přece nejde o to popsat to, co z minulosti zbylo (takže to „je“ i teď), nýbrž porozumět tomu, co se kdysi stalo. A k tomu, co se kdysi stalo, náleží naprosto neodlučně také to, jak tomu současníci rozuměli, neboť oni tomu přece nějak rozuměli? Že tomu možná nerozuměli dost dobře nebo že tomu dokonce nerozuměli vůbec, neznamená, že nás to nemusí vůbec zajímat. Mnohé z toho, co se tehdy stalo, stalo se právě proto, že tomu současníci svým porozuměním nebo neporozuměním napomohli, tj. že bez jejichž pochopení (byť třeba nesprávného) by se to nestal. To, jak tomu současníci rozuměli, nebylo tehdy o nic méně skutečné než to, co se „vskutku“ stalo. A na druhé straně to, co se „opravdu“ stalo, není o nic méně už dávno pominulou, bývalou skutečností než jak to tehdy lidé chápali. Historik, který této základní povahy historické skutečnosti nedbá, žije a myslí omezeně resp. předsudečně a tedy chybně (a navíc to ani není s to do důsledků dodržovat). (Písek, 040502-1.)

Ladislav Hejdánek (2004)

Patočka se jednou (1965 v interview s Blažkem) vyjádřil s jakýmsi uznáním o „českém realismu“ („při všech jeho faktických mezích a chybách“); nějak podobně bych se mohl vyjádřit též, i když bych to ovšem myslel jinak. Na „realismu“ mi vadí už ten název, to pojmenování, jako by šlo jen o „věci“ (res), a jako by všechno skutečné byly právě jen „věci“. Lidé přece nejsou „věci“, dokonce ani živé bytosti nemůžeme chápat jako „věci“. Nicméně některé skutečnosti jsou také jen pouhé „věci“, tedy skutečné věci, pouhé předměty – a je chyba v nich vidět cokoli „živého“ (to byl přece omyl animismu apod.). A jsou také skutečnosti, o který dobře víme, že nejsou pouhé „věci“ – a přece to ještě není živá bytost, živý subjekt! Ale bez ohledu na to pojmenování, které mi brání v tom, abych se sám mohl řadit mezi „realisty“, mne konkrétně český filosofický „realismus“ už v mládí silně ovlivnil. Ovlivnil mne do té míry, že jsem nebyl schopen akceptovat Patočkovu (a Husserlovu atd.) fenomenologii. Patočka na mne ovšem měl značný vliv, i když jsem se jeho myšlení v mnoha ohledech a směrech stále bránil, takže Patočka sám měl zřejmě dojem, že zásadně a snad všeobecně nesouhlasím (napsal mi to v jednom dopise).
(Písek, 140416-4.)

Elias Canetti (1965)

Realismus, v užším smyslu, byl metodou, jak v románu zachycovat skutečnost. Veškerou skutečnost. Bylo důležité, nic z této skutečnosti – ani kvůli estetickým, ani buržoazně-morálním konvencím – nevylučovat. Byla to skutečnost, jak ji viděli někteří nepředpojatí a otevření duchové 19. století. Už tenkrát neviděli vše a to jim pak byla patřičně vytýkáno těmi z jejich současníků, kteří se umíněně dožadovali jiných zdánlivě odlehlých praktik. Ale dejme za to, že bychom dnes mohli mít s vážnou tváří za to, že několik z těch opravdu významných realistů svého cíle dosáhlo, že se jim podařilo v románu zachytit veškerou skutečnost své doby, že ji ve svých dílech popsali beze zbytku – jaký to má pro nás smysl? Mohli by ti z nás, kterým jde o totéž, ale jakožto lidem naší doby, považujícím se za moderní realisty, užít stejných metod?
Cítíme, jaká bude odpověď, ale než ji vyřkneme, pokusíme se postihnout, co se od té doby se skutečností stalo. Změnila se v tak ohromné míře, že již první potucha o ní nás naplní bezbřehou bezradností. Pokus zmoci tuto bezradnost povede, jak se domnívám, k tomu, že rozlišíme tři podstatné aspekty této změny. Existuje narůstající a přesnější skutečnost; na třetím místě je možno jmenovat skutečnost budoucího.
(Realismus a nová skutečnost, in: 7595, Svědomí slov, přel. Zdeněk Jančařík, Torst, Praha 1992, str. 72.)